Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Krupičkové, zastoupené Mgr. Martinem Buřičem, advokátem se sídlem Václavské náměstí 802/54, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022 č. j. 22 Cdo 3297/2021-142, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2021 č. j. 27 Co 69/2021-101 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 21. 10. 2020 č. j. 14 C 104/2020-47, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že rozhodnutím obecných soudů byla porušena její základní práva garantovaná v čl. 10 odst. 1, čl. 12 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudky Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že předmětem řízení byla žaloba, prostřednictvím níž se stěžovatelka domáhala určení, že jednotka X nacházející se v budově č. p. X1, X2, X3, X4, X5, X6 v K. (blíže specifikovaná v napadených rozhodnutích), je zatížena právem věcného břemene doživotního užívání ve prospěch stěžovatelky. Obecné soudy při rozhodování vycházely ze skutkových zjištění, podle nichž stěžovatelka darovací smlouvou dne 29. 12. 2003 darovala předmětnou bytovou jednotku svému synovi Silvestru Krajčírovi, přičemž současně bylo touto smlouvou zřízeno ve prospěch stěžovatelky věcné břemeno doživotního užívání této bytové jednotky. Dne 1. 9. 2014 však předmětnou bytovou jednotku daroval syn stěžovatelky, prostřednictvím nové darovací smlouvy, zpět stěžovatelce. Tato darovací smlouva byla rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 11. 9. 2017 č. j. 7 C 277/2014-205 určena za právně nečinnou vůči věřiteli - správci konkurzní podstaty úpadce SILVESTR pneu, s. r. o. (jediným jednatelem a společníkem je syn stěžovatelky Silvestr Krajčír). Usnesením soudního exekutora Mgr. Polanského bylo v exekučním řízení vedeném proti stěžovatelce rozhodnuto, že prodejem bytové jednotky v dražbě dojde k zániku věcného břemene zřízeného ve prospěch stěžovatelky.
3. Soud prvního stupně shledal, že na žalobou požadovaném určení je naléhavý právní zájem, avšak žalobu neshledal důvodnou a zamítl ji. Dospěl totiž k závěru, že věcné břemeno stěžovatelky, váznoucí na bytové jednotce, zaniklo v důsledku "zpětného" darování bytové jednotky, tedy darovací smlouvou ze dne 1. 9. 2014, kdy Silvestr Krajčír daroval bytovou jednotku zpět stěžovatelce. Splynutím osoby oprávněné s osobou povinnou totiž došlo k zániku věcného břemene a zániku práv a povinností z něj vyplývajících ve smyslu § 1993 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Nad rámec uvedeného soud doplnil, že stěžovatelce nesvědčí právo odpovídající věcnému břemeni rovněž z toho důvodu, že v exekučním řízení bylo rozhodnuto o jeho zániku (jakkoliv důvodem pro jeho vydání byla pouze nutnost existence rozhodnutí jakožto podkladu pro katastr nemovitostí). Obdobně se soud neopomenul vypořádat ani s argumentací stěžovatelky usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3716/19 .
4. Odvolací soud závěry soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. S jeho závěry se ztotožnil a Ústavní soud na ně pro stručnost odkazuje. Mimo to však odvolací soud dospěl k závěru, že postup soudního exekutora, potažmo obecných soudů není v rozporu s dobrými mravy. V rozporu s dobrými mravy může být pouze právní jednání či výkon práva, nikoliv interpretace a aplikace zákona nebo jejich důsledky. Naopak, v dané věci šlo o jednání stěžovatelky, která disponovala se svým majetkem a o vzniknuvší právní stav se zapříčinila ona sama se svým synem. Převedením majetku na syna musela být stěžovatelka srozuměna s tím, že syn je oprávněn s ním disponovat a může s ním například i odpovídat za své dluhy.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl. Dospěl k závěru, že stěžovatelka nenapadla dovoláním řádně oba v úvahu připadající důvody, pro které byla její žaloba zamítnuta. Podle závěrů dovolací instance totiž rozhodnutí obecných soudů stojí na dvou samostatných důvodech a každý by sám o sobě vedl k zamítnutí žaloby. Prvním důvodem je, že věcné břemeno doživotního užívání předmětné bytové jednotky zaniklo podle § 1993 občanského zákoníku splynutím vlastníka jednotky a osoby oprávněné z osobního věcného břemene. I bez ohledu na tento důvod by však věcné břemeno zaniklo na základě usnesení soudního exekutora Mgr. Polanského - viz výše. Stěžovatelka však zpochybnila pouze důvod první, což je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu vymezující přípustnost dovolání. Jestliže tedy stěžovatelka dovolacímu soudu neumožnila podrobit druhý důvod dovolacímu přezkumu, věcný přezkum posouzení důvodu prvního již nemohl podle dovolací instance ovlivnit výsledek sporu.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutím obecných soudů v několika rovinách. Nejprve se proti nim vymezuje s poukazem na námitku porušení čl. 10 odst. 1 Listiny. Poukazuje na to, že byt koupila již v roce 1978 a užívala jej do okamžiku, kdy byla nucena jej vyklidit. Na syna jej převedla kvůli "dočasným rodinným důvodům", avšak vzhledem k tomu, že byl syn odsouzen a měl nastoupit do výkonu trestu odnětí svobody, cítil svou morální povinnost a považoval za slušné vrátit nemovitost zpět své matce. K porušení čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny stěžovatelka namítá, že obecné soudy zasáhly do jejího základního práva na nedotknutelnost obydlí, kdy v důsledku zamítnutí žaloby byla nucena byt po více jak 40 letech jejího užívání vyklidit a opustit. Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny stěžovatelka spatřuje primárně v postupu Nejvyššího soudu, který její dovolání odmítl jako nepřípustné. Tvrdí, že jediným výlučným důvodem zamítnutí žaloby byl tvrzený zánik věcného břemene podle § 1993 občanského zákoníku a žádný další důvod v odůvodnění napadených rozhodnutí nebyl. Současně stěžovatelka uvádí, že obecné soudy jí neposkytly ochranu jakožto osobě oprávněné z věcného břemene, přičemž jde podle ní o věcné právo, kterým je v daném rozsahu omezen každý další vlastník nemovitosti. Pochybení a neposkytnutí ochrany jejím základním právům se podle námitek stěžovatelky dopustil i Ústavní soud, který odmítl její dřívější ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím obecných soudů v řízení o vyslovení neúčinnosti darovací smlouvy.
7. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích uvádí, že stojí se svou specifickou rolí strážce ústavnosti mimo soustavu obecných soudů. Doktrína přezkumu soudních rozhodnutí Ústavním soudem nacházela již od počátku typové skupiny vad spočívajících například v nedostatku ústavní konformity výkladu norem podústavního práva, v aplikaci nesprávně vybrané normy či ve svévolné aplikaci normy podústavního práva, při níž je právní závěr v extrémním nesouladu se skutkovými a právními zjištěními. Judikatura Ústavního soudu postupně precizovala tyto tzv. kvalifikované vady, znamenající porušení ústavnosti, v rovině materiální i procesní.
V první jde kupříkladu o nezohlednění dopadu některého základního práva či svobody na posuzovanou věc, o nepřijatelnou libovůli spočívající v nerespektování jednoznačného znění kogentní normy, o zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů výkladu odpovídajícího uznávanému (doktrinálnímu) pojetí právního institutu (pojmu), nebo též o interpretaci, která se ocitla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (přepjatý formalismus). Ve druhé rovině se jedná, v rámci principů (komponentů) spravedlivého procesu, například o absenci řádného, srozumitelného a logického odůvodnění rozhodnutí, o odklon obecného soudu od konstantní judikatury bez dostatečného vyložení důvodů a mnohé vady další (ke všemu viz nálezy sp. zn. III.
ÚS 84/94 ,
III. ÚS 166/95 ,
III. ÚS 269/99 ,
Pl. ÚS 85/06 ,
III. ÚS 3397/17 a další).
9. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud podrobil napadená rozhodnutí přezkumu stran namítaného porušení základních práv stěžovatelky. Po zvážení její argumentace však pochybení obecných soudů neshledal. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací věc po právní stránce posoudily v souladu s platnou právní úpravou a jejím judikatorním výkladem. Svá rozhodnutí dostatečným způsobem odůvodnily a je z nich na první pohled patrné, jaké důvody je k rozhodnutí ve věci vedly. Není sporu o tom, že v případě, kdy dojde ke splynutí osoby vlastníka s oprávněným z věcného břemene doživotního užívání nemovitosti, dojde k zániku osobního věcného břemene ze zákona. Jde o správný - nadto zcela logický - výklad právní normy, s nímž nelze nijak polemizovat. Není však pravdou, že se jedná o jediný, samostatný důvod, pro který byla žaloba zamítnuta. Již soud prvního stupně ve svém rozhodnutí zdůrazňuje (a odvolací soud jeho závěry jako věcně správné potvrdil a odkázal na ně), že stěžovatelce nesvědčí právo odpovídající věcnému břemeni i z toho důvodu, že v exekučním řízení bylo rozhodnuto o jeho zániku (důvodem pro jeho vydání byla nutnost existence rozhodnutí jakožto podkladu pro katastr nemovitostí). Jakkoliv je možné uvažovat nad tím, nakolik se měl Nejvyšší soud - i přes absenci odůvodnění stran tohoto "druhotného" zamítavého důvodu - věcí zabývat, nelze zpochybňovat fakt, že k zamítnutí žaloby by vedly oba dva důvody (každý samostatně). Při posuzování spravedlivosti řízení je totiž třeba dbát nejen na to, zda orgány veřejné moci dodržely zákonný postup řízení, ale zejména akcentovat praktickou a účinnou ochranu práv jeho účastníků. Jednotlivé vady řízení přitom nemusí vyvolat nezbytnost zrušení rozhodnutí (konečného či v rámci vedení řízení), je-li řízení spravedlivé jako celek (tzv. komplexní argument).
10. Ústavnímu soudu je rovněž z jeho úřední činnosti známo, že stěžovatelka podává ústavní stížnosti v průběhu celého "řízení", resp. daného případu. Ústavní soud její stížnost odmítl nejprve usnesením ze dne 3. 12. 2019 sp. zn. I. ÚS 3716/19 , přičemž tato ústavní stížnost směřovala proti rozhodnutí o vyslovení neúčinnosti darovací smlouvy vůči věřiteli. Následně Ústavní soud rozhodoval odmítavým usnesením ze dne 1. 6. 2022 sp. zn. I. ÚS 1141/22 v řízení o návrhu na zastavení exekuce vyklizením jednotky. V rámci těchto řízení se jak obecné soudy, tak i Ústavní soud zabývaly (opakovaně) námitkami stěžovatelky, které znovu uplatňuje i v textu nyní posuzované ústavní stížnosti (pro stručnost si nyní dovoluje na text obou usnesení odkázat). Stěžovatelka proto v nyní posuzovaném případě nepředkládá žádné nové argumenty, natož v ústavněprávní rovině. Jediná "nová" polemika stěžovatelky je vedena s postupem Nejvyššího soudu, který shledal podané dovolání jako nepřípustné, avšak i tato je vedena v rovině práva podústavního.
11. Ústavní soud uzavírá, že z napadených rozhodnutí obecných soudů není patrný žádný exces, který by činil tato rozhodnutí vybočujícími ze zásad spravedlivého procesu. Obdobně není možné konstatovat porušení jiných základních práv stěžovatelky. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu