33 Cdo 340/2024-110
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobce P. K., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem se sídlem v Mikulově, Bezručova 1896/90, proti žalované MI Estate s. r. o., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, identifikační číslo osoby 08294208, zastoupené JUDr. Evou Ondřejovou, LL.M., Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 1, Příčná 663/8, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 20 C 367/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě, ze dne 19. 10. 2023, č. j. 72 Co 106/2023-86, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě, ze dne 19. 10. 2023, č. j. 72 Co 106/2023-86, a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 29. 3. 2023, č. j. 20 C 367/2022-48, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Jihlavě k dalšímu řízení.
Okresní soud v Jihlavě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 3. 2023, č. j. 20 C 367/2022-48, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal nahrazení projevu vůle žalované směřujícího k uzavření kupní smlouvy ve znění uvedeném ve výroku I a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Dospěl k závěru, že z § 560 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“ nebo „občanský zákoník“), přímo vyplývá závěr, že má-li být předmětem budoucí koupě nemovitá věc, musí mít i smlouva o budoucí kupní smlouvě písemnou formu.
Podle žaloby mělo dojít k uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě (dále též „SOBKS“ nebo „přípravná smlouva“) ústně (telefonickým hovorem). Vzhledem k tomu se „již nezabýval otázkou, zda smlouva o smlouvě budoucí kupní mezi účastníky vznikla a je pro nedostatek formy neplatná, nebo zda nevznikla vůbec, neboť to na výsledku řízení nemohlo ničeho změnit“. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě („odvolací soud“), rozsudkem ze dne 19. 10. 2023, č. j. 72 Co 106/2023-86, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně o uzavření SOBKS ústní formou i ze stejného právního závěru o obligatornosti její písemné formy, směřovala-li k převodu vlastnictví k nemovitostem (jako v daném případě). Vyjádřil nesouhlas se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2022, sp. zn. 33 Cdo 72/2021. Připustil, že § 560 o. z. vyžaduje písemnou formu jen pro právní jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věci nebo se takové právo mění nebo ruší (tedy pro smlouvu hlavní neboli realizační).
Až hlavní smlouvou je věcné právo převedeno (zřízeno, změněno nebo zrušeno) a až hlavní smlouva je předkládána ke zveřejnění do příslušného seznamu. Její písemná forma je vyžadována i s ohledem na její varující funkci (účastníky vede k náležitému uvážení jejích důsledků a jednoznačnému zakotvení jednotlivých smluvních ujednání). Přípravná smlouva je však s hlavní smlouvou v konečném důsledku natolik svázána, že je v případě specifického prostředí nakládání s nemovitými věcmi ospravedlnitelné požadovat přísnější písemnou formu i ve vztahu k ní, a její účastníci by ji proto měli činit formou vyžadovanou pro smlouvu hlavní.
V případě existence přípravné smlouvy se navazující uzavření realizační smlouvy stává vynutitelnou povinností konkrétního obsahu a nelze pominout, že se jedná o přesun významných majetkových hodnot, podléhající zájmu na zvýšené ochraně jednajících osob a na dostatečné míře právní jistoty.
V souladu s varující funkcí (i funkcí zajišťující a důkazní) povinně písemných smluv se tak zamezí situacím, kdy na základě pouhých neformalizovaných ústních jednání je tvrzen vznik smlouvy o budoucí smlouvě, u níž je ze zákona dána povinně písemná forma, a kdy faktického završení kontraktačního procesu se oprávněná strana domůže prostřednictvím třetí osoby nebo rozhodnutím soudu ve sporném řízení bez toho, že by kdykoli v průběhu hmotněprávních jednání o převodu vlastnictví k nemovitosti jednala písemnou formou (čímž by byl zákon ve svém důsledku obejit).
Dále poukázal na obligatorně písemnou formu smlouvy o budoucí smlouvě v obchodním zákoníku a občanském zákoníku účinném do 31. 12. 2013 a dospěl k závěru, že ani důvodovou zprávou k § 1785 o. z. není vyloučeno, aby ve specifických případech, kdy je pro realizační smlouvu zákonem předepsaná jako povinná písemná forma, byla tato forma vyžadována i pro smlouvu přípravnou. Nedodržení její písemné formy odporuje smyslu a účelu zákona a má za následek absolutní neplatnost podle § 582 odst. 1 a § 588 o.
z., neboť (podle citované odborné literatury) tu jde o porušení funkce zajišťující bezpečnost právního styku ve veřejném zájmu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, kterým napadl rozsudek v celém rozsahu. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od závěrů v rozsudku Nejvyššího soudu z 27. 5. 2022, sp. zn. 33 Cdo 72/2021, jenž dovodil možnost sjednání SOBKS týkající se nemovité věci i v ústní formě. Soudům obou stupňů vytýká, že na projednávanou věc nesprávně aplikovaly ustanovení o. z. upravující formu smlouvy, kterou dle něj nelze dovozovat z formy smlouvy v budoucnu uzavírané.
Zákonná úprava ctí zásadu smluvní volnosti. Pro smlouvu o smlouvě budoucí nemá zákon stanovenou formu a obecně jsou na ni kladeny nižší právně formální požadavky než na samotnou budoucí smlouvu (zde odkázal na rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 2147/2016). Poukázal též na důvodovou zprávu k občanskému zákoníku a také na možnost účastníků si formu smlouvy o budoucí smlouvě dohodnout v duchu zásady vigilantibus iura scripta sunt, a na článek 2 odst. 4 Ústavy. Výklad práva, který vytváří pro účastníky smluvních vztahů nad rámec zákonné úpravy povinnosti, které sám zákonodárce nevytvořil, považuje za rozporný se zákonem i se samotným principem právního státu a fungováním demokratické společnosti.
Žalovaná navrhla dovolání odmítnout jako nepřípustné, příp. jako zjevně bezdůvodné. Namítla, že žalobce neformuluje žádnou konkrétní dovolací otázku, a popřela, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když rozsudek sp. zn. 33 Cdo 72/2021 považuje za ojedinělý a překvapivý. Žalobce podle ní zjevně bezúspěšně uplatňuje své právo, neboť i kdyby SOBKS nemusela mít formu písemnou, v daném případě nedošlo ke sjednání jejích obligatorních náležitostí. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o.
s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Dovolání posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Z obsahu dovolání (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) je zřejmé, že žalobci jde o posouzení právní otázky, jakou formu musí mít smlouva o smlouvě budoucí, která směřuje k nakládání s nemovitými věcmi (tedy k uzavření smlouvy hlavní neboli realizační, kterou má dojít k převodu věcného práva k nemovité věci, příp. ke zřízení, změně nebo zrušení takového práva). Tuto otázku podle něj soudy obou stupňů posoudily v rozporu se závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu z 27.
5. 2022, sp. zn. 33 Cdo 72/2021, pokud dovodily obligatorně písemnou formu takového právního jednání. O vymezení přípustnosti dovolání i dovolacího důvodu tedy není pochyb a dovolání je tak přípustné a, jak bude posléze uvedeno, i důvodné. Otázkou formy smlouvy o smlouvě budoucí (§ 1785 o. z.) směřující k uzavření budoucí smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovité věci se (jak vyplývá z výše uvedeného) již Nejvyšší soud zabýval a svůj závěr o její bezformálnosti (i v těchto případech) vysvětlil v rozsudku z 27.
5. 2022, sp. zn. 33 Cdo 72/2021. V něm zdůraznil základní zásady vyjádřené v čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dále jen „Listina”(„…nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá”), a § 2 odst. 1 a 2 o. z. o výkladu soukromého práva, jakož i § 559 o. z. (zakotvujícího právo každého zvolit si pro právní jednání libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem). Zdůraznil, že zatímco § 560 o. z. písemnou formu pro právní jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věci (a kterým se takové právo mění nebo ruší), vyžaduje, § 1785 (a násl.) o.
z. pro smlouvu o smlouvě budoucí nikoli. Poukázal přitom i na důsledek nedodržení formy právního jednání stranami ujednané nebo zákonem stanovené v podobě jeho neplatnosti (pokud strany vadu dodatečně nezhojí), zakotvený v § 582 odst. 1 o. z. Upozornil na rozdíl následků dobrovolného nesplnění povinností ze smlouvy o budoucí smlouvě v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“ (soud svým rozhodnutím nahrazoval projev vůle povinného subjektu směřující k uzavření realizační smlouvy) a v úpravě v o.
z. účinném od 1. 1. 2014 [soud (nebo třetí osoba uvedená ve smlouvě) určuje obsah realizační smlouvy podle účelu, který má uzavření budoucí smlouvy zřejmě sledovat, a rozhodnutí soudu tak již nemá povahu deklaratorní, nýbrž právotvornou]. Při výkladu ustanovení o. z. upravujících formu právních jednání odkázal na výše uvedené ústavní konsekvence, na judikaturu Ústavního soudu k výkladu právních norem, zejména na jeho závěry v nálezu z 18. 12. 2018, sp. zn. II. ÚS 3040/16 (a v rozhodnutích v něm citovaných) a na úmysl zákonodárce vyjádřený v důvodové zprávě k § 1785 o.
z. Vzal v úvahu i názory odborné veřejnosti (viz literatura v něm citovaná). Uzavřel, že „…předmětem smlouvy o smlouvě budoucí kupní není bezprostřední závazek ke konkrétnímu věcněprávnímu plnění (zřízení nebo převodu věcného práva k nemovité věci či k jeho změně či zrušení), nýbrž jejím obsahem (sjednanými právy a povinnostmi) je „pouze“ závazek uzavřít v dohodnuté době hlavní (realizační) smlouvu, která bude podkladem k plnění, o něž účastníkům této přípravné smlouvy jde. Podle nynější právní úpravy smlouvy o smlouvě budoucí však soud již nenahrazuje pouze projev vůle povinného, nýbrž určuje obsah smlouvy pomocí obecných kritérií stanovených v § 1787 odst. 2 o.
z. – i proto nemusí být smlouva o smlouvě budoucí kupní týkající se nemovitosti uzavřena písemně, neboť přípravná smlouva nemusí obsahovat podstatné náležitosti budoucí kupní smlouvy, nýbrž její obsah má být určen „alespoň obecným způsobem“ – tzn. takovým způsobem, aby právní jednání představující smlouvu o smlouvě budoucí kupní nemovitosti vyhovovalo požadavkům na určitost právního jednání; oprávněná strana ovšem musí prokázat obsah takového právního jednání (smlouvy o smlouvě budoucí). Tím se otázka písemnosti zachycené vůle účastníků smlouvy o smlouvě budoucí přesouvá do oblasti procesního práva (dokazování) v občanském soudním řízení, kde v situaci, kdy si účastníci přípravné smlouvy dohodli písemnou formu právního jednání (nebyli k ní nuceni požadavkem zákona), může být z tohoto důvodu smluvní strana, která z obsahu smlouvy o smlouvě budoucí dovozuje pro sebe příznivější výsledek, ve výhodnější důkazní pozici.
Uvedené ostatně odpovídá klasické římské zásadě vigilantibus iura scripta sunt (práva náleží bdělým).“ Nejvyššímu soudu je známo, že výše uvedené závěry se nesetkaly se souhlasem části odborné veřejnosti a že rozhodnutí nebylo schváleno ke zveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Přesto však neshledává důvod pro jejich přehodnocení, a to ani v argumentaci odvolacího soudu ani ve vyjádření žalované k dovolání.
Nad rámec výše uvedeného i toho, co je uvedeno v rozsudku z 27. 5. 2022, sp. zn. 33 Cdo 72/2021, považuje Nejvyšší soud za vhodné dodat: V nálezu z 18. 12. 2018, sp. zn. II. ÚS 3040/16, Ústavní soud uvedl, že jazykový výklad představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu. Obecné soudy nejsou absolutně vázány doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku.
Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, je namístě ji korigovat použitím dalších výkladových metod, jako jsou metody výkladu systematického, logického, teleologického či historického. V daném případě použití jazykové metody výkladu právní normy k nerozumným výsledkům nevede. Nicméně k jinému závěru nelze dospět ani za použití dalších výkladových metod. Z hlediska metody výkladu systematického je patrno, že občanský zákoník účinný od 1. 1.
2014 uvádí základní zásady právní úpravy, a to mimo jiné, že „zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu“ (§ 2 odst. 2 o. z.); že „soukromé právo spočívá na zásadě, že daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny“ [§ 3 odst. 2 písm. d) o. z.]; „má se za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka a schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat“ (§ 4 odst. 1 o.
z.), viz část první, OBECNÁ ČÁST, Hlava I, Díl 1. V obecných ustanoveních části první o právních jednáních (Hlava V, Díl 1, Oddíl 3 o formě právních jednání) zakládá o. z. každému právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem“ (§ 559 o. z.). Z obecné zásady bezformálnosti právních jednání stanoví občanský zákoník výjimky požadavkem na dodržení formy písemné (§ 561 až § 563 o. z.) u jednotlivých jednostranných či dvou nebo vícestranných právních jednání, nebo formy veřejné listiny (podle § 567 o.
z.). Přímo v obecných ustanoveních o právních jednáních pak prolamuje zásadu bezformálnosti v § 560 zákonným požadavkem na písemnou formu u každého právního jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věci, nebo se takové právo mění nebo ruší (k čemuž smlouvou o smlouvě budoucí nedochází). V obecných ustanoveních o právních jednáních občanský zákoník také vyslovuje požadavek, aby na právní jednání bylo nahlíženo spíše jako na platné než jako na neplatné (§ 574 o. z.), a upravuje následky nedodržení písemné formy právního jednání dohodnuté stranami nebo stanovené zákonem v podobě jeho neplatnosti (§ 582 o.
z., Hlava V, Díl 1, Oddíl 6). Požadavek písemné formy (s důsledky výše uvedenými) pak občanský zákoník výslovně zakotvuje u jednotlivých typů právních jednání nebo v zákoně upravených smluv [např. u dohody o vypořádání manželů, pokud byla uzavřena za trvání manželství nebo pokud je předmětem vypořádání věc, u které vyžaduje písemnou formu i smlouva o převodu vlastnického práva (viz § 739 odst. 1 o. z.), k souhlasu manžela při nakládání s domem nebo bytem podle § 747 a 748 o. z., kterým má být dům nebo byt zcizen, nachází-li se v něm rodinná domácnost manželů nebo rodiny, nebo ohledně nájemního práva k takovému domu nebo bytu, má- li být nájem ukončen nebo omezen (viz § 749 o.
z.), a v řadě dalších ustanovení, v nichž zákonodárce považoval za potřebné prolomit zásadu bezformálnosti právních jednání proto, že s takovými jednáními jsou spojeny závažné právní následky, nebo v tom, že taková jednání podléhají veřejnoprávní evidenci, nebo z důvodu ochrany práv třetích osob (smlouvy, které jsou podkladem pro zápis do katastru nemovitostí, či smlouvy, které se zakládají do sbírky listin obchodního rejstříku), nebo u jednání, u kterých je zájem na ochraně slabší smluvní strany (např. spotřebitelské smlouvy, smlouva o nájmu bytu).
Z hlediska systematického řazení je také zřejmé, že zákonodárce zařadil smlouvu o smlouvě budoucí do části upravující relativní majetková práva (Část čtvrtá, Hlava I, Díl 2 Smlouva, Oddíl 7 Smlouva o smlouvě budoucí). V obecných ustanoveních upravujících relativní majetková práva přitom zákonodárce zachoval obecné pravidlo bezformálnosti (viz § 1757 odst. 1 o. z.) a možnost si formu dohodnout (§ 1758 o. z.). Výjimku z toho přitom nestanovil a požadavek na písemnou formu nezakotvil v následujících ustanoveních upravujících smlouvu o smlouvě budoucí (§ 1785 až § 1788 o.
z.), na rozdíl např. u uznání dluhu (§ 2053 o. z.), darování věci zapsané do veřejného seznamu (§ 2057 odst. 1 o. z.), prodeje a koupi nemovité věci (§ 2128 odst. 1 o. z.). Z hlediska systematického řazení tedy nelze písemnou formu pro smlouvu o smlouvě budoucí dovodit ani z obecných ustanovení o právních jednáních, ani ze speciálních ustanovení upravujících jednotlivé smluvní typy, a to ani v případě smluv směřujících ke smlouvě realizační, kterou dochází k převodu nemovité věci. K opačnému závěru nesměřuje ani logický výklad právní normy, neboť smlouvou o budoucí smlouvě (byť směřuje ke smlouvě, kterou má dojít k převodu nemovité věci) mezi smluvními stranami vzniká pouze obligační vztah zavazující je toliko v budoucnu smlouvu o převodu věci uzavřít (byť soudně uplatnitelný formou určení obsahu takové smlouvy, nebude-li uzavřena v ujednané lhůtě, jinak do jednoho roku, viz § 1785 o.
z.). K vlastnímu převodu ale smlouvou o smlouvě budoucí ještě nedochází, nezakládají se jí práva absolutní povahy, nemá věcně právní, nýbrž jen obligační účinky, zavazující (pouze) smluvní strany k dohodnutému plnění. Smlouva o smlouvě budoucí se nezapisuje do veřejného seznamu ani vkladem [viz § 11 a contrario zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů], ani záznamem (viz § 19 a contrario katastrálního zákona), ani poznámkou (§ 23 a contrario katastrálního zákona), a nezapisuje s o ní ani poznámka spornosti (viz § 24 a contrario katastrálního zákona).
Smlouva o smlouvě budoucí směřující k uzavření smlouvy o převodu nemovité věci neomezuje vlastnické ani dispoziční oprávnění vlastníka nemovitosti. Změna okolností, z nichž strany při vzniku závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí zřejmě vycházely, do té míry, že na zavázané straně nelze rozumně požadovat, aby smlouvu uzavřela, má za následek zánik povinnosti uzavřít budoucí smlouvu s povinností nahradit oprávněné osobě škodu vzniklou z toho, že zavázaná strana oprávněné straně neoznámí změnu okolností bez zbytečného odkladu (viz § 1788 odst. 2 o.
z., k nemožnosti plnit též § 2006 o. z.). Navíc povinnost uzavřít budoucí realizační smlouvu zaniká, nevyzve-li oprávněná strana zavázanou stranu k uzavření smlouvy včas (§ 1788 odst. 1 o. z.). Je proto logické, že zákonodárce z hlediska obsahového i formálního na smlouvu o budoucí smlouvě neklade takové nároky, jako na vlastní smlouvu realizační, jak svůj záměr také vyjádřil v důvodové zprávě k § 1785 o. z. Uvedený závěr neodporuje ani výkladu teleologickému (z hlediska sledovaného účelu a souladu se spravedlivým uspořádáním společenských vztahů), a odpovídá i výkladu historickému.
Je zřejmé, že zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (obč. zák.) i zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, dále jen „obch. zák.“ (oba zákony účinné do 31. 12. 2013) vyžadovaly pro smlouvu o smlouvě budoucí obligatorně formu písemnou, bez ohledu na to, k jaké realizační smlouvě směřovala (§ 50a odst. 1 obč. zák., § 289 odst. 2 obch. zák.). Zatímco obč. zák. vyžadoval dohodu o všech podstatných náležitostech realizační smlouvy (§ 50a odst. 1 obč. zák.), obch. zák se spokojil s jejich určením alespoň obecným způsobem (§ 289 odst. 1 obch. zák.).
Občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb.) při nedodržení povinnosti uzavřít realizační smlouvu zakotvil oprávněné osobě právo domáhat se nahrazení prohlášení vůle soudním rozhodnutím (§ 50a odst. 2 věta první obč. zák.). Vycházel tak ze zákonného požadavku na obsahové náležitosti smlouvy o smlouvě budoucí zakotveného v § 50a odst. 1 obč. zák., jejichž nedostatek byl sankcionován absolutní neplatností podle § 39 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 19. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2041/2003, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 69/2005).
Oproti tomu obchodní zákoník vyžadující pro smlouvu o budoucí smlouvě dohodu o náležitostech budoucí smlouvy pouze obecným způsobem, umožnil oprávněné osobě domáhat se (v případě nesplnění závazku osobou povinnou) určení obsahu realizační smlouvy soudem (nebo osobou určenou ve smlouvě) podle účelu zřejmě sledovaného uzavřením budoucí smlouvy, s přihlédnutím k okolnostem, za nichž byla sjednána smlouva o uzavření budoucí smlouvy, jakož i k zásadě poctivého obchodního styku (§ 290 odst. 2, § 292 odst. 1 obch. zák.).
Je tedy evidentní, že zákonodárce v nové úpravě smlouvy o budoucí smlouvě účinné od 1. 1. 2014 (v § 1785 a násl. o. z.) čerpal z dřívější úpravy obchodního zákoníku, a to jak co do obsahových náležitostí takové smlouvy, tak co do způsobu, jímž se lze domoci jejího splnění. Na rozdíl od úpravy v obchodním zákoníku ale nezakotvil pro tuto smlouvu obligatorně písemnou formu, vycházeje ze zásady bezformálnosti právních jednání zakotvené v § 559 o. z. a § 1757 odst. 1 o. z., a svůj odklon od dosavadní právní úpravy vysvětlil v důvodové zprávě k § 1785 až 1788 o.
z.
Nejvyšší soud si je vědom odlišných názorů části odborné veřejnosti na tuto otázku. Jejich podrobné srovnání lze nalézt např. v komentáři k § 1785 o. z. (BEZOUŠKA, P. HAVEL, B. Občanský zákoník: Srovnávací komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2025-1-31]. ASPI_ID KO89_p12012CZ. Dostupné z: www.aspi.cz . ISSN 2336-517X.). V něm jsou uvedeny doposud publikované názory: „1. VANČUROVÁ, K. Komentář k § 1785. In PETROV, J. VÝTISK, M. BERAN, V. et al. Občanský zákoník. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 1739. Autorka uvádí, že v případech, v nichž zákon stanoví zvláštní požadavky na budoucí smlouvu (např. k ochraně jednající osoby či věřitelů), je nutné trvat na tom, aby tyto požadavky byly splněny i ve vztahu ke smlouvě o smlouvě budoucí.
2. ČECH, P. Výkladem k povinné písemné formě. Právní rádce. 2016, č. 10, s. 50 an. Autor uvádí, že obecně sice zákon písemnou formu nepředepisuje, ale je nutno zvážit, jaký účel plní předepsaná forma budoucí smlouvy. Na povinnou formu smlouvy o smlouvě budoucí z něj půjde usuzovat jen k ochraně jejích stran.
3. OLIVA, J. Vznik smlouvy - oferta a akceptace. In DOHNAL, J. GALVAS, M. OLIVA, J. Obchodní smlouvy. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 74. Autor píše, že zákon neklade na formu žádné zvláštní podmínky a že není ani pravidlem, že forma budoucí smlouvy nutně ovlivňuje formu smlouvy o smlouvě budoucí. Propojení však předpokládá tam (odkazuje přitom na Hulmákův názor, viz níže), kde forma slouží ochraně věřitelů, jednajících osob apod. Uvádí příklad zřízení věcného práva k nemovitosti - i smlouva budoucí smlouvě o zřízení věcného práva k nemovitosti musí mít písemnou formu.
5. TINTĚRA, T. Smlouva. In TINTĚRA, T. PODRAZIL, P. PAVEL, P. Základy závazkového práva. 1. díl. 1. vyd. Praha: Leges, 2016, s. 92. Autor pouze konstatuje, že pro smlouvu o smlouvě budoucí není obligatorně vyžadována písemná forma.
6. PELIKÁNOVÁ, I. PELIKÁN, R. Komentář k § 1785. In ŠVESTKA, J. DVOŘÁK, J. FIALA, J. et al. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V (§ 1721-2520). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 131. Autoři píší, že zákoník otázku formy neřeší a upozorňují na prvorepublikové stanovisko prof. Krčmáře: „nelze pochybovati, že v četných případnostech předpisy dané o formě smlouvy hlavní bude vztahovati na pactum de contrahendo.“
7. HULMÁK, M. Komentář k § 1785. In HULMÁK, M. et al. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 284. Autor uvádí, že formu smlouvy o smlouvě budoucí nelze dovozovat z formy smlouvy v budoucnu uzavírané. Pokud však forma budoucí smlouvy směřuje k ochraně jednající osoby, k ochraně věřitelů či k zajištění veřejné kontroly, měla by tuto formu mít i smlouva o smlouvě budoucí.
8. ROZEHNAL, A. Důvody vzniku závazků. In KINDL, M. ROZEHNAL, A. Nový občanský zákoník. Problémy a úskalí. 1. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2014, s.
184. Autor pouze píše, že smlouva o smlouvě budoucí nevyžaduje písemnou formu.“ Autor v komentáři shrnuje, že „[L]ze vysledovat dvě skupiny autorů. Jedna se drží striktně zákona (forma není vyžadována), druhá provádí úvahu o tom, zda požadavek na formu smlouvy o smlouvě budoucí lze dovodit z jiných skutečností.“ Dospívá k závěru, že „[Z]ákoník výslovně nepožaduje, aby smlouva o smlouvě budoucí měla určitou formu. Povinnost dodržet určitou formu však lze dovodit z předepsané formy u budoucí smlouvy. Má-li forma u budoucí smlouvy varovný (ochranný) účel vůči některé ze smluvních stran, musí být v téže formě uzavřena již smlouva o smlouvě budoucí, zavazuje-li se chráněná strana k uzavření budoucí smlouvy.“
Nelze ovšem přehlédnout ani judikaturu Ústavního soudu. V nálezu z 3. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 534/03, Ústavní soud uvedl, že „...prostředkem ke zjištění obsahu právní normy je …. respekt k zásadě in dubio pro libertate. … Je-li k dispozici více výkladů veřejnoprávní normy, je třeba volit ten, který vůbec, resp. co nejméně, zasahuje do toho kterého základního práva či svobody. Princip "in dubio pro libertate" plyne přímo z ústavního pořádku (čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy, nebo čl. 2 odst. 3 a čl.
4 Listiny). Jde o strukturální princip demokratického právního státu, vyjadřující prioritu jednotlivce a jeho svobody před státem … není důvod, aby použití pravidla in dubio pro libertate bylo omezeno pouze na oblast veřejného práva …., prostor pro jeho využití je dán ve všech situacích, kdy orgány veřejné moci interpretují obsah právní normy a hodnotí rozsah povinností zákonem stanovených k dosažení zamýšleného cíle (motivu, pohnutky) prostřednictvím právně relevantního jednání jednotlivce (fyzické či právnické osoby).
Pokud orgány veřejné moci tuto zásadu nerespektují a z právní normy vyvozují existenci povinností, jež v ní expressis verbis zakotveny nejsou, zatěžují svůj postup kvalifikovanou vadou, která zasahuje do základního práva na soudní a jinou právní ochranu.“
V nálezu z 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, Ústavní soud uvedl, že „…[M]ezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. 2. 2007 (30/44 SbNU 349, bod 36)]. Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Každá právní úprava proto musí vyjadřovat respekt k obecným zásadám právním (principům), jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu, resp. jsou z něj odvoditelné….Princip předvídatelnosti práva, jakožto důležitý atribut právního státu, podstatným způsobem souvisí s principem právní jistoty a je nezbytným předpokladem obecné důvěry občanů v právo.
Jak již v minulosti Ústavní soud několikrát konstatoval, neopomenutelnou komponentou principu právní jistoty je předvídatelnost práva a legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 690/01 ze dne 27. 3. 2003 (N 45/29 SbNU 417), nález sp. zn. II. ÚS 487/03 ze dne 11. 5. 2005 (N 103/37 SbNU 383) či nález sp. zn. II. ÚS 2070/07 ze dne 13. 12. 2007 (N 223/47 SbNU 935)].… Z charakteru právního státu lze dovodit i legitimní požadavek, že se každý může spolehnout na to, že mu státní moc dopomůže k realizaci jeho subjektivních nároků a nebude mu v jejich uplatnění bránit.
Stabilitu práva, právní jistotu jednotlivce a v konečném důsledku též míru důvěry občanů v právo a v instituce právního státu jako takové proto ovlivňuje i to, jakým způsobem orgány aplikující právo, tedy především soudy, jejichž základním úkolem je poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústavy), přistupují k výkladu právních norem. …Důležitost hodnoty předvídatelnosti práva jako základní hodnoty právního řádu zdůrazňuje ve své judikatuře také ESLP….” K otázce soudcovského dotváření zákona se Ústavní soud velmi podrobně vyjádřil v nálezu z 11.
9. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 23/24. V něm uvedl, že „[Z]drojem veškeré státní (a veřejné) moci je lid, který ji vykonává prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní (čl. 2 odst. 1 Ústavy). Zákon má v tomto systému výsadní postavení: je prostředkem vlády lidu, lidem a pro lid. Právní povinnosti lze ukládat a domáhat se jich jen na základě zákona (čl. 4 odst. 1 Listiny). Státní (a veřejnou) moc lze přitom uplatňovat jen ve veřejném zájmu a v případech, v mezích a způsoby, které zákon stanoví (čl.
2 odst. 3 Ústavy). Zatímco moci zákonodárné náleží zákony tvořit, úkolem obecných soudů je zákony interpretovat a aplikovat. Zatímco zákonodárce je vázán ústavním pořádkem, obecné soudy jsou vázány zákonem (čl. 95 odst. 1 Ústavy). Ústavní pojem zákona ovšem nelze ztotožňovat s jeho vyhlášeným textem. Vázanost soudce zákonem je jeho vázaností právními normami, které stanovil primární zákonodárce (Parlament). Zjištění jejich obsahu přitom předchází proces interpretace, při kterém se kromě textu zákonných ustanovení hledí k jejich účelu, historii jejich vzniku, systematickým souvislostem právního řádu a dalším požadavkům plynoucím z ústavního pořádku (srov. nález sp. zn. Pl.
ÚS 21/96, srov. rovněž § 2 občanského zákoníku) …. Možnosti interpretace však nejsou neomezené, jinak by výše nastíněná dělba moci ztratila svůj smysl. Právní metodologie v úzké vazbě na jazykový význam právních textů, které zachycují vůli zákonodárce, rozlišuje mezi jejich výkladem (v užším slova smyslu), dotvářením a tvorbou (Melzer, F. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 96 a n.).
Zatímco 1) výklad (v užším slova smyslu) se týká a) významově jasného jazykového jádra textu a b) jeho jazykově neurčité oblasti, která je otevřena extenzivní či restriktivní interpretaci, při pohybu za hranicí nejširšího možného jazykového významu je třeba hovořit o 2) dotváření, nebo 3) tvorbě práva. Uvedené rozlišování umožňuje názorně vymezit ústavní meze právní interpretace prováděné obecnými soudy (a jinými orgány aplikujícími právo). Soudům s ohledem na demokratický charakter státu přísluší zákony vykládat (v užším slova smyslu) a dotvářet - tedy interpretovat, nikoli je však měnit (čl.
95 odst. 1 Ústavy). Soudy mohou vykročit mimo hranice nejširšího možného jazykového významu zákonných ustanovení (mimo výklad v užším slova smyslu), respektují-li přitom obecně uznávané metody dotváření práva. V takovém případě se stále pohybují v mezích ústavně přípustné interpretace zákona…. Dotváření zákona soudy (a jinými orgány aplikujícími právo) je proto při respektování metodologie právní interpretace ústavně přípustné, ledaže je ze zvlášť významných důvodů spojených s právní jistotou vyloučené (zejm.
zákaz analogie v neprospěch pachatele v trestním právu hmotném). …. Vymezování obecných podmínek dotváření zákona je úkolem metodologie právní interpretace. Ta přitom za základní předpoklad dotváření považuje existenci kvalifikovaného nedostatku v právní úpravě, tzv. mezery v zákoně. Někdy ji vymezuje přímo jako tzv. protiplánovou neúplnost zákona …. Snoubí-li se však jasný jazykový význam a průkazný úmysl historického zákonodárce, jde o počáteční vědomou mezeru v zákoně, pro kterou právo dotvářet zpravidla nelze (tzv. hranice lex lata, viz Melzer, F.
Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 233-235). Dotváření může v takové situaci připadat v úvahu pouze při významné změně společenských podmínek nebo souvisejících částí právního řádu (Melzer, F. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 236). K uvedeným závěrům právní metodologie se přitom Ústavní soud již přihlásil: hranicí mezi tvorbou práva a (ještě) dotvářením práva je kritérium, zda bezdůvodná diferenciace mezi komparovanými skutkovými podstatami je vědomým rozhodnutím zákonodárce, či nikoli.
Soudce zásadně není oprávněn vyplnit vědomou mezeru v zákoně (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2264/13, obdobně II. ÚS 1578/21)….Obsahový význam aktu demokraticky zvoleného zákonodárce nemůže být interpretací zcela překreslen. Demokratický charakter státu vyžaduje, aby jasně vyjádřená a míněná vůle zákonodárce našla svůj odraz v aplikaci práva, nenastane-li podstatná změna relevantních poměrů. Při zjišťování vůle zákonodárce jsou podstatné zejména (ale nejen) důvodové zprávy. Interpret při jejich hodnocení současně vychází z předporozumění, že zákonodárce racionálně sleduje veřejný zájem (čl.
2 odst. 3 a čl. 23 odst. 3 Ústavy) a další požadavky plynoucí z ústavního pořádku.
Dospěje-li soud k tomu, že zákonodárce požadavkům plynoucím z ústavního pořádku nedostál a že rozpor interpretací překlenout nelze, je jeho povinností řízení přerušit a předložit věc k posouzení Ústavnímu soudu (čl. 95 odst. 2 Ústavy). Na tomto místě proto nezbývá, než připomenout důvodovou zprávu zákonodárce k § 1785 až § 1788 o. z.: … „Obdobně jako v řadě jiných obdobných případů se návrh odchyluje od platného právního stavu v tom, že po vzoru jak převážné většiny zahraničních úprav, tak i zdejší tradice ustupuje na mnoha místech od zákonného požadavku písemné formy.
Je všeobecně známo, že každá předepsaná forma projevu vůle ztěžuje právní styk soukromých osob, a to zákonodárce vybízí, aby nařízení písemné formy pro právní jednání nenadužíval. Konkrétně u smlouvy o smlouvě budoucí ještě platný občanský zákoník ve své původní redakci obecně nevylučoval možnost uzavřít ve většině případů smlouvu o smlouvě budoucí v jiné než písemné formě; ke změně došlo až v důsledku přijetí novely občanského zákoníku č. 509/1991 Sb. a obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb. Dnešní občanskoprávní (§ 50a) i obchodněprávní (§ 289) úprava se při nařízení této formy pro smlouvu o smlouvě budoucí inspirovala někdejším zákonem o právních vztazích v mezinárodním obchodním styku (zákoníkem mezinárodního obchodu, č. 101/1963 Sb.), ve kterém obecný předpis písemné formy pro tuto smlouvu (§ 119) sledoval zejména účely spojené se státním plánem, s ochranou socialistického vlastnictví a podobné, na něž se v současné době nebere zřetel.
Někteří představitelé právní praxe prosazují důraz zákonného textu na písemnou formu nejrůznějších právních úkonů poukazem, že jinak budou vznikat problémy s dokazováním. To však není dostatečný důvod pro to, aby se právní úprava vydala cestou byrokratického omezování soukromého styku. Je třeba vyjít z toho, že strany naprostou většinu smluv plní dobrovolně a že ani v případech, kdy vymáhají plnění ze smlouvy před soudem, mnohdy vedou spor o toto plnění, nikoli o existenci nebo platnost smlouvy.
Navíc je záležitostí smluvních stran a jejich autonomie vůle, zda si případné riziko potíží s dokazováním uvědomí, vyhodnotí a zda je podstoupí nebo nepodstoupí, protože každá z nich má právo na písemné formě smlouvy trvat (§ 1758). Není tudíž zvláštní důvod obecným požadavkem písemné formy zatěžovat projevy vůle stran neplatností, třebaže strany při uzavření smlouvy i při plnění závazku mají vůli splnit, k čemu se zavázaly.“ Zákonodárce tedy v důvodové zprávě k nové právní úpravě vysvětlil, proč [i přes výše uvedené funkce smlouvy, tedy včetně funkce varovné (zdůrazněné odvolacím soudem)] v podmínkách právní úpravy účinné od 1.
1. 2014 je jen věcí smluvních stran, zda si písemnou formu smlouvy o budoucí smlouvě dohodnou či nikoli. Z důvodové zprávy zákonodárce je přitom zřejmé, že ústup od požadavku na zachování její písemné formy (vyžadované dosavadní právní úpravou) byl vědomý a cílený a že skutečnost, že zákonodárce písemnost požadované formy nezakotvil ani tehdy, směřuje-li k uzavření některých typů smluv, u nichž má její varovná (příp.
zajišťující či důkazní) funkce zvýšený význam, nepředstavuje nevědomou mezeru v právu, kterou by byly oprávněny soudy svou interpretací právních předpisů vyplnit, nýbrž jeho vědomé rozhodnutí. Od přijetí zákona č. 89/2012 Sb. přitom nenastala významná změna společenských podmínek nebo souvisejících částí právního řádu. Lze tudíž uzavřít, že nad rámec zákonných ustanovení nelze nikomu zakládat povinnosti, které ze zákona nevyplývají, což platí i v oblasti práv soukromých (srov. čl. 4 odst. 1 Listiny).
I s ohledem na princip předvídatelnosti práva a právní jistoty nelze proto podle názoru Nejvyššího soudu dovozovat obligatorně písemnou formu právních jednání tam, kde taková povinnost (sankcionovaná neplatností právního jednání) ze zákona expressis verbis nevyplývá (jako v případě smlouvy o smlouvě budoucí). Tomu ostatně nasvědčuje i všeobecná zásada vyjádřená v § 574 o. z. („Na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako neplatné.“). S ohledem na shora uvedené je tudíž rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) nutno považovat za nesprávné.
V důsledku chybného výkladu právní normy se nalézací soudy nezabývaly ani otázkou existence smlouvy o smlouvě budoucí, ani formou soudního uplatnění nároku, který žalobce zvolil. Protože je z výše vyložených důvodů rozsudek odvolacího soudu nesprávný, dovolací soud jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení [§ 243 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], přestože proti němu samostatně dovolání není přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o.
s. ř. také tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v konečném rozhodnutí (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 151 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 5. 2025
JUDr. Václav Duda předseda senátu