Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti M. Ch., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, sídlem Milady Horákové 1957/13, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2022 č. j. 8 Tdo 1011/2022-242 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. června 2022 č. j. 5 To 130/2022-208, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených zejména čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel zároveň navrhl odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 3 T 34/2019-193 ze dne 27. 4. 2022 uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku. Uvedeného trestného činu se dopustil ve zkratce tím, že při jízdě osobním automobilem srazil chodce na vyznačeném přechodu pro chodce. Za tento trestný čin a za sbíhající se přečin těžkého ublížení na zdraví podle § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 6 To 154/2021 ze dne 23. 8. 2021, byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu ve výši 72 000 Kč a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu tří roků.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně rozsudek městského soudu ve výroku o trestu zrušil a nově stěžovatele odsoudil k peněžitému trestu ve výši 100 000 Kč a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu šesti roků. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl.
Stěžovatel namítá, že krajský soud zdvojnásobil trest zákazu činnosti, aniž by konstatoval a odůvodnil, že zákaz řízení v původní délce byl nepřiměřený.
Odůvodnění nového rozhodnutí o trestu je podle stěžovatele velmi stručné a nepřezkoumatelné, krajský soud navíc nesprávně posoudil podmínky pro uložení trestu zákazu činnosti, neboť se v rozporu s § 38 odst. 1 trestního zákoníku vůbec nezabýval poměry stěžovatele, který má dvě malé děti, jež potřebují jezdit do školky a k logopedovi, a manželku na mateřské dovolené a vzhledem ke své profesi často cestuje. Stěžovatel také připomíná, že městský soud oproti krajskému soudu přihlížel i k tomu, že stěžovatel po nehodě poskytl poškozenému účinnou pomoc. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny. Posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit.
Jakkoli lze ve shodě s Nejvyšším soudem dát stěžovateli zapravdu v tom, že odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu je mimořádně stručné, Ústavní soud hodnotí trestní řízení zásadně jako celek. Vzhledem k tomu je pak z pohledu Ústavního soudu podstatné, že případné nedostatky v odůvodnění krajského soudu napravil Nejvyšší soud, který se přiměřeností uloženého trestu podrobně zabýval a logicky vysvětlil, proč krajský soud postupoval správně, pokud původně uložený trest zpřísnil.
Stěžovatel se v krátkém rozmezí opakovaně dopustil trestného činu při řízení motorového vozidla, v obou případech s následky na zdraví jiných osob (v nynějším případě se rozsah újmy poškozeného podle zjištění soudů blížil újmě těžké). Jak Nejvyšší soud uvedl, v posuzované věci bylo trestní stíhání stěžovatele dokonce podmíněně zastaveno, přesto se stěžovatel v souvislosti s řízením motorového vozidla dopustil dalšího trestného činu. Další porušování pravidel silničního provozu stěžovatele pak plyne z evidenční karty řidiče.
Ve světle uvedeného stěžovatel, kterému nebyl uložen trest odnětí svobody, nýbrž trest zákazu činnosti blízko polovině trestní sazby, nemůže oprávněně namítat, že by uložený trest byl zjevně nepřiměřený či nedostatečně odůvodněný, a to ani za přihlédnutí k dalším okolnostem či osobním poměrům, na které stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje. Soudy nejsou povinny každou okolnost ze života odsouzených výslovně v odůvodnění zmínit, přičemž krajský soud a Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích vysvětlovaly, proč bylo namístě původně uložený trest zpřísnit, proto uvedly právě okolnosti odůvodňující přísnější trest. To ale neznamená, že by další okolnosti byly pominuty. Ostatně okolnosti, na které poukazuje stěžovatel, nejsou zcela mimořádné; plyne z povahy věci, že tresty zákazu činnosti, resp. tresty obecně působí určité nepohodlí.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. K odkladu vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud důvod neshledal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. ledna 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu