Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti P. F., zastoupeného Mgr. Renatou Václavíkovou Tunklovou, advokátkou, sídlem Františkánská 120/7, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2018 č. j. 7 Tdo 437/2018-25, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. listopadu 2017 č. j. 4 To 495/2017-1102 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. dubna 2017 č. j. 6 T 183/2016-1072, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení principu presumpce neviny zakotveného v čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") ze dne 18. 4. 2017 č. j. 6 T 183/2016-1072 byl stěžovatel (obviněný) uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl podle § 209 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání čtyř let. Tohoto pokusu zločinu se stěžovatel dopustil tím, že dne 12. 12. 2014 v Českých Budějovicích, se záměrem vylákat finanční hotovost a získat pro sebe neoprávněný finanční prospěch prostřednictvím své právní zástupkyně u Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových uplatnil pohledávku za Českou republikou (dědici po zemřelém V. P.) ve výši 4 407 890 Kč, kterou doložil nepravou listinou označenou jako rozhodčí nález v právní věci stěžovatele proti žalovanému V. P. o zaplacení částky ve výši 2 800 000 Kč s příslušenstvím, v níž rozhodce (také již zemřelý) S. J. schválil smír tak, že žalovaný je povinen uhradit stěžovateli částku ve výši 2 800 000 Kč s příslušenstvím, a dále smlouvou o půjčce ze dne 18. 12. 2006 údajně uzavřenou mezi stěžovatelem jako věřitelem a V. P. jako dlužníkem o zapůjčení finanční částky ve výši 2 800 000 Kč s datem splatnosti do 18. 12. 2008, opatřenou nepravým podpisem V. P., jakož i dalšími ve výroku o vině uvedenými listinami s nepravým podpisem V. P. Po prověření uplatněné pohledávky za Českou republikou, jakož i po prověření předložených listin a zjištění nesrovnalostí na těchto listinách Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových k výplatě požadované částky ve výši 4 407 890 Kč sice nedošlo, nicméně hrozila vzniknout České republice škoda ve výši 4 407 890 Kč.
3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 2. 11. 2017 č. j. 4 To 495/2017-1102 podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl jako nedůvodné.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2018 č. j. 7 Tdo 437/2018-25 odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Má za to, že obecné soudy nedostály požadavkům plynoucím z práva na soudní ochranu a porušily i princip presumpce neviny. Uvádí, že byl uznán vinným především na základě znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání ručního písma, který byl však soudy vyložen v rozporu s jeho obsahem, a to v části týkající se posouzení pravosti sporných podpisů V. P. a S. J., které byly okresním soudem vyhodnoceny jako padělky. Podle stěžovatele tento závěr učinil okresní soud pouze a jedině na základě znaleckého posudku a není pravdou, co uváděl krajský soud, že by pravděpodobnostní závěr vyplývající ze znaleckého posudku okresní soud zasadil do kontextu dalších důkazů. Okresní soud zkreslil informaci z hodnoceného důkazu a pravděpodobnostní závěr tak povýšil na závěr jednoznačný. Dále namítá, že nebylo prokázáno, že srovnávací materiál, který použila soudní znalkyně pro srovnání podpisů, byl skutečně tvořen pravými podpisy V. P. Podle stěžovatele nejsou závěry znaleckého posudku přesvědčivé a soudy řádně neodůvodnily závěr ohledně spolehlivosti tohoto důkazu. Za závažné pochybení považuje to, že srovnávací materiál nebyl v trestním řízení k dispozici, takže znalecké závěry nemohly být podrobeny dalšímu přezkoumání. Nesprávné hodnocení namítá stěžovatel i u dalších v řízení provedených důkazů. Jde především o hodnocení důkazů týkajících se osoby S. J. a možností jeho výkonu funkce rozhodce. V této souvislosti uvádí, že okresní soud nezdůvodnil, na základě jakých důkazů a jakým způsobem dospěl k závěru, že zdravotní stav S. J. vylučoval výkon funkce rozhodce. Stěžovatel uzavírá, že nebyly splněny požadavky kladené na soulad důkazů k dokazovaným skutečnostem.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud úvodem poukazuje na zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Jak bylo již mnohokrát konstatováno, procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádném možném výkladu nevyplývají [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz], popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli [např. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95
(N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení ze dne 7. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ]. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (viz např. usnesení ze dne 26. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 621/15 a mnohá další).
9. K pochybením, která by byla v tomto směru relevantní, v posuzované věci nedošlo. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
10. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s rozhodnutími, na jejichž základě byl odsouzen pro zločin podvodu ve stádiu pokusu. Stěžovatel především brojí proti závěrům vyplývajícím ze znaleckého posudku ohledně zkoumání pravosti podpisů V. P. a S. J. a proti způsobu, jakým soudy prováděly hodnocení důkazů. Prostřednictvím obdobných námitek, které uplatňoval již v předchozí fázi řízení, se stěžovatel snaží zpochybnit provedené dokazování spolu se způsobem hodnocení důkazů soudy. Opomíjí přitom, jak již bylo naznačeno výše, že pokud soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané v § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i § 125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat.
11. Článek 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 40 odst. 2 Listiny, jichž se stěžovatel dovolává, vyžadují mimo jiné, aby vina obviněného byla prokázána zákonným způsobem, a aby obviněný byl považován za nevinného, dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem není o jeho vině rozhodnuto. Účelem uvedených ustanovení Listiny je i požadavek zákazu svévole nebo libovůle při provádění a hodnocení důkazů. Proto Ústavní soud zaměřil svůj přezkum především na to, zda proces jako celek měl spravedlivý charakter (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk proti Švýcarsku ze dne 12. 7. 1988, A 140). V postupu obecných soudů však nezjistil žádné pochybení dosahující ústavněprávní roviny.
12. Není pravdou, že by rozhodnutí okresního soudu bylo postaveno pouze na znaleckém posudku, jak se snaží předestřít stěžovatel. Znalecký posudek týkající se posouzení pravosti podpisů V. P. a S. J. byl pouze jedním z vícera důkazů, na jejichž základě dospěl okresní soud k závěru o vině stěžovatele. Kromě znaleckého posudku vyšel okresní soud zejména z výslechů svědků V. B. a V. T., kteří se s osobou V. P. znali osobně a kteří poskytli soudu zřetelný obrázek o způsobu jeho života. Z těchto důkazů například rozhodně nevyplynulo, že by byl V.
P. osobou, která by potřebovala půjčit peníze. Okresní soud rovněž zohlednil i další skutečnosti svědčící v neprospěch obhajoby stěžovatele. Například verzi stěžovatele o údajném způsobu předání peněz V. P., která měla být podpořena výpovědí svědka H., vyhodnotil okresní soud jako nevěrohodnou, přičemž poukázal na jasné rozpory ve výpovědích obou osob, jakož i na celkové okolnosti, za nichž mělo dojít k jejich předání. Okresní soud si rovněž opatřil i dostatečné informace o osobě údajného rozhodce S.
J. (např. zprávou Městského úřadu Aš, zprávou Okresní správy sociálního zabezpečení Cheb, sdělením České průmyslové zdravotní pojišťovny atd.), na jejichž základě dospěl k závěru, že okresní soud zhodnotil jeho způsobilost k výkonu funkce rozhodce správně. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, týkající se toho, že soudní znalkyně nemusela srovnávat skutečné podpisy V. P. s podpisy na smlouvách, se pohybují v rovině spekulací a jsou vedeny především snahou o přehodnocení závěrů vyplývajících ze znaleckého posudku.
K této námitce se navíc dosti podrobně vyjádřil i krajský soud, když mimo jiné uvedl, že srovnávací podpisy byly opatřeny Policií České republiky ze zdrojů, které nevyvolávají žádné pochybnosti o tom, kterou osobou byly pořízeny (např. podpisy při získané při vydávání občanského průkazu).
13. Ústavní soud uzavírá, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že by soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Okresní soud si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a následně krajský soud či Nejvyšší soud neměly žádný důvod jeho závěry jakkoliv korigovat.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2019
Josef Fiala v. r. předseda senátu