Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Drážka, zastoupeného Mgr. Martinem Pujmanem, advokátem, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 270/2025-145 ze dne 30. září 2025 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 9 C 183/2024-95 ze dne 12. března 2025, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti DRÁŽEK 1497, s. r. o., sídlem Průmyslová 1497, Praha 14 - Kyje, Mojmíra Drážka a Aleny Vinšové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 9 zamítl stěžovatelovu žalobu na určení, že podílovými spoluvlastníky konkrétně vymezené stavby jsou stěžovatel, druhý vedlejší účastník a třetí vedlejší účastnice (výrok I) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejším účastníkům 608 044,36 Kč na náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. K odvolání stěžovatele proti výroku II rozsudku obvodního soudu Městský soud v Praze napadeným usnesením rozsudek obvodního soudu v tomto výroku potvrdil (výrok I) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejším účastníkům na náhradě nákladů odvolacího řízení 50 348,10 Kč (výrok II).
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti soudům vytýká, že aplikovaly právo formalisticky a nepřihlédly ke specifickým okolnostem věci. Zejména namítá, že soudy nezohlednily, že řízení mělo charakter iudicii duplicis a že neuplatnily § 150 občanského soudního řádu.
5. Ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem. S dále uvedenou výjimkou byla ústavní stížnost podána včas a je přípustná.
6. Stěžovatel napadá rozsudek obvodního soudu jako celek, avšak odvolání podal pouze proti výroku II o nákladech řízení. Podle doložky právní moci vyznačené na rozhodnutí přiloženému k ústavní stížnosti výrok I o věci samé nabyl samostatně právní moci 26. června 2025. Ústavní stížnost proti tomuto výroku je jednak nepřípustná pro nevyčerpání opravných prostředků ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a jednak opožděná, již proto nepřichází do úvahy ani výjimka z přípustnosti podle § 75 odst. 2 uvedeného zákona. Ač některé stěžovatelovy argumenty mířily i proti rozhodnutí ve věci samé, z uvedených důvodů je nebylo možno v řízení před Ústavním soudem přezkoumat.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti připouští, že Ústavní soud přistupuje k posuzování rozhodnutí o nákladech řízení zdrženlivě, zdůrazňuje však, že v jeho věci dosáhly náklady řízení značné částky, a proto mají napadená rozhodnutí pro jeho situaci mimořádně tvrdý důsledek. Východiska judikatury Ústavního soudu jsou však odlišná, než jak je stěžovatel vykládá.
8. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti neposuzuje zákonnost ani věcnou správnost napadených soudních rozhodnutí. Jeho úkolem je "pouze" posoudit, zda nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Proto je z povahy věci Ústavní soud vždy do jisté míry zdrženlivý při přezkumu jakéhokoliv soudního rozhodnutí, neboť nezákonnost či jiná vada napadeného rozhodnutí nemusí vést k jeho kasačnímu zásahu.
9. Posuzuje-li Ústavní soud rozhodnutí, které se týká toliko nákladů řízení, je jeho přístup zdrženlivější, neboť rozhodnutí o nákladech řízení má pro účastníky zpravidla menší význam než rozhodnutí o věci samé. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu může být jen zjevná svévole nebo jiný závažný zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatele [nález
sp. zn. II. ÚS 2632/18
ze dne 17. dubna 2019, bod 19].
10. Konečně, posuzuje-li Ústavní soud rozhodnutí o nákladech řízení v bagatelní výši, vychází z toho, že taková ústavní stížnost je zásadně návrhem zjevně neopodstatněným. Pouze v případě, že kvantitativně nevýznamný předmět řízení je zvláštními okolnostmi posuzované věci z důvodů kvalitativních "povýšen", odhlíží Ústavní soud od bagatelní výše nákladů řízení (nález
sp. zn. I. ÚS 2/25
ze dne 12. června 2025, body 28 a 29).
11. Ústavní soud se stěžovatelem souhlasí, že náklady řízení, o něž v posuzované věci šlo (celkem více než 650 000 Kč), nejsou bagatelní. Tím však stěžovatel "odvrátil" pouze třetí z předestřených úrovní deference. Nadále platí, že je přezkoumáváno rozhodnutí o nákladech řízení, k čemuž Ústavní soud přistupuje zdrženlivě.
12. Jak upozornil městský soud (bod 10 napadeného usnesení), stěžovatel nevznesl žádné námitky vůči výpočtu nákladů řízení. Nezpochybnil určení tarifní hodnoty, určení náhrady za jeden úkon při zastupování tří žalovaných, počet úkonů ani další složky nahrazovaných nákladů řízení.
13. Stěžovatelově úvaze, že žádný z účastníků neměl mít právo na náhradu nákladů řízení kvůli charakteru řízení, nelze přisvědčit. Stěžovatel se v ústavní stížnosti soustředí na argumentaci, že i řízení o jeho žalobě, jíž se domáhal určení vlastnického práva nejen pro sebe ale i pro druhého vedlejšího účastníka a třetí vedlejší účastnici (tedy pro dva ze žalovaných), mělo charakter iudicii duplicis. Pomíjí ovšem, že bez ohledu na to, zda tomu tak opravdu bylo, zásada, že v takovém řízení nelze posoudit, kdo měl úspěch, platí jen, není-li žaloba zamítnuta. Jak upozornil již městský soud (bod 7 napadeného usnesení), stěžovatelova žaloba byla zamítnuta, bylo tedy zřejmé, že stěžovatel neměl žádný úspěch, kdežto vedlejší účastníci, kteří žalobě oponovali, měli úspěch plný.
14. Posouzení, zda byl ve věci důvod uplatnit § 150 občanského soudního řádu, záleží na posouzení konkrétních skutkových okolností. Takové rozhodnutí proto přísluší primárně obecným soudům a Ústavní soud do tohoto posouzení zpravidla nezasahuje. Ani v posuzované věci neshledal důvod ke svému kasačnímu zásahu. Důvody, které městský soud uvedl v bodě 8 napadeného usnesení, na něž Ústavní soud pro stručnost odkazuje, z ústavního hlediska obstojí.
15. Na rozdíl od vedlejších účastníků, kteří se museli bránit podané žalobě, měl stěžovatel na výběr, zda řízení zahájí. To, že v řízení neuspěl, je pak spojeno s povinností nahradit úspěšným účastníkům jejich náklady řízení. Hodnota nemovitosti, jež byla předmětem sporu, musela být stěžovateli alespoň přibližně známa, musel tedy počítat i s možností, že ve sporu neuspěje a bude nucen nahrazovat náklady řízení, které mohou být vysoké. V napadených rozhodnutích neshledal Ústavní soud projevy svévole ani jiná závažná porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv, jež by vyžadovaly kasační zásah Ústavního soudu.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost dílem jako návrh podaný po uplynutí zákonem stanové lhůty podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 17. prosince 2025
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu