K doručování stejnopisu odvolání protistraně ve věcech nákladů řízení
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a soudců Jana Filipa a Jana Musila - ze dne 16. května 2013 sp. zn. III. ÚS 360/13
ve věci ústavní stížnosti RNDr. Jana Pravdy, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Benešem, advokátem, se sídlem Praha 2, Mánesova 19, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2012 č. j. 21 Co 502/2012-75, kterým byla stěžovateli uložena povinnost náhrady nákladů řízení, za účasti Společenství vlastníků jednotek domu T., se sídlem tamtéž, a Lenky Brožové, s místem podnikání tamtéž, obou zastoupených JUDr. Evou Marvanovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, jako vedlejších účastníků řízení. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2012 č. j. 21 Co 502/2012-75 se zrušuje.
Odůvodnění
3. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 6. 11. 2012 č. j. 21 Co 502/2012-75 usnesení soudu prvního stupně v nákladovém výroku změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost uhradit žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 15 700 Kč, a dalším výrokem zavázal stěžovatele i k náhradě nákladů odvolacího řízení (1 550 Kč). Důvody užití ustanovení § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak mínil soud prvního stupně, podle jeho názoru neobstojí, a uzavřel, že je namístě aplikovat ustanovení § 146 odst. 2 věty první o. s. ř., neboť to byl stěžovatel, kdo z procesního hlediska zavinil, že řízení bylo zastaveno.
sp. zn. I. ÚS 673/10
ze dne 3. 11. 2011 (N 188/63 SbNU 183) a sp. zn. II. ÚS 1938/12
ze dne 29. 11. 2012 (N 199/67 SbNU 567) stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že mu byla odňata možnost vyjádřit se k odvolání žalovaných, neboť mu nebylo doručeno a ani nebylo nařízeno jednání, následkem čehož se o něm dozvěděl až ze samotného rozhodnutí odvolacího soudu ("za zcela zarážející" považuje, uvedl-li soud v odůvodnění, že se k odvolání nevyjádřil). Stěžovatel je přesvědčen, že jeho stanovisko k odvolání žalovaných bylo věcně třeba, neboť z obsahu spisu nejsou patrny všechny podstatné okolnosti, které vedly k uzavření soudního smíru mezi účastníky v jiném řízení, vzhledem k němuž vzal žalobu (ve věci této) zpět; zejména podle jeho názoru neplatí, že uzavřením smíru přijal dřívější nabídku žalovaného, a že se tudíž nemusel svých práv domáhat před soudem.
6. Vedlejší účastníci mají za to, že ústavní stížnost je nepřípustná, a má být odmítnuta; stěžovatel totiž napadá postup obvodního soudu dle ustanovení § 210 o. s. ř., který není účastníkem řízení, přičemž bylo jen na jeho úvaze, zda doručení stejnopisu odvolání stěžovateli bylo vhodné či účelné. Stanovisko stěžovatele podle jejich názoru nebylo třeba zjišťovat, jelikož je vyjádřil již v podání, jímž vzal svou žalobu zpět, a jednání pak odvolací soud nenařídil zcela v souladu s ustanovením § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. Vedlejší účastníci jsou přesvědčeni, že stěžovatelova žaloba byla nadbytečná a nemohla být úspěšná, neboť platnost nájemní smlouvy byla závislá na rozhodnutí soudu v jiném řízení, v němž byl uzavřen smír.
7. Stěžovatel repliku k těmto vyjádřením nepodal.
10. Ze stěžovatelem dovolávaného čl. 36 odst. 1 Listiny tedy neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá; výjimkou jsou - v obecné rovině - situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Obdobné platí co do aplikace procesních předpisů, resp. v řízení zvolených procesních postupů.
11. Speciálně k otázce náhrady nákladů řízení, o niž jde v dané věci, se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [ sp. zn. IV. ÚS 10/98
,
II. ÚS 130/98
,
I. ÚS 30/02
,
IV. ÚS 303/02
(U 25/27 SbNU 307),
III. ÚS 255/05
(všechna usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]; povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Vzhledem k tomu musí v předchozím zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému; silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Nicméně základní zásady "fair" procesu, jmenovitě princip rovnosti stran, resp. princip rovnosti příležitostí či "rovnosti zbraní" platí i zde [srov. nález sp. zn. III. ÚS 639/06
ze dne 25. 1. 2007 (N 15/44 SbNU 193)].
12. Ústavní soud ve své dřívější judikatuře též vyložil, že byť občanský soudní řád nestanovil povinnost soudu doručovat stejnopis odvolání podaného jen proti rozhodnutí o nákladech řízení ostatním účastníkům, příp. za účelem jeho projednání nařizovat jednání, může takový požadavek v konkrétním případě vyplynout z nutnosti ochrany procesních práv, jehož základnou jsou zásady, jež se odvíjejí z tzv. spravedlivého procesu, dovozovaného z čl. 36 odst. 1 Listiny. Povinnost seznámit druhou procesní stranu s podaným opravným prostředkem se zjevuje typově v situaci, kdy odvolání obsahuje novou, dosud neuplatněnou skutkovou či právní argumentaci, resp. kdy tato argumentace je zasazena do dosud neozřejmených věcných či procesních souvislostí, a jde o to jí umožnit, aby mohla, bude-li to pokládat za potřebné k obraně svých zájmů, předložit soudu svoji skutkovou a právní verzi [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 712/06
ze dne 10. 5. 2007 (N 76/45 SbNU 189);
sp. zn. II. ÚS 580/10
ze dne 20. 5. 2010 (N 112/57 SbNU 419, bod 11);
sp. zn. III. ÚS 291/08
ze dne 16. 9. 2010 (N 195/58 SbNU 725);
sp. zn. IV. ÚS 973/09
ze dne 7. 10. 2009 (N 212/55 SbNU 3);
sp. zn. I. ÚS 673/10
ze dne 3. 11. 2011 (N 188/63 SbNU 183, bod 43);
sp. zn. I. ÚS 483/09
ze dne 14. 7. 2009 (N 158/54 SbNU 41, bod 16);
sp. zn. IV. ÚS 310/05
ze dne 26. 9. 2005 (N 180/38 SbNU 443);
sp. zn. II. ÚS 1374/08
ze dne 8. 7. 2008 (N 128/50 SbNU 125, bod 15)]. Naopak stejnopis odvolání není třeba doručovat ostatním účastníkům v případě, že by šlo o procesní úkon z hlediska ochrany jejich procesních práv nadbytečný, čemuž tak bude např. tehdy, jestliže dotčený účastník byl již dříve s argumentací nyní obsaženou v odvolání seznámen a na ni reagoval (resp. měl takovou možnost), nebo kdyby případné vyjádření vzhledem ke konkrétním okolnostem zcela zjevně nemohlo mít žádný vliv na pozdější rozhodování soudu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 191/06
ze dne 25. 1. 2007 (N 14/44 SbNU 183)].
13. S vedlejšími účastníky je třeba souhlasit potud, že stěžovatel v podání, jímž vzal žalobu zpět, se vyjádřil i k otázce náhrady nákladů řízení (srov. č. l. 62 procesního spisu) a odůvodnil hodnocení, že žalobu podal důvodně. Nedostalo se mu však již možnosti reagovat na v odvolání předestřenou argumentaci žalovaných, založenou především na tvrzení o "předčasnosti" jeho žaloby a zejména na hodnocení v jiném řízení uzavřeného smíru (důvodu jejího zpětvzetí) coby "přijetí dřívějšího návrhu žalovaných". Přitom bylo zřejmé, že ve prospěch odvolávajících se žalovaných mohlo svědčit výlučně ustanovení § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. (což bylo triviální), čemuž se z druhé procesní strany dalo objektivně čelit toliko prosazením hledisek obsažených v ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., což triviální nebylo, neboť si žádalo otevřít prostor zkoumání, zda žaloba byla podána "důvodně".
14. Aniž by se Ústavní soud pouštěl do úvah, nakolik by vyjádření stěžovatele k odvolání žalovaných ovlivnilo rozhodnutí odvolacího soudu, stojí za zaznamenání, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti nepředstavuje zjevně námitky bezcenné, s nimiž by nebylo třeba - jako v situaci popsané výše v bodu 12 i. f. - se před rozhodnutím o nákladech řízení seznámit.
15. Stěžovateli se tedy nedostalo možnosti pro uplatnění oponentury k právním názorům vedlejších účastníků obsaženým v jejich odvolání, a jeho procesní pozice tím vůči nim před odvolacím osudem nemohla být "rovná". Princip rovnosti účastníků řízení garantovaný článkem 37 odst. 3 Listiny a na něj navazující právo stěžovatele na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny ("rovnost zbraní") byly vskutku porušeny.
16. Současně je nutné zaznamenat, že - jak Ústavní soud dává opakovaně najevo - právo na spravedlivý proces zahrnuje i povinnost obecných soudů svá rozhodnutí náležitě odůvodnit [srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 2888/07
ze dne 12. 5. 2008 (N 84/49 SbNU 205);
sp. zn. III. ÚS 961/09
ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565); a mnohé další], což slouží k záruce jejich transparentnosti a kontrolovatelnosti a k vyloučení rozhodovací libovůle [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1561/08
ze dne 5. 8. 2009 (N 178/54 SbNU 231)]. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu však ani těmto požadavkům beze zbytku nevyhovuje, neboť z jeho odůvodnění - kromě konstatování, že stěžovatel z procesního hlediska zavinil zastavení řízení - není nikterak zjevné, jak se soud vypořádal s tím, že zde nebyl důvod k aplikaci ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř.
18. Jelikož napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 (čl. 37 odst. 3) Listiny, Ústavní soud jeho ústavní stížnosti vyhověl a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2012 č. j. 21 Co 502/2012-75 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.