Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 26. dubna 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. R., právně zastoupeného Mgr. Ilonou Sedlákovou, advokátkou se sídlem v Brně, Příkop 8, proti postupu Okresního soudu ve Frýdku-Místku ve věci sp. zn. 6 T 63/2011, spočívajícím v nečinnosti, za účasti Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníka řízení a za účasti Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel byl dne 22. 4. 2011 podle § 76 odst. 1 tr. řádu zadržen jako podezřelý a při výslechu doznal, že se dopustil výše uvedeného trestného jednání. Následně bylo stěžovateli v tzv. zkráceném přípravném řízení podle § 179b odst. 3 tr. řádu sděleno podezření z trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 odst. 2 tr. zákona č. 140/1961 Sb., ve znění platném a účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zák."). Vzápětí, dne 23. 4. 2011 byl státním zástupcem Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku pod sp. zn. ZK 383/2011 podán podle § 179c odst. 2 písm. a) tr. řádu návrh na potrestání stěžovatele pro výše uvedený trestný čin, přičemž Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku byl současně předán stěžovatel jako zadržený podezřelý. Dne 24. 4. 2011 byl nejprve stěžovatel soudem vyslechnut v postavení zadržené osoby. Vzhledem k tomu, že stěžovatel souhlasil s provedením hlavního líčení ve věci, proběhlo téhož dne hlavní líčení v tzv. zjednodušeném řízení podle § 314b odst. 1 a násl. tr. řádu, v němž byl pod sp. zn. 6 T 63/2011 vyhlášen odsuzující rozsudek. Stěžovatel i státní zástupce se po vyhlášení rozsudku vzdali práva na odvolání a samosoudce proto na místě vyhotovil tzv. zjednodušený rozsudek ve smyslu § 314d odst. 3 tr. řádu, který převzal stěžovatel i jeho obhájce.
Stěžovatel proto prostřednictvím právní zástupkyně, jako prostředek ke své ochraně, dne 25. 7. 2011 podal k Okresnímu soudu ve Frýdku - Místku, podnět k opravě ve vyhotovení a opisů rozsudku podle § 131 odst. 1 tr. řádu., ve kterém se domáhal jejich opravy tak, aby byly, dle jeho názoru, ve shodě s obsahem rozsudku vyhlášeného dne 24. 4. 2011, tedy že v rozsudku nebude uvedeno "Podle § 57 odst. 1, 4 tr. zákona č. 140/1961 Sb., ve znění platném a účinném do 31. 12. 2009 se mu ukládá trest vyhoštění na dobu tří roků". Stěžovatel odkázal na spis vedený v jeho trestní věci, s tím, že obsah vyhlášení rozsudku nebyl zachycen v protokolu a zároveň o hlavním líčení ze dne 24. 4. 2011 nebyl pořízen zvukový záznam.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dále ohradil proti přípisu, jímž okresní soud dne 27. 7. 2011 reagoval na výše uvedený podnět a odmítl opravu písemného vyhotovení rozsudku na základě podnětu stěžovatele provést. Stěžovatel odmítá postup okresního soudu, jenž ve věci poukazoval na stanovisko příslušného státního zastupitelství, potvrzující, že rozsudek byl vyhlášen tak, jak je v písemném vyhotovení uvedeno.
Vzhledem k tomuto stanovisku Okresního soudu ve Frýdku-Místku podal stěžovatel, jako prostředek k ochraně svých práv, prostřednictvím právní zástupkyně dne 5. 8. 2011 návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších přepisů (dále jen "zák. č. 6/2002 Sb.").
Okresní soud se k návrhu stěžovatele na určení lhůty k provedení procesního úkonu písemně vyjádřil dne 22. 8. 2011 tak, že po prostudování spisu nezjistil žádná pochybení a uvedl, že rozsudek je zcela v souladu s tím, co bylo vyhlášeno. Stěžovatel poukazuje na to, že okresní soud návrh projednal sám a nepostoupil ho ve smyslu ust. § 174a odst. 3 zák. č. 6/2002 Sb. soud nadřízenému, z textu je navíc zřejmé, že okresní soud návrh na určení lhůty k provedení úkonu věcně posuzuje jako opětovnou žádost o postup podle § 131 tr. řádu. Stěžovatel posléze zaslal okresnímu soudu ještě dvě písemné urgence (naposled 21. 9. 2011), v nichž požadoval postoupení věci krajskému soudu; právní zástupkyni stěžovatele však bylo neformálně sděleno, že okresní soud považuje věc za vyřízenou přípisem ze dne 22. 8. 2011.
Stěžovatel má za to, že uvedeným způsobem je nečinností okresního soudu zasahováno do jeho výše vyjmenovaných základních práv. Zdůrazňuje, že spisový materiál neobsahuje žádný doklad o tom, že rozsudek byl vyhlášen tak, jak je v písemném vyhotovení uvedeno. V takovém případě má být dle názoru stěžovatele rozhodnuto podle zásady in dubio pro reo a rozsudek má být postupem dle § 131 tr. řádu opraven dle podnětu stěžovatele.
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud vydal nález, jímž zakáže Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, aby byl nečinný při opravě vyhotovení a opisů rozsudku sp. zn. 6 T 63/2011 ze dne 24. 4. 2011 a přikáže mu, aby podle § 131/1 tr. ř. provedl opravu vyhotovení a opisů tohoto rozsudku tak, že v nich ve shodě s obsahem rozsudku, tak jak byl vyhlášen, nebude ve výroku o trestu uvedeno "Podle § 57 odst. 1, 4 tr. zákona č. 140/1961 Sb., ve znění platném a účinném do 31. 12. 2009 se mu ukládá trest vyhoštění na dobu tří roků".
Obdobně se k věci vyjádřilo Okresní státní zastupitelství ve Frýdku-Místku. Skutečnost, že byl stěžovateli uložen i namítaný trest vyhoštění, vyplývá dle vedlejšího účastníka jednak ze záznamu o účasti státního zástupce na hlavním líčení a jednak i z faktu, že se státní zástupce vzdal práva odvolání ihned po vyhlášení rozsudku, neboť byl uložen jak navrhovaný nepodmíněný trest odnětí svobody, tak i trest vyhoštění. Pokud by totiž nebyl uložen trest vyhoštění cizinci, který opakovaně páchá v tuzemsku trestnou činnost bez jakýchkoli jeho vazeb na území České republiky, státní zástupce by si přinejmenším ponechal lhůtu za účelem zvážení dalšího postupu ve věci, pokud by nepodal odvolání proti výroku o trestu ihned na místě.
Stěžovateli byla uvedená vyjádření zaslána k replice, v níž stěžovatel opět rekapituloval své výhrady vůči postupu okresního soudu. Stěžovatel zdůraznil, že jej nenapadlo kontrolovat ihned na místě písemné vyhotovení rozsudku. Jeho obsahem se začal zabývat až ve výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel uvedl, že je rodilým příslušníkem občana EU a vyhoštění z České republiky mu působí velké osobní těžkosti, neboť s ohledem na záznam vyhoštění v Schengenském informačním systému nemůže žít se svou rodinou na území EU a musí se proti své vůli zdržovat v Kosovu.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 6 T 63/2011.
V projednávané věci Ústavní soud sice konstatoval, že v původním řízení před obecným soudem došlo k porušení trestního řádu, namítaný zásah do základních práv stěžovatele, spočívající v nečinnosti okresního soudu, však Ústavní soud neshledal. V projednávané věci je Ústavní soud především nucen konstatovat, že v původním řízení došlo ze strany Okresního soudu ve Frýdku-Místku k porušení platných předpisů o protokolaci a pořizování zvukového záznamu z hlavního líčení. Ze spisového materiálu je patrno, že z hlavního líčení nebyl pořízen zvukový záznam v souladu s ust. § 55b odst. 1 tr. řádu (srov. § 55b odst. 7 věta druhá tr. řádu). Ústavní soud zdůrazňuje, že povinnost soudu pořizovat zvukový záznam o hlavním líčení je dána vždy, nevyjímaje ani tzv. zjednodušené řízení podle § 314b odst. 1 a násl. tr. řádu (srov. § 314d odst. 2 tr. řádu). Trestní řád připouští výjimky z tohoto pravidla "z důležitých důvodů". O tom, že v hlavním líčení nebude zvukový záznam pořizován, musí však být učiněno výslovné rozhodnutí (§ 55b odst. 1 věta druhá tr. řádu). Jako závažný důvod, proč záznam z hlavního líčení nebude pořizován, je za určitých podmínek možné akceptovat okolnost, že se hlavní líčení koná se souhlasem podezřelého ihned poté, co byl podezřelý soudu předán s návrhem na potrestání a vyslechnut podle § 314b odst. 2 tr. řádu (např. koná-li se hlavní líčení mimo běžnou pracovní dobu a není-li k dispozici jednací místnost s nahrávacím zařízením atp., srov. znění § 55b odst. 8 tr. řádu). V projednávané věci stěžovatel dle protokolu na č. l. 120 trestního spisu výslovně žádal, aby hlavní líčení proběhlo ještě dne 24. 4. 2011, kdy byl předán soudu s návrhem na potrestání. Ve spisovém materiálu však absentuje usnesení, jímž by bylo rozhodnuto o tom, že se z důležitých důvodů průběh hlavního líčení nebude zvukově zaznamenávat. Tento postup je nesprávný; zvukový záznam pořízený v hlavním líčení je rozhodujícím podkladem pro závěr, co bylo v hlavním líčení kýmkoli řečeno. Význam zvukových záznamů jako součásti trestního spisu je dostatečně zřejmý z publikované judikatury obecných soudů i Ústavního soudu (zejm. nález
sp. zn. IV. ÚS 388/06
ze dne 17. 4. 2007, č. 67, sv. 45 Sb. nálezů a usnesení, str. 99, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.4. 2005, sp. zn. 4 Tz 7/2005, publikován pod č. 58/2005 Sb. rozh. tr.). Ústavní soud dále zjistil, že v protokolu o hlavním líčení na č. l. 123 není vůbec zaznamenáno znění rozsudku, který byl soudem vyhlášen, a vůči kterému se strany posléze vzdaly práva na odvolání (stěžovatel i za osoby oprávněné podle § 247 odst. 2 tr. řádu). Zákon obecně nepožaduje, aby protokolace byla doslovná, obsah vyhlášených rozhodnutí je však protokolárně nutné zachytit vždy. To je patrno i z dikce ust. § 55b odst. 4 tr. řádu, které i pro tzv. stručný záznam o hlavním líčení (postup, který nebyl v projednávané věci uplatněn) vyžaduje, aby v něm byl uveden výrok rozhodnutí s uvedením zákonných ustanovení, jichž bylo použito. V projednávané věci nebylo postupováno v souladu s trestním řádem, jestliže v protokolu o hlavním líčení nebyl výrok rozhodnutí uveden.
Ze spisového materiálu dále vyplývá, že okresní soud nechal na místě vyhotovit zjednodušený rozsudek, podle nějž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 2 tr. zák., za nějž mu byl za použití § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s dozorem. Dále byl stěžovateli podle § 57 odst. 1, 4 tr. zák. uložen trest vyhoštění na dobu tří roků (skutečnost, jež je nyní předmětem jeho námitek). Tento rozsudek byl předán stranám trestního řízení, které proti postupu obecného soudu nevznesly žádné námitky. Ústavní soud pečlivě zvažoval všechny okolnosti projednávané věci, v níž je zřejmé porušení trestního řádu, pokud jde o protokolaci a pořízení zvukového záznamu hlavního líčení. Správnost písemného vyhotovení pravomocného rozsudku ze dne 24. 4. 2011 nelze ověřit standardní a zákonem předpokládanou cestou porovnáním s protokolem o hlavním líčení, resp. zvukovým záznamem, čímž by jakékoli pochybnosti o správnosti písemného vyhotovení rozsudku byly rozptýleny, resp. vůbec by nevznikly. Ústavní soud má za povážlivé, jestliže je okresní soud nucen dovolávat se v řízení o ústavní stížnosti "svědectví" státního zástupce. Smyslem citovaných ustanovení trestního řádu je právě možnost zpětného přezkoumání postupu orgánů činných v trestním řízení, aniž by vůbec připadaly v úvahu pochybnosti takového druhu, k nimž dochází ve věci stěžovatele. Ledabylý postup okresního soudu nelze omlouvat ani odkazem na zjednodušené řízení navazující na tzv. zkrácené řízení přípravné. Tyto formy trestního řízení nelze ztotožňovat s jakýmsi "krátkým procesem", jež umožňuje soudu, byť třeba se souhlasem stran, přehlížet kogentní ustanovení zákona. Ústavní soud však zároveň opakovaně vyslovil, že jeho úkolem není korekce trestního řízení na úrovni jednoduchého práva. Svou kasační pravomoc Ústavní soud neužívá k tomu, aby již pravomocně skončená trestní řízení perfekcionisticky vylepšoval, případně aby svými zásahy "trestal" orgány činné v trestním řízení za porušení procesních přepisů. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je vždy rozhodující spravedlnost trestního řízení jako celku. Při posuzování závažnosti pochybení obecných soudů má Ústavní soud na zřeteli i otázku veřejného zájmu a právní jistoty (srov. nález ve věci
sp. zn. I. ÚS 191/05
, č. 161, sv. 42 Sb. nálezů a usnesení, str. 327, případně též nález
sp. zn. III. ÚS 256/01
, č. 37, sv. 25 SbNU., str. 287). V projednávané věci je (i přes pochybení při protokolaci a absenci zvukového záznamu) z hlediska zachování základních práv stěžovatele rozhodující faktický obsah rozhodnutí soudu. Podobně jako např. v usnesení
sp. zn. III. ÚS 3432/11
(usnesení ze dne 23. 2. 2012, dostupné v databázi NALUS) Ústavní soud zdůrazňuje, že pro posouzení spravedlnosti trestního procesu má stěžejní význam to, co se ve skutečnosti prokazatelně v daném řízení odehrálo.
V trestní věci stěžovatele nemá Ústavní soud na základě shromážděného spisového materiálu, včetně vyjádření účastníků, pochybnosti o tom, že nad stěžovatelem byl vynesen nejen trest odnětí svobody, ale i trest vyhoštění, tzn., že písemné vyhotovení rozsudku odpovídá tomu, co bylo v hlavním líčení vyhlášeno. Trest vyhoštění byl státním zástupcem navrhován (v délce 5 let), jak je z návrhu na potrestání i z předmětného protokolu patrno. Uložení tohoto trestu je odůvodněno již vzhledem k tomu, že stěžovatel je cizincem opakovaně trestaným za závažnou majetkovou i další trestnou činnost, které se soustavně dopouštěl v několika státech Evropské unie. Ústavní soud však především bere v úvahu skutečnost, že písemné vyhotovení rozsudku následovalo bezprostředně poté, co byl sepsán neúplný protokol. Lze akceptovat argument okresního soudu, že obhájce stěžovatele, případně stěžovatel sám, by jistě na místě vznesli námitku proti tomu, že je výrok o trestu samosoudcem diktován odlišně, než byl prve vynesen. V projednávané věci se však stěžovatel začal změny uvedeného výroku o trestu domáhat až s odstupem několika měsíců, a to cestou "opravy písařských chyb a jiných zřejmých nesprávností" podle § 131 tr. řádu. I při uvážení zásady in dubio pro libertate je dle názoru Ústavního soudu z celkového kontextu věci patrný ryze účelový postup stěžovatele, který chce uvedenou cestou fakticky dosáhnout změny pravomocného rozhodnutí nalézacího soudu. Dále Ústavní soud zdůrazňuje svou vázanost petitem ústavní stížnosti (srov. např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 2982/09
,
sp. zn. III. ÚS 3576/10
). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá ochrany před údajnou nečinností okresního soudu poté, co stěžovatel podal tomuto soudu podnět na provedení opravy vyhotovení a opisů pravomocného rozsudku. Je patrné, že stěžovatel vychází z nesprávného výkladu ust. § 131 odst. 1 tr. řádu s tím, že obecný soud má na základě podnětu stran povinnost vždy rozhodnout usnesením i v případě, že k opravě písařských chyb neshledá žádný důvod. Z dikce zákona však plyne, že povinnost rozhodnout formou zvláštního usnesení má obecný soud jen tehdy, pokud opravu uvedených chyb nařídí. Dle citovaného usnesení předseda senátu, resp. samosoudce "může zvláštním usnesením kdykoli opravit písařské chyby a jiné zřejmé nesprávnosti, k nimž došlo ve vyhotovení rozsudku a jeho opisech...". Proti takovému usnesení je pak přípustná stížnost dle § 131 odst. 3 tr. řádu (srov. i účinek takové opravy podle § 133 tr. řádu). Opravné usnesení soud vydává z úřední povinnosti na základě objektivně zjištěných nesprávností, ať vyšly najevo jakkoli, tedy i na základě upozornění stran. Zákon však nepožaduje, aby předseda senátu, resp. samosoudce rozhodoval formou zvláštního usnesení i v případě, že podnět některé ze stran trestního řízení neshledá odůvodněným a opravu na jeho základě nenařídí. Podnět k provedení opravy dle § 131 a násl. tr. řádu není procesním návrhem, který by otevíral zvláštní fázi trestního řízení.
Povinnost vydat negativní rozhodnutí, kterým by byl zamítán "návrh" na uvedenou opravu (s možností brojit proti takovému rozhodnutí stížností), by otevíral prakticky nekonečné pole pro obstrukce ze strany pravomocně odsouzených; vedení takových řízení by obecné soudy neúměrně zatížilo. Nelze přehlédnout, že u písemného vyhotovení a opisu rozsudku či usnesení soudu je presumována jejich věcná správnost, není-li prokázán opak. Ústavní soud považuje proto z hlediska ústavněprávních garancí za přiměřené, jestliže obecný soud vyrozuměl stěžovatele přípisem, v němž zdůvodnil, proč k požadované opravě nedojde. Z uvedeného vyplývá, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele. Ústavní soud byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu