Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bc. Pavla Koloděje, Ph.D., MBA, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem, sídlem Bezručova 1896/90, Mikulov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 483/2025-141 ze dne 30. září 2025, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě č. j. 54 Co 103/2024-109 ze dne 25. června 2024 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě č. j. 18 C 146/2022-82 ze dne 5. října 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti MI Estate, s. r. o., sídlem Štefánikova 18/25, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Jihlavě k žalobě vedlejší účastnice zrušil podílové spoluvlastnictví vedlejší účastnice a stěžovatele ke třem konkrétním pozemkům v katastrálním území Stará Říše (výrok I), pozemky přikázal do výlučného vlastnictví stěžovatele (výrok II), uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici vypořádací podíl 450 000 Kč (výrok III) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). Okresní soud shledal za splněné podmínky pro zrušení spoluvlastnictví.
Ač vedlejší účastnice v žalobě navrhovala, aby soud přikázal pozemky do jejího výlučného spoluvlastnictví, z důvodu vysvětlených v odůvodnění rozsudku soud pozemky přikázal do výlučného vlastnictví stěžovatele. Výši vypořádacího podílu určil na základě znaleckého posudku. Soud rozhodl, aniž řízení k návrhu stěžovatele přerušil. Stěžovatel navrhoval přerušení, neboť u okresního soudu vedl proti vedlejší účastnici řízení (sp. zn. 20 C 367/2022), ve kterém se domáhal nahrazení projevu její vůle - uzavření kupní smlouvy.
Tvrdil, že s vedlejší účastnicí telefonicky uzavřel smlouvu o budoucí smlouvě kupní, na jejímž základě měla být uzavřena kupní smlouva, jíž by vedlejší účastnice převedla svůj spoluvlastnický podíl na pozemcích stěžovateli za kupní cenu 350 000 Kč. Okresní soud návrh na přerušení řízení zamítl s odůvodněním, že soud je podle § 980 odst. 2 občanského zákoníku povinen vycházet z právního stavu ke dni rozhodnutí tak, jak je zapsán v katastru nemovitostí, a v souběžně vedeném řízení nebyla tvrzena žádná skutečnost, která by mohla mít zpětně vliv na takový právní stav a právní poměry účastníků řízení.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Tvrdil, že pozemky v okamžiku rozhodování okresního soudu nebyly v podílovém spoluvlastnictví vedlejší účastnice a stěžovatele, protože mezi ním a vedlejší účastnicí bylo 28. června 2022 telefonicky dohodnuto, že vedlejší účastnice odprodá stěžovateli pozemky za 350 000 Kč. Vedlejší účastnice však následně od svého návrhu upustila a v rozporu s dohodou stran kupní smlouvu odmítla podepsat, ač stěžovatel její návrh plně akceptoval. Stěžovatel zdůraznil, že má i nadále zájem stát se výlučným vlastníkem pozemků, nicméně tímto by se měl stát primárně na podkladě dohody, resp. na podkladě skutečností vyplývajících z řízení vedeného pod sp. zn. 20 C 367/2022.
4. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Ztotožnil se se závěry okresního soudu, který na základě údajů v katastru nemovitostí vycházel z toho, že spoluvlastnictví vedlejší účastnice a stěžovatele k pozemkům v době vydání rozhodnutí okresního soudu ve věci samé trvalo a trvalo i v době rozhodování krajského soudu. Byla tak dána základní podmínka pro to, aby mohlo být o zrušení spoluvlastnictví rozhodnuto.
V průběhu řízení před krajským soudem byla v souběžně vedeném řízení o nahrazení projevu vůle pravomocně zamítnuta stěžovatelova žaloba. Soudy tam uzavřely, že telefonická domluva již pro nedostatek písemné formy nemohla být platnou smlouvou o smlouvě budoucí a nemohla proto založit povinnost vedlejší účastnice uzavřít se stěžovatelem kupní smlouvu. V době, kdy v posuzované věci rozhodoval krajský soud (který se závěry soudů v souběžné věci souhlasil), běželo v souběžné věci řízení o dovolání stěžovatele, který v něm namítal, že se soudy odchýlily od judikatury Nejvyššího soudu, podle které není u smlouvy o smlouvě budoucí kupní týkající se nemovité věci povinná písemná forma.
Probíhající řízení o dovolání stěžovatele krajský soud nepovažoval za překážku, pro kterou by v posuzované věci nemohlo být rozhodnuto.
5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl. Uvedl, že v dovolání stěžovatelem předložená otázka formy smlouvy o smlouvě budoucí týkající se nemovité věci, při jejímž řešení se měl krajský soud (při rozhodování o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví) odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu, přípustnost dovolání podle § 237 občanského soudního řádu nezakládá, neboť na jejím řešení krajský soud své rozhodnutí (o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví) nezaložil. Zdůraznil, že ani odlišné posouzení uvedené otázky Nejvyšším soudem by nemohlo nic změnit na závěru krajského soudu, že v projednávané věci byl dán základní předpoklad pro to, aby mohlo být rozhodnuto o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků, neboť v době rozhodnutí krajského soudu toto podílové spoluvlastnictví - i navzdory stěžovatelem tvrzené dohodě spoluvlastníků (tj. ústní smlouvě o smlouvě budoucí kupní) - nadále existovalo.
6. Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem.
7. Stěžovatel poukazuje na to, že rozsudky okresního soudu č. j. 20 C 367/2022-48 ze dne 29. března 2023 a krajského soudu č. j. 72 Co 106/2023-86 ze dne 19. října 2023, kterými soudy rozhodly o řízení o nahrazení projevu vůle a z nichž soudy v napadených rozhodnutích vycházely, byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 340/2024-110 ze dne 6. května 2025 (tedy téměř pět měsíců před vydáním napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Nerespektováním tohoto svého rozsudku Nejvyšší soud odepřel stěžovateli právo na to, aby výše vypořádacího podílu odpovídala hmotnému právu a dohodě ústně uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí (smlouvě o smlouvě budoucí kupní).
Závěr Nejvyššího soudu, že pro dovolací přezkum je podstatné pouze to, že spoluvlastnictví ke dni rozhodování krajského soudu trvalo, zcela ignoruje druhou, pro stěžovatele klíčovou část řízení - finanční vypořádání. Stěžovatel je přesvědčen, že mu bylo odepřeno právo na věcný přezkum jeho argumentace jen proto, že Nejvyšší soud vycházel z nesprávné interpretace o pravomocném zamítnutí žaloby stěžovatele. Vznikla paradoxní situace, kdy stěžovatel doplácí na to, že soudní náprava chybného právního názoru v souběžném řízení trvala déle než rozhodnutí v nyní posuzované věci.
Stěžovatel se tak ocitl v situaci, kdy je nucen plnit na základě rozhodnutí, které stojí na skutkovém omylu a ignoruje závazný právní názor vyslovený ve prospěch stěžovatele v paralelním řízení.
8. Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatele, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení nevzal v úvahu závěry, ke kterým dospěl jiný senát Nejvyššího soudu v řízení o žalobě stěžovatele na nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice na uzavření kupní smlouvy se stěžovatelem. Pro rozhodnutí dovolacího soudu však byl rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243f odst. 1 občanského soudního řádu). V tu dobu byla žaloba, jíž se stěžovatel domáhal nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice k uzavření kupní smlouvy, pravomocně zamítnuta. Nejvyšší soud rozhodnutí nižších soudů zrušil až poté.
9. Nejvyšší soud v posuzované věci rozhodnutí založil na tom, že napadené rozhodnutí krajského soudu na posouzení otázky formy smlouvy o smlouvě budoucí (a ani předsmluvní odpovědnosti) nestálo, a proto posoudil dovolání jako nepřípustné. Nejvyšší soud shrnul (bod 13), že krajský soud vyšel jednak z toho, že jako podíloví spoluvlastníci předmětných nemovitých věcí byli v katastru nemovitostí v době jeho rozhodnutí stále vedeni stěžovatel a vedlejší účastnice, jakož i z toho, že žaloba, jíž se stěžovatel domáhal nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice k uzavření kupní smlouvy, byla pravomocně zamítnuta.
10. Ústavní soud dodává, že krajský soud se sice v napadeném rozsudku současně souhlasně vyslovil k závěrům soudů vyslovených v souběžném řízení o povinné písemné formě smlouvy o smlouvě budoucí týkající se nemovitosti, to však učinil vzhledem k existenci v té době pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu ve věci sp. zn. č. j. 72 Co 106/2023 nadbytečně, tj. nad rámec rozhodnutí.
11. Nejvyšší soud v napadeném usnesení (bod 14) shodně s krajským soudem zdůraznil, že základním předpokladem pro to, aby mohl krajský soud rozhodnout o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví bylo to, že v době rozhodnutí toto podílové spoluvlastnictví - i navzdory stěžovatelem tvrzené dohodě spoluvlastníků (tj. ústní smlouvě o smlouvě budoucí kupní) - nadále existovalo. To, že stěžovatel a vedlejší účastnice byli v době rozhodnutí krajského soudu jako spoluvlastníci zapsáni v katastru nemovitostí, nesporuje ani stěžovatel. Z okolností projednávané věci též neplyne, že by zde byly dány nějaké výjimečné okolnosti, které by - pro tentokrát - bránily žalobě o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví vyhovět.
12. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr stěžovatele o porušení jeho základních práv. Ústavní stížnost tak odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. ledna 2026
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu