Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Miloslava Horálka, zastoupeného Mgr. Jiřím Kasalem, advokátem, sídlem Krajířova 15, Dačice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 1. srpna 2018 č. j. 72 Co 31/2018-243, a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. srpna 2017 č. j. 20 C 84/2014-205, spojenou s návrhem na zrušení § 3001 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a Vlastimila Pízy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. S ústavní stížností je spojen podle § 74 zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení § 3001 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož platí: "Zcizil-li poctivý příjemce předmět bezdůvodného obohacení za úplatu, může podle své volby vydat buď peněžitou náhradu, anebo co utržil. Zcizil-li jej poctivý příjemce bezúplatně, nemá vůči němu ochuzený právo na náhradu; může ji však požadovat po osobě, která předmět od obohaceného nabyla a nebyla v dobré víře."
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že Okresní soud v Jihlavě (dále jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli částku 49 155 Kč (I. výrok), ohledně částky 49 155 Kč žalobu zamítl (II. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (IV. a V. výrok). Pro účely řízení o ústavní stížnosti postačí konstatování, že v těchto rozhodnutích specifikovaný pozemek nemohl vedlejší účastník nabýt vydržením, přestože byl pravým, řádným a poctivým držitelem, ale pozemek měl v držbě pouze od roku 2005, přičemž jej smlouvou z roku 2014 prodal za cenu 98 310 Kč. Vedlejší účastník tedy prodal pozemek, jehož nebyl vlastníkem, když právní předchůdci stěžovatele vlastnické právo k pozemku nikdy nepozbyli; vlastníkem pozemku je tedy stěžovatel a Marie Horálková, kteří jej nabyli děděním do podílového spoluvlastnictví, a to každý jednou polovinou. Vedlejší účastník se tedy bezdůvodně obohatil na úkor stěžovatele, proto je povinen bezdůvodné obohacení vydat, přičemž výše bezdůvodného obohacení činí 49 155 Kč.
3. S tímto právním závěrem se Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě v ústavní stížností napadeném rozsudku ztotožnil, proto jej potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že cena předmětného pozemku měla být určena tak, že jde o ornou půdu, nikoliv o trvalý travní porost. Podle stěžovatele rovněž není spravedlivé omezení náhrady bezdůvodného obohacení podle § 3001 odst. 1 občanského zákoníku jen vydáním toho, co příjemce sám utržil. Ústavní soud by měl dané ustanovení zrušit.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněným návrhem.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vůbec nereaguje na závěry odůvodnění odvolacího soudu, z něhož plyne, že předmětný pozemek nemůže být využíván jako orná půda z důvodů eroze. Nebylo ani zjištěno, že by cena, za níž vedlejší účastník pozemek prodal, byla jakkoliv "zprůměrována" nebo podhodnocena, což ostatně plyne i z toho, že cena, za níž vedlejší účastník obchod uskutečnil, je blízká ceně stanovené znalcem.
10. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Akcesorický návrh na zrušení § 3001 odst. 1 občanského zákoníku, podaný podle § 74 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť byla-li ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, odpadla tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona [srov. přiměřeně např. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95
(U 22/4 SbNU 351)]. Nad rámec uvedeného Ústavní soud poznamenává, že stěžovatelem rozporovaná limitace podle § 3001 odst. 1 občanského zákoníku slouží právě jako ochrana poctivého příjemce, který je povinen vydat jen to, co (ještě) má. Rozhodující tedy není stav věci, kdy bylo bezdůvodné obohacení nabyto, ale stav v okamžiku jeho vydání [srov. k tomu důvodová zpráva k § 3000 občanského zákoníku]. Formuluje-li stěžovatel v závěru ústavní stížnosti právní názor, jímž by měl Ústavní soud obecné soudy ve stěžovatelově věci zavázat, pak Ústavní soud ještě připomíná, že se stěžovatel smí domáhat jen toho, co umožňuje § 82 zákona o Ústavním soudu (srov. k tomu přiměřeně například usnesení sp. zn. I. ÚS 2394/12 ze dne 18. 12. 2012, pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2018
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu