Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. O., zastoupeného Mgr. Alešem Gracíkem, advokátem, se sídlem Masarykovo náměstí 1144, Nový Bydžov, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. září 2015 č. j. 10 To 278/2015-927 a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 8. června 2015 č. j. 2 T 45/2013-908, o odložení vykonatelnosti těchto rozhodnutí, takto:
Vykonatelnost usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. září 2015 č. j. 10 To 278/2015-927 a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 8. června 2015 č. j. 2 T 45/2013-908 se do rozhodnutí Ústavního soudu o podané ústavní stížnosti odkládá.
1. Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 7. 12. 2015 ve lhůtě stanovené ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a splňujícím i další formální podmínky pro projednání ústavní stížnosti, brojil stěžovatel proti napadeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž mu byla stanovena povinnost uhradit Františku Černochovi (dále jen "poškozený") částku ve výši 30 477 Kč, jakožto náhradu nákladů, které byly vynaloženy poškozeným v trestním řízení ve smyslu ustanovení § 154 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že jeho majetková situace není dobrá, když pobírá pouze invalidní důchod ve výši 6 400 Kč, pečuje se svojí družkou o pětiletou dceru a celou částku 30 477 Kč nemá k dispozici. Přitom požádal právního zástupce poškozeného o uzavření dohody o splátkách, neboť se mu nepodařilo dohodnout s ostatními odsouzenými na společné úhradě. Jeho žádosti však nebylo vyhověno a nyní reálně hrozí, že uvedená částka bude vymáhána exekučně. Tím by stěžovateli vznikla nepoměrně větší újma, např. v podobě exekučních nákladů, než jaká by při odkladu vykonatelnosti mohla vzniknout poškozenému.
3. Zásadně platí, že podaná ústavní stížnost nemá odkladný účinek (ustanovení § 79 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V souladu s ustanovením § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu však může Ústavní soud na návrh účastníka řízení odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
4. Podmínky citovaného ustanovení jsou dle názoru Ústavního soudu splněny, neboť pravomocné a vykonatelné rozhodnutí obecných soudů může v daném případě a v daných souvislostech představovat závažný zásah do základních práv stěžovatele za situace, kdy projednání jeho ústavní stížnosti a příprava rozhodnutí Ústavního soudu si zjevně vyžádají delší čas.
5. Ústavní soud, vzhledem k výše uvedenému, přistoupil k odkladu vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí, aniž by jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu
odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí z důvodu hrozící exekuce na majetek stěžovatele, který pobírá pouze invalidní důchod, a tvrdí, že právní zástupce poškozeného odmítá uzavření dohody o splátkách.
III. Vyjádření účastníků řízení a replika
6. Ústavní soud zaslal účastníkům řízení návrh k vyjádření. Za krajský soud se vyjádřila předsedkyně senátu 10 To, která shrnula základní námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti. Na tomto základě poukázala na podrobné odůvodnění učiněného rozhodnutí a k obsahu ústavní stížnosti nepovažovala za nutné cokoliv jiného dodat. Rozhodování o stížnosti bylo provedeno podle § 242 trestního řádu v neveřejném zasedání (a contrario § 232 trestního řádu). Závěrem navrhla odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
7. Okresní soud sdělil, že žádosti o vyjádření vyhovět nelze, neboť soudní spis se nyní nachází u Ústavního soudu a také proto, že předmětnou trestní věc rozhodovala soudkyně okresního soudu, která je již od 1. 7. 2015 ve starobním důchodu.
8. Ústavní soud nicméně poskytl stěžovateli možnost k replice, což stěžovatel využil a znovu poukázal na pochybení obecných soudů, neboť uvedenému poškozenému nebyl ani zčásti přiznán nárok na náhradu škody vůči stěžovateli. Tato povinnost však byla uložena dalším dvěma odsouzeným, jak vyplývá z rozsudků Okresního soudu v Jičíně ze dne 30. 6. 2014 sp. zn. 2 T 45/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 11. 2014 sp. zn. 10 To 264/2014 (blíže sub 2). Proto nadále trvá na svém návrhu v celém rozsahu.
9. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého tvrzeného práva.
10. Ústavní soud zvážil všechny výše uvedené skutečnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Byl přitom veden následujícími úvahami.
11. Ústavní soud již v minulosti opakovaně vymezil podmínky, za jakých je na základě formálně bezvadné ústavní stížnosti povinen zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů, do jejichž soustavy nenáleží, takže nezkoumá věcnou správnost či "běžnou" zákonnost jejich rozhodnutí. Posuzování ústavnosti rozhodovací činnosti obecných soudů se pak v řízení o ústavní stížnosti skládá obvykle ze tří komponentů. Nejprve je Ústavní soud ve smyslu ustanovení § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu povinen posoudit otázku ústavnosti aplikovaných ustanovení právních předpisů. Teprve po vyřešení této otázky Ústavní soud posoudí, zda v řízení byla dodržena ústavně zaručená procesní práva, a konečně hodnotí ústavně konformní interpretaci a aplikaci práva hmotného [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995
sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257) nebo ze dne 11. 12. 1997
sp. zn. III. ÚS 205/97
(N 159/9 SbNU 375)].
12. Ústavní soud neshledal, že by ustanovení tzv. podústavního práva aplikovaná v projednávané věci byla v rozporu s ústavním zákonem, a proto přistoupil k posouzení toho, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena stěžovatelova procesní práva zaručená hlavou pátou Listiny, a to především v otázce, zda obecné soudy vzaly v souladu se základními principy práva na spravedlivý proces v úvahu všechny relevantní uplatněné námitky a náležitým způsobem se s nimi v odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádaly. Přitom dospěl k závěru, že se tak nestalo.
13. Předmětem rozhodování obecných soudů bylo posouzení otázky, zda stěžovatel jako jeden ze skupiny více osob odsouzených za přečin výtržnictví nese majetkovou odpovědnost za náhradu účelně vynaložených nákladů poškozeného, jemuž bylo v rámci uvedené výtržnosti ublíženo na zdraví ze strany několika ostatních členů skupiny, nikoli však ze strany stěžovatele. Okresní soud tuto otázku v napadeném usnesení vyřešil pouhým, dále nerozvedeným konstatováním, že na způsobení škody se podíleli všichni odsouzení, pročež by i náklady řízení poškozeného měli hradit společně a nerozdílně. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, v níž sice velmi stručně, přesto však zřetelně namítá, že nebyl odsouzen za jednání, kterým by mohl poškozenému způsobit jakoukoliv škodu. Krajský soud sice tuto námitku uvedl v tzv. naraci napadeného rozhodnutí, v samotném odůvodnění se však věnoval pouze otázce výpočtu konkrétní výše vzniklých nákladů a zcela pominul povinnost vypořádat se s námitkou vznesenou stěžovatelem ohledně toho, jak bylo ve věci rozhodnuto o majetkové odpovědnosti (viz blíže sub 3) v rámci skupiny odsouzených.
14. Takové pochybení nemusí nutně dosahovat takové intenzity, aby s ohledem na zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů a zásadu hospodárnosti soudních řízení vyžadovalo kasační zásah Ústavního soudu. Hranici nezbytnosti takového zásahu v případě porušení povinnosti vypořádat se se vznesenými námitkami tvoří především obsah těchto námitek ve vztahu k předmětu řízení. Principy spravedlivého procesu nevyžadují, aby rozhodující soud podrobně reagoval na každou uplatněnou námitku [srov. např. rozsudek ve věci Van de Hurk proti Nizozemí ze dne 19. 4. 1994, stížnost č. 16034/90, § 61, nebo nález ze dne 17. 12. 2008
sp. zn. I. ÚS 1534/08
(N 225/51 SbNU 807)]. Postačí tedy, pokud soud přiměřeným způsobem reaguje na námitky relevantní pro předmět řízení, a to takovým způsobem, aby bylo z jeho rozhodnutí pro dotčeného účastníka řízení snadno odvoditelné, z jakého důvodu nemůže ostatní, jím uplatněná argumentace obstát.
15. Ústavní soud dospěl k závěru, že této povinnosti obecné soudy v projednávané věci nedostály. Relevantní vztah stěžovatelovy námitky k předmětu řízení je zřejmý. Okresní soud vyšel při rozhodování o žádosti na přiznání náhrady nákladů zmocněnce poškozeného ze závěru, že tyto náklady ponesou rukou společnou a nerozdílnou čtyři odsouzení včetně stěžovatele. V jeho případě však bylo trestní stíhání ve věci spolupachatelství zločinu těžkého ublížení na zdraví formou účastenství (návodu) zrušeno krajským soudem a ve věci přečinu nebezpečného vyhrožování vráceno krajským soudem (a posléze okresním soudem v tomto bodě zastaveno). V případě přečinu výtržnictví bylo stěžovateli prokázáno napadení dvou jiných osob, nikoli toho poškozeného, který žádal náhradu nákladů řízení svého zmocněnce. V tomto směru okresní soud k těmto okolnostem z hlediska aplikace § 43 odst. 1 a 2 a § 154 odst. 2 a § 155 odst. 4 ve spojení s § 229 trestního řádu nepřihlédl a svůj závěr blíže nezdůvodnil, ani vzhledem k tomu, že poškozený byl ve věci rozhodnutí o odpovědnosti za škodu mu způsobenou odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Tímto způsobem byla stěžovateli uložena povinnost, která zřetelně neodpovídala výsledku trestního řízení ve vztahu k jeho osobě a nepřímo mu tak byla bez náležitého odůvodnění v podstatě uložena další sankce za jednání, které mu nebylo v trestním řízení stanoveným způsobem prokázáno, což představuje, mimo porušení jeho práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, rovněž porušení čl. 39 ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny formou libovůle při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení poškozeného. Zde je třeba zdůraznit, že řízení o náhradě nákladů probíhá v režimu trestního řádu, nikoli pravidel občanského zákoníku (srov. dříve ustanovení § 438 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, nebo ustanovení § 2915 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
16. V podstatě se tak okresní soud vrátil bez náležitého odůvodnění svého postupu vůči stěžovateli ke svému prvnímu rozhodnutí o vině stěžovatele, které však bylo krajským soudem zrušeno, ačkoli v projednávané věci poškozený výslovně požadoval přiznání nákladů potřebných k uplatnění nároku na náhradu škody za úkony právní služby, nikoli škody samotné. To je vlastně nepřímo skrytou formou porušení zákazu reformationis in peius, neboť předseda senátu soudu prvního stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle § 155 odst. 4 trestního řádu musí vycházet z toho, jaké trestné jednání bylo v případě více obžalovaných přímo prokázáno odsouzenému vůči k poškozenému v trestním řízení. Došlo proto ke zhoršení postavení stěžovatele ve vztahu k výsledku trestního řízení, ve kterém byl viny za ublížení na zdraví a vyhrožování zproštěn, zatímco v řízení o náhradě nákladů byl zařazen do stejné skupiny s ostatními pachateli, což ale neodpovídá výsledku trestního řízení v jeho věci. Uvedené odchýlení se od jednoduchého modelu subjektivní odpovědnosti pachatele trestného činu, v němž za škodu na zdraví odpovídá pouze ten, kdo fyzicky druhému zdraví poškodil, je však nutné podepřít ústavně konformním výkladem konkrétního zákonného ustanovení, což se nestalo.
17. Následně krajský soud tento ústavně nekonformní postup okresního soudu potvrdil a tím porušil svou povinnost poskytovat ochranu základním právům a svobodám podle čl. 4 Ústavy, zejména pak konkrétně právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel rozporoval nosný důvod rozhodnutí okresního soudu, dle něhož se na způsobení škody měl podílet, když zároveň nebyl odsouzen za jednání, kterým by byla jakákoliv škoda poškozenému způsobena. Tím stěžovatel nepřímo poukázal na nejasnosti spojené s otázkou aplikace ustanovení § 154 a 155 trestního řádu v případech individuálních trestných činů páchaných v rámci větší skupiny osob a bylo povinností krajského soudu tuto otázku vyřešit a se stěžovatelovou námitkou se vypořádat.
18. Z toho důvodu Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadená rozhodnutí krajského soudu a okresního soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.