Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., t. č. VTOS Věznice Stráž pod Ralskem, zastoupeného Mgr. Ladislavem Preclíkem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2022, č. j. 11 To 294/2022-194, a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1. 11. 2022, č. j. 7 Pp 8/2022-170, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozhodl Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") tak, že se podle § 88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") zamítá žádost stěžovatele jako odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, uloženého mu rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 3. 2019 sp. zn. 1 T 21/2019, a rozsudkem téhož soudu ze dne 26. 5. 2020 sp. zn. 2 To 86/2019.
3. Okresní soud v návaznosti na předchozí zrušující usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 7. 2022, č. j. 11 To 148/2022-139, kdy bylo okresnímu soudu krajským soudem vytknuto, že nedostatečně vysvětlil, z čeho dovozuje svou místní příslušnost, nejprve shrnul, že stěžovatel sice deklaruje získání nadhledu nad jím spáchanou trestnou činností, ale okresní soud tento postoj stěžovatele vyhodnotil tak, že stěžovatel o své trestné činnosti přemýšlí spíše v rovině následků, kterou trestná činnost má pro jeho osobu (nechce trávit život ve výkonu trestu odnětí svobody), přičemž nedostatečně akceptuje dopad jím páchané trestné činnosti na poškozené. Z toho okresní soud dovodil, že výchovný účel trestu odnětí svobody doposud nebyl naplněn. Okresní soud dále uvedl, že stěžovatel byl v rámci výkonu trestu odnětí svobody přemisťován mezi různými věznicemi. Splnění kritéria místní příslušnosti pro rozhodování o stěžovatelově žádosti o podmíněné propuštění pak okresní soud dovodil z § 320 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), podle něhož mimo jiné platí, že rozhodnutí související s výkonem trestu odnětí svobody učiní okresní soud, v jehož obvodu se trest odnětí svobody vykonává. Stěžovatel přitom v době podání žádosti o podmíněné propuštění trest odnětí svobody fakticky vykonával ve Vazební věznici Hradec Králové, a proto okresní soud vyhodnotil, že je místně příslušný, aby o ní rozhodl. Okresní soud byl pak podle svého názoru příslušný i z hlediska procesní ekonomie a rychlosti řízení, neboť odpadla nutnost dálkové eskorty do kmenové věznice stěžovatele, kdy navíc vzhledem k přesunům stěžovatele není v jeho případě dána jen jedna věznice, kterou by bylo možno označit za kmenovou.
4. Proti uvedenému rozhodnutí okresního soudu podal stěžovatel stížnost ve smyslu § 141 a násl. tr. řádu, která však byla ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu zamítnuta. Okresní soud totiž podle krajského soudu (na rozdíl od jeho předchozího rozhodnutí) přesvědčivě vysvětlil, proč je k rozhodování o stěžovatelově žádosti místně příslušný. Krajský soud se s okresním soudem ztotožnil též v tom, že u stěžovatele ještě nelze usuzovat na skutečné polepšení se, neboť si stěžovatel během výkonu trestu odnětí svobody spíše vytvářel podmínky pro to, aby mohl být podmíněně propuštěn.
V dané souvislosti krajský soud rovněž uvedl, že stěžovatel byl již opakovaně ve výkonu trestu odnětí svobody, byť z celkových 13 záznamů uvedených v opisu rejstříku trestů byly již některé zahlazeny. Pro krajský soud však byla relevantní okolnost, že stěžovatel byl pravidelně opakovaně odsuzován vždy krátce poté, co vykonal předchozí trest. Z toho krajský soud dovodil, že ani výkony trestu odnětí svobody zatím u stěžovatele nevedly k tomu, aby se do budoucna vyvaroval páchání další trestné činnosti.
Krajský soud konečně uvedl, že je nutno, aby stěžovatel vykonával ještě další část trestu odnětí svobody, když ovšem - bude-li jeho pozitivní chování pokračovat - není vyloučeno, že jeho pozdější žádosti o podmíněné propuštění bude vyhověno.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s tím, zda okresní soud byl k rozhodování o stěžovatelově žádosti místně příslušný, kdy i pro účely ústavní stížnosti stěžovatel setrvává na stanovisku, že o jeho žádosti měl rozhodovat soud, v jehož obvodu se nachází stěžovatelova kmenová věznice. Opačný postup, který ve věci stěžovatele obecné soudy aplikovaly, prý zakládá nebezpečný precedens, neboť pachatelé trestné činnosti mohou například podáváním smyšlených žalob dosáhnout toho, aby o jejich žádosti rozhodoval jiný soud, než ten, v jehož obvodu se trest vykonává. Dále stěžovatel upozorňuje, že při řešení otázky místní příslušnosti si obecné soudy věc postupovaly pouhým přípisem a nikoliv usnesením. Okresní soud se pak podle stěžovatele nezabýval jeho námitkami k zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu, ačkoliv mu to bylo krajským soudem v jeho kasačním rozhodnutí stanoveno. Obecné soudy rovněž porušily nálezovou judikaturu Ústavního soudu (na niž stěžovatel v ústavní stížnosti příkladmo odkazuje), pokud absenci kritéria vedení řádného života dovodily pouze z toho, že stěžovatel byl opakovaně ve výkonu trestu odnětí svobody; tím údajně porušily zákaz dvojího přičítání stanovený čl. 40 odst. 5 Listiny. Obecné soudy naopak nesprávně nepřihlédly k tomu, že stěžovatelovo chování v rámci aktuálního výkonu trestu odnětí svobody je zcela odlišné. Stěžovatel rovněž prokázal, že v případě podmíněného propuštění má zajištěno ubytování a práci. Měly-li obecné soudy za to, že u stěžovatele stále hrozí riziko recidivy, bylo namístě k této otázce přibrat znalce z oblasti sexuologie či psychologie a psychiatrie. Stěžovateli podle jeho názoru nelze rovněž vytýkat, že v rámci výkonu trestu odnětí svobody ještě nezapočal se studiem učebního oboru, neboť takové rozhodnutí je toliko jeho věcí.
6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Ústavní soud dále připomíná svoji ustálenou judikaturu, dle níž smysl podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není v tom, aby za dobré chování ve výkonu trestu byl pachatel automaticky propuštěn po odpykání stanovené doby. Je naopak zapotřebí vzít v úvahu samotný účel trestu, který obsahuje více komponentů, k nimž soudy při svém rozhodování musí přihlížet. Podstatou jejich úvah je potom v konečném důsledku důvodnost předpokladu, že odsouzený povede v budoucnu i na svobodě slušný život s minimalizací rizika jeho recidivy [usnesení sp. zn. IV. ÚS 56/05 ze dne 12. 4. 2005 (U 7/37 SbNU 715); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz]. Povinností obecných soudů přitom je, aby řádně zkoumaly a posoudily splnění zákonných podmínek pro aplikaci tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnily [nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323)]. Ústavní soud ostatně konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění [srov. právě nález sp. zn. II. ÚS 715/04 či např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09 ze dne 15. 9. 2009]. Takto ani Úmluva o ochraně základních práv a svobod nezaručuje dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění [viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009 (U 10/53 SbNU 863)].
10. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tudíž otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného obecného soudu. Výklad rozhodných podmínek, tj. prokázal-li odsouzený polepšení, a zda lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život [viz ustanovení § 88 trestního zákoníku], je totiž z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu; o nesprávnost dosahující ústavněprávní relevance tak může jít jen tehdy, kdy soudy podaný výklad je výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu a představuje tak nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 590/09 ze dne 9. 4. 2009).
11. Veden shora uvedenými obecnými východisky, uvádí ke konkrétním námitkám stěžovatele Ústavní soud následující.
12. Především je namístě uvést, že se podle názoru Ústavního soudu obecné soudy v napadených rozhodnutích přesvědčivě vypořádaly s tím, na základě jakých kritérií byl Okresní soud v Hradci Králové k posouzení stěžovatelovy žádosti místně příslušný. V této souvislosti upozornily, že právní předpisy, resp. jejich jednotlivá ustanovení vztahující se k výkonu trestu odnětí svobody na úrovni zákona, pojem "kmenová věznice" neznají a v případě stěžovatele, vzhledem k jeho častým přesunům mezi věznicemi (ať už důvodem pro tyto přesuny bylo cokoliv), nelze ani kmenovou věznici jednoznačně určit. Proto Ústavní soud zcela akceptuje, vycházely-li obecné soudy z toho, že k posouzení stěžovatelovy žádosti je příslušný soud, v jehož obvodu je trest odnětí svobody vykonáván. Pochybení ústavněprávní intenzity pak v návaznosti na dříve uvedené nemůže představovat ani stěžovatelem tvrzená okolnost, že při řešení otázky místní příslušnosti si obecné soudy stěžovatelovu věc předávaly pouhým přípisem a nikoliv usnesením. Ústavní soud se rovněž ztotožňuje s úvahou vyslovenou krajským soudem v nyní napadeném usnesení, že místní příslušnost soudu k posouzení podmíněného propuštění nemůže být jednoduše a účelově pro složitost takového postupu ovlivněna ani eventuálními uměle zahajovanými soudními spory, jež by se odsouzený snažil vyvolávat.
13. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí je rovněž zjevné, že nemůže obstát stěžovatelova námitka, v níž tvrdí, že se okresní soud nezabýval v řízení, následujícím po kasačním rozhodnutí krajského soudu, námitkami stěžovatele, které formuloval s ohledem na předchozí zamítnutí žádosti. Okresní soud totiž v odůvodnění rozhodnutí sice nejprve rekapituloval své závěry, na základě nichž stěžovatelově žádosti již jednou nevyhověl, nicméně poté se podrobně zabýval rovněž tím, zda neexistují nové okolnosti, které nastaly k v období od jeho předchozího, krajským soudem zrušeného, rozhodnutí, pro něž by podmínky podmíněného propuštění byly dány. Tato námitka je proto zjevně neopodstatněná.
14. Neobstojí rovněž tvrzení stěžovatele, že obecné soudy v jeho případě porušily zákaz dvojího přičítání, pokud nevyhovění stěžovatelově žádosti odůvodnily jen tím, že stěžovatel byl ve výkonu trestu opakovaně. I jen z rekapitulace provedené Ústavním soudem v rámci tohoto usnesení je totiž zjevné, že obecné soudy nezaložily svá rozhodnutí výlučně na takových důvodech, když pro krajský soud nebyla podstatná samotná okolnost, že stěžovatel byl opakovaně ve výkonu trestu odnětí svobody, ale že se trestné činnosti dopouštěl jen krátce poté, co byl propuštěn na svobodu. Nadto podstatou odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí je zjevně skutečnost, že se stěžovatel podle obecných soudů doposud vnitřně nevyrovnal s jím páchanou trestnou činností a nezískal nad ní dostatečný nadhled, a to zejména ve vztahu k osobám, které byly jím páchanou trestnou činností poškozeny. Stěžovatel přitom podle Ústavního soudu dostatečně nevysvětluje - byť to v ústavní stížnosti formálně deklaruje - v čem je jeho chování v rámci nynějšího výkonu trestu odnětí svobody odlišné od toho, jak se v rámci výkonu trestu odnětí svobody choval dříve.
15. Na správnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí pak podle Ústavního soudu nemůže nic změnit ani okolnost, že stěžovatel má pro případ podmíněného propuštění zajištěno ubytování a práci (tyto skutečnosti ostatně obecné soudy ve svých rozhodnutích nezpochybňovaly) a svá rozhodnutí - jak vysvětleno výše - založily na tom, že stěžovatel podle nich doposud neprokázal polepšení se, což podrobně a přesvědčivě vysvětlily. Nelze jim proto vytýkat, že stěžovatelovu osobnost nenechaly opětovně posoudit znalcem z oboru sexuologie, psychologie nebo psychiatrie.
16. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu