Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Jarmily Dunové, zastoupené Mgr. Davidem Strupkem, advokátem, se sídlem Betlémské náměstí 351/6, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 2023 č. j. 20 Cdo 2778/2023-66 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. dubna 2023 č. j. 84 Co 27/2023-47, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem Teplická 874/8, Děčín, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka (povinná) se podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") domáhala zastavení exekuce vedené na její majetek ve prospěch vedlejší účastnice řízení (oprávněné) pro vymožení částky 122 881 Kč s příslušenstvím, jako náhrady škody způsobené neoprávněným odběrem elektrické energie, podle vykonatelného exekučního titulu [elektronického platebního rozkazu vydaného Okresním soudem v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") ze dne 16. 6. 2015 č. j. EPR 268182/2014-5]. Exekuce je vedena soudní exekutorkou JUDr. Ivou Vychopňovou, Exekutorský úřad Benešov (dále jen "soudní exekutorka"), pod sp. zn. 170 EX 1862/15.
3. Okresní soud usnesením ze dne 3. 1. 2023 č. j. 54 EXE 7288/2015-28 návrh stěžovatelky na zastavení exekuce zamítl. Okresní soud neshledal důvod pro zastavení exekuce, neboť stěžovatelka se ve své podstatě domáhá přezkumu věcné správnosti exekučního titulu, jenž však v exekučním řízení není možný. Současně neshledal důvod pro zastavení exekuce z důvodu, že by vedením exekuce docházelo k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti [k tomu nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2230/16 (N 206/83 SbNU 281; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Okresní soud zdůraznil, že exekuční titul byl stěžovatelce řádně doručen a nalézacího řízení si byla vědoma, mohla tak proti němu uplatnit náležitou procesní obranu a tvrdit veškeré důvody, které nyní namítá v návrhu na zastavení exekuce. Důvodem pro zastavení exekuce nemohla být ani její argumentace, že byla ujištěna zaměstnancem obchodní společnosti ČEZ Prodej, a. s. (sesterské společnosti vedlejší účastnice řízení), o stornu pohledávky, která je předmětem exekuce, neboť šlo zjevně o osobu odlišnou od vedlejší účastnice řízení, jež byla na exekučním titulu uvedena. Proto z tohoto ujištění stěžovatelka nemohla nabýt legitimní očekávání, že exekuční titul nebude vykonatelný. Okresní soud uzavřel, že stěžovatelkou namítané okolnosti nezakládají dostatečně intenzivní důvod k prolomení zásady zákazu věcného přezkumu exekučního titulu v exekučním řízení.
4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 25. 4. 2023 č. j. 84 Co 27/2023-47 usnesení okresního soudu potvrdil. Krajský soud se ztotožnil s právním posouzením okresního soudu a odkázal na jeho podrobné a přesvědčivé odůvodnění. Dospěl k závěru, že rozhodnutí okresního soudu je zcela přezkoumatelné a okresní soud se správně vypořádal s důvody pro zastavení exekuce tvrzenými stěžovatelkou, když správně uzavřel, že vedením exekuce nedochází k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti. Stejně tak se ztotožnil se závěry okresního soudu o nemožnosti přezkumu věcné správnosti exekučního titulu.
5. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 11. 2023 č. j. 20 Cdo 2778/2023-66 odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud v prvé řadě nepovažoval rozhodnutí krajského soudu za nepřezkoumatelné. Neztotožnil se ani s námitkou stěžovatelky, že by byl s ohledem na specifické okolnosti výkon exekučního titulu v rozporu se zásadami demokratického právního státu. I když judikatura Ústavního soudu ve zcela výjimečných případech přikazuje soudům zohledňovat mimořádné okolnosti dané věci, jejichž existence je s to odůvodňovat zastavení exekuce za použití § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., to však nic nemění na skutečnosti, že stále platí zásada, podle které obecné soudy v exekučním řízení nejsou oprávněny přezkoumávat správnost exekučního titulu. Zásah exekučního soudu musí být zcela výjimečný, tedy v případech, kdy by výkon rozhodnutí (exekuce) vedl ke zjevné nespravedlnosti či byl v rozporu s principy demokratického státu. Stěžovatelkou uváděné údajné a specifické okolnosti případu (zejména, že v bytě již v době zjištěného neoprávněného odběru elektřiny nebydlela, takže nejde o její dluh; že odpor do platebního rozkazu nepodala proto, že byla nikoliv vedlejší účastnicí řízení, ale zaměstnancem jiné "sesterské" právnické osoby, ujištěna, že pohledávka byla stornována a exekuční titul nikdy nebude vymáhán) s ohledem na shora uvedenou judikaturu samy o sobě nevedly ani Nejvyšší soud k úsudku, že jsou natolik výjimečné, že je na místě konstatovat, že nucená realizace exekučního titulu ve formě rozhodnutí by byla v rozporu se zásadami demokratického právního státu. Nejvyšší soud se tak ztotožnil se závěrem soudů nižších stupňů, že stěžovatelka měla a mohla své skutkové námitky (že v předmětném bytě v době odběru již nebydlela) uplatnit již v nalézacím řízení a že se neměla spokojit s údajným sdělením "sesterské" společnosti vedlejší účastnice řízení ČEZ Prodej, a. s., a nikoliv samotné vedlejší účastnice řízení, že dluh nebude vymáhán.
6. Stěžovatelka shledává porušení svých ústavně zaručených práv v hrubě nepřezkoumatelném odůvodnění krajského soudu, které Nejvyšší soud aproboval, a v ústavně nekonformním výkladu § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Namítá, že krajský soud se nedostatečně vypořádal s jejími námitkami. Za nekorektní považuje následné vysvětlení Nejvyššího soudu ve vztahu k nedostatku přezkoumatelnosti usnesení krajského soudu, že svoji argumentaci uplatněnou v řízení před okresním soudem pouze rozvedla a upřesnila. Šlo především o její námitky, že procesní nedbalost je irelevantní; že vada exekučního titulu spočívá i v nesplnění zákonných podmínek pro vydání platebního rozkazu; že lze zasáhnout do práv vedlejší účastnice řízení, došlo-li by vymáhaným plněním ke zjevné nespravedlnosti; že exekuční titul neobstojí ani z důvodu rozporu s judikaturou ohledně odpovědnosti osob za neoprávněný odběr elektřiny. Stěžovatelka připouští, že legitimní očekávání oprávněné osoby je významnou na ústavní úrovni chráněnou hodnotou, do níž však může být ve výjimečných případech zasaženo, zejména přineslo-li by vymáhání exekučního titulu zjevnou nespravedlnost v rozporu se zásadami právního státu. Uvádí, že její návrh na zastavení exekuce byl zamítnut pro specifický procesní vývoj, když proti platebnímu rozkazu (exekučnímu titulu) nepodala odpor. Podle stěžovatelky ovšem není úroveň procesní péče významná, je-li exekuční titul zjevně nespravedlivý. Obecné soudy nevysvětlily, proč není stávající věc srovnatelná s judikovanými případy (např. výše zmiňovaný nález sp. zn. II. ÚS 2230/16 týkající se vymáhání jízdného po invalidní osobě nebo nález ze dne 27. 4. 2021 sp. zn. I. ÚS 1486/20 ohledně vymáhání dluhu vzniklého v době hospitalizace nezletilé osoby), v nichž došlo k výjimečnému zastavení exekuce pro závažné vady exekučního titulu. Stěžovatelka zdůrazňuje, že nemohla být v nalézacím řízení pasivně legitimována, pokud se odhlásila z odběru elektrické energie, elektroměr byl odpojen a z bytu se odstěhovala. Tyto skutečnosti jsou sice skutkového charakteru, jimiž se Nejvyšší soud ani Ústavní soud nemohou zabývat, ale měly by brát v úvahu eventualitu, že jsou pravdivé a posoudit z tohoto pohledu zjevnou nespravedlnost.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Podstatou posuzované ústavní stížnosti je zejména tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy porušily její ústavně zaručená práva, neboť vymáhaným plněním došlo ke zjevné nespravedlnosti a popření základních principů právního státu. Namítá, že soudy se nezabývaly závažnými vadami exekučního titulu a své zamítavé rozhodnutí postavily na procesní nedbalosti stěžovatelky. Z procesního hlediska soudům vytýká, že se nedostatečně zabývaly její argumentací a nezohlednily jí uplatněné námitky.
10. Jakkoliv to stěžovatelka vysloveně netvrdí, fakticky se vymezuje - byť její obecnou platnost nezpochybňuje - vůči ustálené rozhodovací praxi, podle které v exekučním řízení zásadně není možno přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného exekučního titulu. Stěžovatelka přitom poukazuje na specifikum dané věci a mimořádné okolnosti, ovlivněné tím, že exekuční titul (elektronický platební rozkaz), který nenapadla žádným opravným prostředkem, nemohl být vydán zejména z důvodu absence její pasivní věcné legitimace.
11. Ústavní soud shledal, že obecné soudy se dostatečně vypořádaly s tím, proč takové výjimečné okolnosti na straně stěžovatelky neshledaly a jejich rozhodnutí nejsou nepřezkoumatelná. Ústavní soud nemá žádné výhrady proti závěru obecných soudů, že stěžovatelkou namítané okolnosti (tvrzení, že nešlo o její dluh a byla ujištěna obchodní společností ČEZ Prodej, a. s., že exekuční titul nebude vymáhán) nezakládají dostatečně intenzivní důvod k prolomení zásady zákazu věcného přezkumu exekučního titulu v exekučním řízení. Nelze v této souvislosti přehlédnout, jak stěžovatelka celkově přistoupila k celé situaci. Nejenže nepodala v nalézacím řízení odpor proti platebnímu rozkazu, v němž mohla uplatňovat všechny námitky týkající se nedostatku její pasivní věcné legitimace, stanovení výše požadované dlužné částky atd., jimiž se nyní snaží dosáhnout zastavení exekuce, ale i v průběhu exekučního řízení zůstala pasivní. Ze spisů, které si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu (sp. zn. 54 EXE 7288/2015) i soudní exekutorky (sp. zn. 170 EX 1862/15) se podává, že stěžovatelce bylo doručeno vyrozumění o zahájení exekuce včetně návrhu na zahájení exekuce, exekučního titulu a výzvy ke splnění povinnosti dne 8. 12. 2015. Na tyto písemnosti stěžovatelka nijak nereagovala. Další exekuční příkazy, které soudní exekutorka pravidelně stěžovatelce zasílala, již doručeny nebyly, resp. stěžovatelka si je nevyzvedla. Až následně po 7 letech od zahájení exekuce, přičemž po celou dobu zůstala pasivní, na exekuční příkazy nereagovala, jejich doručení se vyhýbala a s exekutorem nekomunikovala, podala návrh na její zastavení.
12. Ústavní soud sice vnímá nezáviděníhodnou situaci stěžovatelky, která mohla být umocněna i neférovým přístupem vedlejší účastnice řízení, popř. její sesterské společnosti, k řešení sporu, ale ze shora nastíněné rekapitulace je zjevné, že do problémů se stěžovatelka dostala především díky tomu, že bez dalšího uvěřila zaměstnanci zákaznického centra obchodní společnosti ČEZ Prodej, a. s., že po ní nebude exekuční titul vymáhán, přičemž dál v této věci nejednala a tvrzení zaměstnance zákaznického centra nijak dál neověřila. Ústavní soud připomíná obecně platnou zásadu "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura scripta sunt), podle níž je každý účastník odpovědný za průběh řízení a za uplatňování svých práv a oprávněných zájmů (tato zásada předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici). Tato zásada je neoddělitelně spjata s oblastí ústavně zaručených lidských práv a vyžaduje od účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem v souladu s hmotnými a procesními normami o ochranu svého práva zamýšlí usilovat. Stěžovatelka zásadně (až na vzácné výjimky, mezi něž případ stěžovatelky nelze řadit) nemůže v exekučním řízení, popř. v řízení o ústavní stížnosti, důvodně namítat porušení svých práv, nedomáhala-li se účinnými nástroji včas jejich ochrany v řízení nalézacím. Laxní přístup stěžovatelky k věci nakonec dokládá i to, že po poměrně dlouhou dobu (7 let) ponechala exekuci běžet, aniž by se ji jakkoliv snažila řešit, resp. přistoupila k ní tím, že nepřebírala zásilky.
13. Ústavní soud na základě shora popsaných stěžovatelčiných námitek konstatuje, že stávající judikatura sice ve zcela výjimečných případech vskutku přikazuje soudům zohledňovat mimořádné okolnosti dané věci, jejichž existence je s to odůvodňovat zastavení exekuce za použití § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. [srov. např. výše jmenovaný nález sp. zn. II. ÚS 2230/16 nebo nález ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 (N 32/92 SbNU 334)], to však nic nemění na skutečnosti, že stále platí zásada, podle které obecné soudy v exekučním řízení nejsou oprávněny přezkoumávat správnost exekučního titulu.
14. Nyní posuzovaná věc se každopádně skutkově odlišuje od stěžovatelkou citovaných nálezů sp. zn. II. ÚS 2230/16 a sp. zn. I. ÚS 1486/20 . Jistou podobnost lze sice shledat v tom, že stěžovatelka (alespoň podle jejího tvrzení) nemohla být - podobně jako stěžovatel v nálezu sp. zn. II. ÚS 2230/16 - uznána povinnou k úhradě dlužné částky (nebyla pasivně legitimována), neboť se "údajně" odhlásila z odběru elektrické energie a z bytu se odstěhovala. Zásadní rozdíl však spočívá v tom, že zatímco stěžovatel v citovaném nálezu vůbec nemohl uplatnit své námitky proti oprávněnosti vymáhané pohledávky v nalézacím řízení, protože o jeho průběhu nebyl nijak informován (veškerá doručení písemností proběhla fikcí a následně mu byl ustanoven opatrovníkem justiční čekatel, který však byl ve věci nečinný), stěžovatelka o nalézacím řízení věděla. Stěžovatelce byl elektronický platební rozkaz řádně doručen a mohla se mu aktivně bránit a hájit svá práva a oprávněné zájmy, nicméně tak nečinila, pouze se spolehla na vyjádření zaměstnance zákaznického centra, že pohledávka nebude vymáhána.
15. Obdobnou skutkovou odlišnost lze vysledovat i u nálezu sp. zn. I. ÚS 1486/20 . V této věci byl po stěžovatelce vymáhán regulační poplatek za umístění ve zdravotnickém zařízení. Stěžovatelka byla v době pobytu v psychiatrické léčebně nezletilá a trpěla mentálním postižením. V průběhu nalézacího řízení byla zbavena způsobilosti k právním úkonům a její opatrovnicí jí byla ustanovena matka, která však v nalézacím řízení týkajícím se předmětné pohledávky (v celkové výši 4 500 Kč) zůstala nečinná a nevyjádřila se k podané žalobě. Soudem uložená povinnost pak byla následně po stěžovatelce vymáhána v exekučním řízení. Ústavní soud zde dovodil, že soudní rozhodnutí ukládající povinnost zaplatit regulační poplatek za hospitalizaci osobě, která v době hospitalizace byla nezletilá, vážně nemocná a objektivně zcela nezpůsobilá "dbát o svá práva", ukládá povinnost, která není v souladu s ústavním pořádkem. Je zjevné, že v obou výše uváděných případech šlo o osoby, které nemohly řádně hájit svá práva, což ovšem není případ stěžovatelky v nyní posuzované věci.
16. Na nyní posuzovanou věc nelze vztáhnout ani závěry vyplývající z nálezu ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 3194/18 , který se týkal nepřiměřeně vysokých úroků z prodlení. V něm Ústavní soud výslovně uvedl, že v exekučním řízení obecným soudům přísluší zabývat se zásadními vadami exekučního titulu a že jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu. Nezohlednění těchto kritérií při rozhodování o zastavení výkonu rozhodnutí představuje porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud zároveň zdůraznil, že "[p]ři zkoumání, zda exekuční titul netrpí zásadními vadami, není relevantní, zda a jak efektivně hájil povinný svá práva v nalézacím řízení". Zatímco v nálezem řešené věci bylo zjevné, že nalézací soud přiznal žalobci nemravný úrok z prodlení (ve výši 1 % denně), takže exekuční titul trpěl od samého počátku zásadními vadami, v nyní posuzované věci, na rozdíl od citovaného nálezu, v době rozhodování o elektronickém platebním rozkazu žádné takové okolnosti, které by mohly byť jen naznačovat, že vedlejší účastnice řízení získává exekuční titul, jehož vymáhání by mohlo vést ke zjevné nespravedlnosti či dokonce rozporu s principy právního státu, nebyly známy. Stěžovatelka je vůbec netvrdila, resp. ani se o žádnou obranu nepokusila (proti elektronickému platebnímu rozkazu nepodala odpor).
17. S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že srovnání situace a skutkových okolností v případu stěžovatelky se situací osob v nálezech citovaných stěžovatelkou je nepřípadné. Tvrzení o nedostatku pasivní věcné legitimace v nalézacím řízení stěžovatelka uplatnila až v exekučním řízení, a to v návrhu na zastavení exekuce ze dne 22. 9. 2022 (tedy 7 let po jejím zahájení). Stěžovatelka však měla v každý okamžik od doručení elektronického platebního rozkazu možnost se proti jí ukládané povinnosti bránit, měla k tomu k dispozici příslušné důkazní prostředky a netvrdí ani žádnou indispozici na své straně, která by ji v řádné a včasné obraně svých práv zamezovala. Měly-li by za těchto okolností exekuční soudy, a to ještě mnoho let od zahájení exekuce, přezkoumávat i tyto skutečnosti vztahující se čistě k nalézacímu řízení, pak by bylo nesystémově a nedůvodně překročeno rozhraničení mezi nalézacím a exekučním řízením. Ústavní soud proto uzavírá, že v posuzované věci se oproti očekávání stěžovatelky mimořádné okolnosti, srovnatelné s okolnostmi, které vyplývají ze stěžovatelkou zmiňované judikatury (viz výše uvedené nálezy ohledně vymáhání jízdného po nevidomé osobě, vymáhání regulačního poplatku za hospitalizaci nezletilé osoby nebo nepřiměřeně vysokých úroků z prodlení), nepodávají.
18. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. května 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu