Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové jako soudkyně zpravodajky, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavních stížnostech stěžovatele A. T., zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. října 2024, č. j. 7 Azs 62/2024-61, usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. listopadu 2024 č. j. 8 Azs 99/2024-61, rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12.
března 2024, č. j. 30 A 89/2023-79, a ze dne 12. března 2024 č. j. 30 A 90/2023-89, rozhodnutím Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 23. listopadu 2023, č. j. MV-171351-5/SO-2023, a ze dne 22. listopadu 2023 č. j. MV-170813-4/SO-2023, a rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 1. září 2023, č. j. OAM-1024-104/DP-2015, a ze dne 1. září 2023 č. j. OAM-13635-65/TP-2017, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců a Ministerstva vnitra jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ministerstvo vnitra zamítlo stěžovatelovy žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání a o vydání povolení k trvalému pobytu. Svá rozhodnutí odůvodnilo tím, že na základě utajované informace zjistilo důvodné nebezpečí, že by stěžovatel mohl při svém pobytu na území České republiky ohrozit bezpečnost státu. V obou věcech rozhodovalo ministerstvo znovu poté, co Nejvyšší správní soud shledal, že závěr o ohrožení bezpečnosti státu ministerstvo založilo na vágní utajované informaci. Ministerstvo si proto vyžádalo doplnění utajované informace a žádosti stěžovatele opět zamítlo.
2. Stěžovatel se proti rozhodnutím ministerstva bránil odvoláními, která Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců zamítla. Proti jejím rozhodnutím podal stěžovatel žaloby, které Krajský soud v Hradci Králové též zamítl. Po seznámení s obsahem utajovaných informací krajský soud přisvědčil správním orgánům, že zjištěné skutečnosti jsou dostatečným podkladem pro závěr, že pobyt stěžovatele na území České republiky představuje bezpečnostní riziko. Ačkoliv se skutečnosti, ze kterých správní orgány dovodily bezpečnostní riziko (kontakty stěžovatele na radikální islamistická hnutí), odehrály v minulosti, mají přesah do současnosti.
3. Proti rozsudkům krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud ve věci žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu kasační stížnost zamítl a ve věci žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost. Uvedl, že utajované informace obsahují konkrétní údaje o vazbách stěžovatele, které mají potenciál ohrozit bezpečnost České republiky. Jsou proto dostatečným podkladem pro zamítnutí stěžovatelových žádostí. Správní orgány i krajský soud řádně zkoumaly ekonomicko-sociální situaci v zemi původu, zdravotní stav stěžovatele a jeho sociální a rodinné poměry a tyto porovnávaly s veřejným zájmem na bezpečnosti České republiky a jejích občanů.
4. Stěžovatel podal proti shora označeným rozhodnutím samostatné ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 3519/24 a I. ÚS 245/25 , které Ústavní soud rozhodnutím pléna ze dne 12. 3. 2025 spojil ke společnému řízení a podle § 5 odst. 7 Rozvrhu práce Ústavního soudu určil soudkyni zpravodajku Danielu Zemanovou, jíž byla přidělena první ze spojovaných věcí.
5. Podle stěžovatele napadená rozhodnutí porušují jeho základní práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
6. Žádá Ústavní soud, aby posoudil věrohodnost a závažnost utajovaných informací, neboť sám stěžovatel k nim nemá přístup a nemůže proti nim vznášet konkrétní námitky. Zdůrazňuje, že na území České republiky žije již skoro 20 let a za celou tuto dobu se nedopustil protiprávního jednání. Provozuje vlastní obchod s oblečením západního stylu, včetně dámského oblečení, které není slučitelné s radikální muslimskou vírou. V České republice žijí jeho dva bratři s rodinami, se kterými je stěžovatel v úzkém kontaktu. Stěžovatel mluví velmi dobře česky, má české přátele a v minulosti měl dlouhodobý vztah s Češkou. Není věřící, je pouze kulturním muslimem, dříve pil příležitostně i alkohol. Je vyloučeno, že by udržoval a rozvíjel vztahy s radikálními islamistickými subjekty. V důsledku toho, že stěžovatel nemá pobytové oprávnění, nemůže se za ním přestěhovat jeho manželka, se kterou chce žít plnohodnotný společný život. Stěžovatel navíc trpí roztroušenou sklerózou, která se zhoršuje a vyvíjí se v invaliditu. V zemi původu se nemůže léčit. Je v ní špatná socioekonomická situace vlivem invaze izraelské armády, rodné město stěžovatele bylo ostřelováním silně poničeno. Stěžovatel proto podal žádost o mezinárodní ochranu.
7. Stěžovatel upozorňuje, že vzhledem k době svého pobytu na území České republiky je trvale usazeným cizincem, a tedy je mu možné ukončit pobyt jen z důvodu závažného ohrožení státní bezpečnosti nebo veřejného pořádku. O vazbách na radikální islamistická hnutí stěžovatel neví, jakékoliv jeho nevědomé chování nemůže být dostatečně závažné pro vyvození závěru o ohrožení bezpečnosti státu. Obavy o bezpečnost státu zmírňují výše vyjmenované skutečnosti svědčící ve prospěch stěžovatele (bezúhonnost apod.), které však správní orgány a soudy nezohlednily. Bezúhonnost paradoxně krajský soud vykládá v neprospěch stěžovatele tak, že stěžovatel na svou nebezpečnost nechtěl upozornit. Nepravdivě dále krajský soud uvedl, že v Libanonu je dostupná zdravotní péče. Ta je dostupná pouze v běžné formě (nikoliv ve formě umožňující léčit roztroušenou sklerózu) a pouze pro osoby z České republiky, které do Libanonu cestují pracovně či v rámci turistiky. Informace ministerstva, ze které krajský soud vycházel, nemusí být aktuální. Nejvyšší správní soud nesprávně posoudil některé stěžovatelem namítané skutečnosti jako nepřípustné novoty. Za postup, který zohledňuje skutečnosti svědčící ve prospěch stěžovatele, by bylo možné považovat povolení pobytu stěžovateli, a v případě nových skutečností jeho následné zrušení.
8. Již ve své předchozí judikatuře Ústavní soud s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") konstatoval, že neposkytnutí utajované informace účastníku řízení, a tedy omezení zásady kontradiktornosti a rovnosti zbraní, je nutné určitým způsobem kompenzovat (nález ze sp. zn. III. ÚS 22/20 , bod 36, rozsudek ESLP Regner proti České republice, č. stížnosti 35289/11, bod 161).
9. V rámci těchto opatření má ve věci rozhodující soud povinnost zjistit, zda vnitrostátní orgány při respektování důvěrné povahy utajovaných informací a řádného průběhu vyšetřování účastníka informovaly alespoň o podstatě vznesených obvinění (rozsudek ESLP Muhammad a Muhammad proti Rumunsku, č. stížnosti 80982/12, bod 151). Taktéž je podstatné, zda nezávislý orgán poté, co se seznámil s utajovanými podklady, mohl rozhodnout, že informace či její část bude účastníkovi sdělena, aniž by byla dotčena ochrana národní bezpečnosti.
Soudy též zohlední, zda byl účastník poučen o průběhu řízení a o přijatých opatřeních, která mají vyvážit skutečnost, že se sám nemůže seznámit s klíčovými důkazy (tamtéž, bod 153). Další kompenzační opatření souvisí s právním zastoupením účastníka a vyhodnocením, zda a v jakém rozsahu měl oproti účastníkovi přístup k utajovaným podkladům jeho právní zástupce (tamtéž, body 154-155). V neposlední řadě je nutno posoudit, zda měl nezávislý orgán pravomoc přezkoumat utajované podklady, a pokud ano, zda tuto pravomoc řádně vykonal, resp. zda měl přístup k úplnému spisovému materiálu, včetně utajovaných zpráv zpravodajských služeb, zda měl pravomoc zkoumat pravost utajovaných zpráv, jejich věrohodnost a pravdivost (tamtéž, body 156-157).
10. K posledně uvedenému aspektu Ústavní soud uvedl, že i v řízení o ústavní stížnosti je nezbytné posoudit, zda informace obsažené ve stanovisku bezpečnostního sboru jsou způsobilé odůvodnit vydání negativního správního rozhodnutí (nález sp. zn. III. ÚS 22/20 , bod 39).
11. Požadavkům plynoucím ze shora citované judikatury správní soudy v nyní posuzovaném případě dostály. S obsahem utajovaných informací se seznámily, nespolehly se na názor zpravodajské služby a nerezignovaly na povinnost dostatečně zjistit skutkový stav. Stěžovatele seznámily s podstatou hrozby, kterou pro Českou republiku představuje (bod 22 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).
12. Ústavní soud v rámci jím provedeného přezkumu postupoval obdobně jako Nejvyšší správní soud a krajský soud a seznámil se s obsahem utajovaných informací, na jejichž základě správní orgány zamítly stěžovatelovy žádosti. Poté dospěl k závěru, že zjištění správních orgánů i soudů, že pobyt stěžovatele ohrožuje státní bezpečnost, je správné. Jak uvedl Nejvyšší správní soud, utajované informace popisují v dostatečně konkrétní podobě chování a jednání stěžovatele; obsahují konkrétní fakta, vč. místních a časových údajů, zdroje informací a způsob jejich zjištění a ověření. Ačkoliv jde o jednání stěžovatele, které se odehrálo v minulosti, je z něj možné dovodit reálná rizika i do budoucnosti (bod 19 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Vzhledem k povaze jednání popsaného v utajované informaci je vyloučeno, že by se událo bez vědomí stěžovatele.
13. K tomu Ústavní soud zdůrazňuje, že stejně jako správní soudy, není oprávněn přezkoumávat pravdivost utajovaných informací, ale pouze jejich věrohodnost a přesvědčivost (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 1/2015-40, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 63/2012-25).
14. Správní soudy i správní orgány se řádně vypořádaly s dopady správních rozhodnutí do práva stěžovatele na ochranu soukromého a rodinného života (ve věci žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu body 25 až 30 rozsudku Nejvyššího správního soudu, body 86 až 96 rozsudku krajského soudu, str. 14 až 16 rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců a str. 10 až 16 rozhodnutí ministerstva; ve věci žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu body 35 a 36 usnesení Nejvyššího správního soudu, body 88 až 101 rozsudku krajského soudu, str. 9 a 10 rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, str. 13 a 15 rozhodnutí ministerstva).
15. Ústavní soud na jejich posouzení neshledává nic libovolného a tudíž neústavního. Obecně není vyloučeno, že by bezúhonnost stěžovatele mohla být posouzena v jeho prospěch. V tomto případě však ani ve spojení s jinými pozitivními skutečnostmi (dlouhodobý pobyt stěžovatele, jeho rodinné a sociální vazby) nepřeváží nad závažností bezpečnostního rizika plynoucího z utajovaných informací. Léčba roztroušené sklerózy je v zemi původu stěžovatele možná (bod 28 rozsudku Nejvyššího správního soudu), byť třeba za ztížených podmínek. Stěžovatel nepředložil žádný důkaz, ze kterého by plynul opak. Nejvyšší správní soud zohlednil i stěžovatelem nově uváděné skutečnosti v kasační stížnosti (učinil tak z procesní opatrnosti v bodu 29 svého rozsudku).
16. S ohledem na uvedené Ústavní soud neshledal, že by správní orgány či soudy porušily ústavně zaručená práva stěžovatele a ústavní stížnosti odmítl jako návrhy zjevně neopodstatněné podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. dubna 2025
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu