Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele B. P., zastoupeného JUDr. Ondřejem Kafkou, advokátem, sídlem Valentinská 92/3, Praha 1, proti výroku I. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. září 2025 č. j. 6 Azs 117/2025-18, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označeného výroku usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil a též aby rozhodl o odkladu vykonatelnosti.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 5. 3. 2025 zamítl žádost stěžovatele o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia, neboť byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu. Žalobu stěžovatele proti rozhodnutí vedlejšího účastníka Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 18. 6. 2025 č. j. 16 A 16/2025-33 zamítl. Nejvyšší správní soud napadeným usnesením kasační stížnost stěžovatele odmítl pro opožděnost.
Nejvyšší správní soud konstatoval, že rozsudek městského soudu byl z důvodu nezastižení adresáta dne 18. 7. 2025 uložen u provozovatele poštovních služeb a připraven k vyzvednutí. Dnem 28. 7. 2025 (pondělí)) Nejvyšší správní soud považoval rozsudek za doručený, proto v souladu s § 106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen ,,s. ř. s.") posledním dnem pro podání kasační stížnosti bylo pondělí 11. 8. 2025. Kasační stížnost byla Nejvyššímu správnímu soudu doručena dne 13. 8. 2025, přičemž k poštovní přepravě byla podána dne 12.
8. 2025, tedy opožděně.
3. Stěžovatel namítá, že rozsudek městského soudu mu nebyl doručován řádně, pročež nebyl doručen dne 28. 7. 2025, jak napadené usnesení dovozuje, nýbrž až dne 30. 7. 2025, kdy mu byla zásilka vhozena do poštovní schránky.
4. Stěžovatel tvrdí, že až dne 2. 8. 2025 ve své poštovní schránce nalezl obálku s rozsudkem, která tam byla vhozená dne 30. 7. 2025. Stěžovatel si je jist, že do té doby ve schránce žádná výzva k vyzvednutí nebyla, protože v červenci 2025 se na adrese pobytu zdržoval v podstatě permanentně a kontroloval poštovní schránku. Do té doby neměl stěžovatel s doručováním zásilek problém (často zásilku přebíral od doručovatele), zvonek i poštovní schránku má řádně označenu a vybírá ji. Dne 28. 7. 2025 stěžovatel odjel z P., dne 2. 8. 2025 se vrátil a nalezl ve schránce obálku s rozsudkem, na které byla uvedena dvě data 29. 7. 2025 a 30. 7. 2025. Stěžovatel nevěděl, co to znamená. Za datum doručení považoval 30. 7. 2025, přičemž o správnosti úvahy ho přesvědčil i výstup ze služby sledování zásilek provozovatele poštovní služby, podle kterého byla zásilka vhozena do schránky dne 30. 7. 2025. Z opatrnosti ale lhůtu k podání ústavní stížnosti počítal od 29. 7. 2025 a stížnost odeslal dne 12. 8. 2025.
5. Stěžovatel dovozuje, že je možné, že výzvu k vyzvednutí doručovatel vůbec do poštovní schránky nevhodil, nebo ji vhodil do jiné schránky, případně vypadla apod. Pokud se tam ale nenacházela, nemohl o zásilce stěžovatel vědět. Je přitom zřetelné, že se stěžovatel kasační stížností bránit chtěl a že ke lhůtě nepřistupoval liknavě a s ohledem na jemu dostupné informace ji podal včas. Stěžovatel si je jist, že nebyly splněny podmínky fikce doručení, pročež kasační stížnost podal včas a tato byla odmítnuta nezákonně.
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí správních soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Taková situace v posuzované věci nenastala.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá pochybení Nejvyššího správního soudu při posuzování otázek souvisejících s doručováním rozsudku městského soudu a zpochybňuje závěr, že rozsudek mu byl doručen dne 28. 7. 2025 fikcí v souladu s § 49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Otázkou fikce doručení soudních písemností se již Ústavní soud opakovaně zabýval. Z ustálené judikatury vyplývá, že právní fikce doručení "představuje nástroj výjimečný, striktně určený k dosažení právní jistoty jako jednoho z hlavních ústavních postulátů v podmínkách právního státu. Aby přitom mohla splnit svůj takto vymezený účel, musí respektovat všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje. Jen v takovém případě je soud oprávněn její naplnění konstatovat" (např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2013 sp. zn. III. ÚS 272/13
, nález Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2002 sp. zn. II. ÚS 92/01
, usnesení ze dne 10. 5. 2022
sp. zn. III. ÚS 841/22
).
9. Se stěžovatelem lze souhlasit, že obálka č. I (doporučeně do vlastních rukou adresáta) obsahuje dvě rozdílná data, a to 29. 7. 2025 a 30. 7. 2025. Přestože stěžovatel tvrdí, že nevěděl, co data znamenají, na obálce je také údaj o tom, kdy byla zásilka uložena a připravena k vyzvednutí (tj. 18. 7. 2025) a informace o tom, že desátým dnem od toho dne se považuje za doručenou. Stěžovatel byl tedy seznámen s tím, že písemnost byla uložena a připravena k vyzvednutí dne 18. 7. 2025. Ustanovení § 49 odst. 4 o.
s. ř. stanoví, že "nevyzvedne-li si adresát písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí, považuje se písemnost posledním dnem této lhůty za doručenou, i když se adresát o uložení nedozvěděl". Zákon nastoupení fikce jednoznačně váže na uplynutí uvedené desetidenní lhůty počítané od okamžiku, kdy byla zásilka na základě vyrozumění připravena k vyzvednutí. Dokonce stanoví nastoupení účinků fikce bez ohledu na vědomost adresáta o uložení zásilky. I pokud by Ústavní soud akceptoval stěžovatelovo ničím nepodložené tvrzení o seznámení se s rozsudkem městského soudu až dne 2.
8. 2025, měl stále možnost podat kasační stížnost včas.
10. Stěžovatel na podporu svého tvrzení o doručení písemnosti až dne 30. 7. 2025 uvádí údaj o opakovaném datu doručení písemnosti uvedený ve službě sledování zásilek provozovatele poštovních služeb. Se stěžovatelem lze souhlasit, že tento údaj se liší od skutečné délky lhůty, po jejímž uplynutí se podle zákona písemnost považuje za doručenou. Tato skutečnost však není ústavněprávně relevantní argument pro zpochybnění uplatnění fikce doručení podle zákona, neboť jde o údaj vztahující se k faktickému opakovanému doručení (doručování) písemnosti (po prvním marném pokusu 18. 7. 2025, pak provozovatel poštovních služby z pohledu své služby stěžovateli zásilku doručil tím, že mu ji vhodil do schránky) a nikoli o údaj rozhodný podle zákona pro uplatnění fikce doručení.
11. Nejvyšší správní soud posuzoval včasnost kasační stížnosti v souladu se zákonnou úpravou. Závěr, že stěžovatel nepodal kasační stížnost ve dvoutýdenní lhůtě určené podle § 106 odst. 2 s. ř. s., z hlediska ústavněprávního plně obstojí a Ústavní soud zde nevidí důvod pro svůj případný kasační zásah, neboť neshledal žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele.
12. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrhem na odklad vykonatelnosti usnesení se Ústavní soud nezabýval, neboť bez zbytečného odkladu rozhodl o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 29. ledna 2026
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu