Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Forejta, zastoupeného JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou, sídlem Šumavská 31, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2016 č. j. 25 Cdo 825/2016-417, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2015 č. j. 68 Co 522/2014-330 ve spojení s usnesením ze dne 27. dubna 2015 č. j. 68 Co 522/2014-342, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a JUDr. Radomíra Šimka, sídlem Opletalova 25, Praha 1, a společnosti Generali Pojišťovna a. s., sídlem Bělehradská 132, Praha 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z rozhodnutí k ní přiložených přitom vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") svým rozsudkem ze dne 15. 5. 2014 č. j. 13 C 100/2010-269 zamítl stěžovatelovu žalobu (z titulu náhrady údajné škody způsobené mu v souvislosti s výkonem advokacie) na zaplacení částky 4 473 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uložil mu povinnost zaplatit žalovanému - v řízení o ústavní stížnosti vedlejšímu účastníkovi - náhradu nákladů řízení (výrok II.) a výrokem III.
stěžovateli rovněž uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení společnosti Generali pojišťovna a. s. (vystupující v řízení před obvodním soudem jako vedlejší účastnice na straně žalovaného). Obvodní soud přitom shledal pochybení vedlejšího účastníka, jako právního zástupce stěžovatele, v příčinné souvislosti se škodou vzniklou stěžovateli, a to ve dvou skutečnostech: 1) vedlejší účastník nevložil řádně do dražebního spisu exekutora plnou moc, kterou disponoval, což vedlo k náhradnímu doručení dražební vyhlášky stěžovateli, v důsledku čehož dražba proběhla bez vědomí stěžovatele a vedlejšího účastníka (tedy termín dražby jim nebyl znám), a vedlejší účastník proto nemohl podat žalobu na nepřípustnost dražby, 2) vedlejší účastník nepodal řádně a včas žalobu o určení neplatnosti dražby v prekluzivní tříměsíční lhůtě počínající ode dne dražby, kdy by tato žaloba byla zřejmě úspěšná.
Z toho podle obvodního soudu vyplývá, že uplynutím lhůty k podání žaloby na neplatnost dražby, tedy dnem 16. 10. 2003, již neexistoval efektivní prostředek, jak následky dražby (přechod vlastnictví nemovitostí) odvrátit. Tento den je podle obvodního soudu dnem, kdy došlo ke vzniku škody v majetkové sféře stěžovatele. Protože stěžovatel žalobu na náhradu škody podal až 18. 5. 2010, obvodní soud podle § 106 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dovodil, že jeho nárok je promlčen uplynutím objektivní tříleté promlčecí doby, neboť ke škodě nedošlo v důsledku úmyslného jednání vedlejšího účastníka, jak stěžovatel tvrdil.
Vedlejší účastník totiž již jednou dražbu stěžovatelových nemovitostí odvrátil. Poté, kdy byl stěžovatelem informován o hrozbě konání druhé dražby, sestavil nájemní smlouvy se záměrem snížit hodnotu nemovitostí a dražebníka od konání dražby odradit. Byl také v kontaktu s exekutorem a předpokládal, že o termínu dražby bude informován, a když se tak nestalo, postupoval v souladu s poučením obsaženým v usnesení o příklepu a proti tomuto usnesení podal odvolání. Následně se vedlejší účastník snažil alespoň odvrátit vystěhování rodinných příslušníků stěžovatele z nemovitostí a zejména dosáhnout náhrady škody, která byla postupem exekutora stěžovateli způsobena.
Již s ohledem na tyto skutečnosti pak podle obvodního soudu není námitka promlčení vznesená vedlejším účastníkem v rozporu s dobrými mravy.
3. K odvolání stěžovatele bylo Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") prvostupňové rozhodnutí rozsudkem ze dne 2. 2. 2015 č. j. 68 Co 522/2014-330 potvrzeno a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (následným opravným usnesením byla opravena chyba v počtech). Městský soud se především zcela ztotožnil s obvodním soudem v tom, že nárok stěžovatele uplatněný žalobou ze dne 18. 5. 2010 je promlčen. V řízení bylo i podle městského soudu prokázáno, že jednání vedlejšího účastníka nebylo úmyslné. I podle něj vedlejší účastník jako advokát stěžovatele nepodal řádně a včas žalobu o určení neplatnosti dražby, avšak následně se své pochybení pokusil napravit řadou úkonů (včetně podání žalob, jež stěžovatel označil za nesmyslné), které měly vést k odvrácení či alespoň ke zmírnění dopadů dražby ve vztahu ke stěžovateli. Z těchto důvodů se při posuzování promlčení stěžovatelova nároku na náhradu škody neuplatní desetiletá promlčecí lhůta, ale tříletá lhůta, a ta marně uplynula dnem 16. 10. 2006, když její běh započal dnem 16. 10. 2003, kdy již neexistoval efektivní prostředek, jak následky dražby - přechod vlastnictví nemovitostí - odvrátit.
4. Následné dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu bylo odmítnuto jako nepřípustné, neboť stěžovatelem zvolená dovolací argumentace podle Nejvyššího soudu nesměřuje proti právnímu posouzení ze strany městského soudu, nýbrž se snaží zpochybnit zjištěný skutkový stav, čímž však nelze přípustnost dovolání založit.
5. Stěžovatel obvodnímu i městskému soudu - v návaznosti na odůvodnění jejich rozsudků - vytýká, že jimi zdůrazňovaná činnost vedlejšího účastníka nevedla a ani vést nemohla k odvrácení či zmírnění škody způsobené stěžovateli. Soudy například zcela absurdně přičítají vedlejšímu účastníkovi ku prospěchu jeho jednání, kdy připravil nájemní smlouvy se záměrem snížit hodnotu nemovitostí a dražebníka od konání dražby odradit. Tento postup nejenže nevedl k odrazení dražebníka, ale naopak stěžovatele ještě více poškodil, neboť nemovitost byla vydražena za uměle sníženou cenu. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s výkladem městského soudu, že ze strany vedlejšího účastníka nešlo o úmyslnou snahu stěžovatele poškodit. Podle stěžovatele totiž vedlejší účastník jednal minimálně v nepřímém úmyslu, neboť s ohledem na předchozí zkušenost věděl, jak má konat, jaké právní prostředky má použít a bez jakéhokoliv důvodu tak nekonal. Dále se stěžovatel domnívá, že vznesl-li vedlejší účastník v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, námitku promlčení, pak tato musí být hodnocena jako rozporná s dobrými mravy. Stěžovatel rovněž považuje za zcela absurdní konečný závěr městského soudu, ve kterém soud uvedl, že stěžovatel nedostatečně dbal svých práv. Opak je podle stěžovatele pravdou, a proto si najal na pomoc vedlejšího účastníka. Stěžovatel konečně nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu, neboť ten se námitkami stěžovatele fakticky vůbec nezabýval. Samotné odůvodnění, jež obsahuje usnesení Nejvyššího soudu je podle stěžovatele naplněno nepřesnostmi a je nepřezkoumatelné. Ústavní stížností napadená rozhodnutí pak nadto stěžovatel považuje za překvapivá, neboť jsou v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
10. Těžištěm v posuzované věci je otázka (jak plyne i z narativní části), zda se vedlejší účastník výše popsaných pochybení dopustil - s ohledem na délku eventuální promlčecí lhůty - úmyslně. Stěžovatel však ani v ústavní stížnosti přesvědčivou argumentaci pro takový závěr nepřináší. Jeho argumenty směřují znovu a znovu k tomu, že vedlejší účastník pochybil, a že kroky, jimiž se snažil situaci napravit, nebyly úspěšné. Skutečnost, že vedlejší účastník stěžovatele již jednou v obdobné věci zastupoval a měl mít tedy povědomí, jak postupovat, neznamená bez dalšího, že v nyní posuzovaném případě jednal tak, aby stěžovatele poškodil.
Počátek problémů spočívá v tom, že vedlejší účastník nedoložil exekutorovi plnou moc k zastupování stěžovatele, a proto exekutor v souladu se zákonem obeslal s informacemi o konání dražby přímo stěžovatele. Tomu však bylo doručeno náhradním způsobem; to je ovšem okolnost, na kterou vedlejší účastník na rozdíl od stěžovatele neměl vliv a kdyby k ní nedošlo, potom by pochybení vedlejšího účastníka bylo bezvýznamné. Už z toho důvodu není tvrzení stěžovatele o tom, že se ho vedlejší účastník snažil úmyslně poškodit, přiléhavé.
Pokud záležitost postoupila do fáze, kdy rodině stěžovatele hrozilo vystěhování, mohlo být stěžovateli jasné minimálně to, že se celá věc patrně nevyvíjí pro něj a jeho rodinu příznivě.
11. Nelze proto přisvědčit tvrzení stěžovatele, že žil 6 let v nevědomosti, a proto proti vedlejšímu účastníkovi žalobu na náhradu škody nepodal dříve. Proto ani vedlejším účastníkem vznesená námitka promlčení nemůže být hodnocena jako nemravná, neboť vedlejší účastník stěžovateli v podání žaloby proti němu nijak nebránil. V daném kontextu je pak třeba rozumět i poněkud okrajové poznámce městského soudu, že stěžovatel nebyl dostatečně bdělý při ochraně svých práv.
12. Stěžovatel konečně v ústavní stížnosti dostatečně nevysvětluje, se kterými judikaturními závěry Nejvyššího a hlavně Ústavního soudu by napadená rozhodnutí měla být v rozporu. Stejně tak zůstává osamocena i námitka, že napadená rozhodnutí jsou překvapivá. Vzhledem ke všem těmto okolnostem pak ani eventuální nedostatky v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu nemohou mít ústavněprávní relevanci.
13. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva garantovaná stěžovateli ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2016
Josef Fiala v. r. předseda senátu