Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 6. března 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Marie Urbanové, zastoupené JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem Prvního pluku 206/7, 186 00 Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. září 2010 č. j. 28 Co 278/2010-388, usnesení téhož soudu ze dne 23. října 2013 č. j. 28 Co 470/2013-440 a proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 7. prosince 2009 č. j. 8 C 110/2006-311, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ke skutkové stránce projednávané věci stěžovatelka uvádí, že se žalobou domáhala nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Benešov ze dne 7. 4. 2006 č. j. PÚ 7320/3686-5049-II rozhodnutím soudu, že stěžovatelka je vlastnicí ve výroku pod bodem I rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 7. 12. 2009 č. j. 8 C 110/2006-311 blíže označených a specifikovaných pozemků, nacházejících se v katastrálním území Rabyně (dále jen "předmětné pozemky"). Stěžovatelka se svou žalobou před obecnými soudy neuspěla.
V obsáhlém odůvodnění stěžovatelka uvádí důvody, pro které nesouhlasí s právním závěrem obou obecných soudů, že předmětné pozemky nelze vydat, i když stěžovatelka je oprávněnou osobou ve smyslu § 4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění pozdějších předpisů (zákon o půdě) a pro obnovu vlastnického práva jí svědčí restituční titul podle § 11 odst. 1 písm. k) zákona o půdě.
V souvislosti s napadeným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2013 č. j. 28 Co 470/2013-440 stěžovatelka namítá, že soud při svém rozhodování nevzal v úvahu ustanovení § 21a odst. 3 zákona o půdě, které uvádí, že nezbytné náklady spojené s oceněním věcí, identifikací parcel a vyměřením pozemků hradí stát. Protože součástí posudku soudem ustanoveného znalce byla rovněž identifikace parcel a vyměření předmětných pozemků, měly být podle jejího názoru tyto náklady hrazeny státem, nikoli stěžovatelkou. I v případě, že by obecné soudy tyto námitky nevzaly při svém rozhodování v úvahu, měly zmírnit dopad pro stěžovatelku nepříznivého rozhodnutí aplikací ustanovení § 150 o. s. ř.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 9. 2010 č. j. 28 Co 278/2010-388 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že druhému žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, dále rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit druhému a třetímu žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení, ostatním žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal a rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III, IV a V potvrdil. Ve vztahu k výroku V odvolací soud uvedl, že znalecký posudek musel být vyhotoven, aby žalobní návrh stěžovatelky byl projednatelný a mohl tak být jednoznačně vymezen žalobní petit. Proto žalobkyni bylo uloženo zaplatit náhradu nákladů státu podle § 142 odst. 1 a § 148 odst. 1 o. s. ř. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 10. 2013 č. j. 28 Co 470/2013-440 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, "že výše nákladů řízení státu je 28 866,- Kč".
Stěžovatelka ústavní stížností napadá jak rozhodnutí obou obecných soudů, kterým tyto soudy rozhodly ve věci samé a která nabyla právní moci dne 8. 11. 2010, tak i usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2013 č. j. 28 Co 470/2013-440, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výši nákladů státu, k jejichž úhradě byla stěžovatelka již dříve zavázána rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne ze dne 7. prosince 2009 č. j. 8 C 110/2006-311.
V souvislosti se zkoumáním zachování lhůty k podání ústavní stížnosti proti výše uvedeným rozsudkům obou obecných soudů Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka napadla rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2010 č. j. 28 Co 278/2010-388 dovoláním, které však bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 8. 2011 č. j. 28 Cdo 2118/2011-414. Usnesení o odmítnutí dovolání stěžovatelka ústavní stížností nenapadla. Lhůtu uvedenou v ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu stěžovatelka odvíjí až od doručení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2013 č. j. 28 Co 470/2013-440.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ústavní stížnost v části, napadající rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2010 č. j. 28 Co 278/2010-388 (který JUDr. Bláha obdržel dne 8. 11. 2010) a rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 7. 12. 2009 č. j. 8 C 110/2009-311, je opožděná, neboť lhůta pro její podání (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) již marně uplynula nejpozději v roce 2011.
Ústavní soud se proto mohl zabývat jen posouzením námitek stěžovatelky, které směřují proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2013 č. j. 28 Co 470/2013-440 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost v této části je zjevně neopodstatněná.
Námitky stěžovatelky proti výše uvedenému usnesení se týkají údajně nesprávné intepretace ustanovení § 21a zákona o půdě a skutečnosti, že soud při svém rozhodování o náhradě nákladů státu neaplikoval ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
Ústavní soud souhlasí s odůvodněním krajského soudu, že povinnost platit náhradu nákladů státu byla stěžovatelce uložena již pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Benešově, který, jak bylo výše konstatováno, nelze již v rámci předmětné ústavní stížnosti přezkoumat pro opožděnost této části návrhu. Zbývalo proto posoudit, zda Okresní soud v Benešově, resp. Krajský soud v Praze mohl při rozhodování o výši nákladů státu využít možnosti moderace těchto nákladů ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř.
Je třeba připomenout, že rozhodování o nákladech řízení a volba pro konkrétní případ přiléhavého ustanovení občanského soudního řádu je výlučně úkolem obecného soudu. Ustanovení § 150 o. s. ř. je svou povahou výjimečnou normou dovolující soudu zvážit, jestli rozhodnutí o nákladech řízení, vycházející z obecně aplikované zásady úspěchu ve věci, nezpůsobuje nepřiměřenou tvrdost vůči účastníku řízení. Vzhledem k tomu, že důvody hodné zvláštního zřetele jsou neurčitým právním pojmem, jenž je naplňován právě rozhodovací činností obecných soudů odkazem na konkrétní okolnosti případu, je (ne)aplikace ustanovení § 150 o.
s. ř. nevyhnutelně spojena s povinností obecného soudu přesvědčivě vysvětlit důvody svého postupu. Absence náležitého odůvodnění by představovala ústavně nepřípustnou svévoli v rozhodování. Ústavnímu soudu pak náleží pouze posouzení, jestli se taková úvaha soudu, vyplývající z citovaného ustanovení občanského soudního řádu, opírá o rozumnou a logicky přijatelnou argumentaci náležitě rozvedenou v odůvodnění rozhodnutí.
Podle náhledu Ústavního soudu odvolací soud svým v záhlaví citovaným rozhodnutím rozhodl a potvrdil nákladové rozhodnutí soudu prvního stupně v souladu s principy zakotvenými v Listině. Z jeho dostatečného odůvodnění je zřejmé, jaké důvody jej vedly k tomu, že v rozhodnutí o náhradě nákladů státu ustanovení § 150 o. s. ř. neaplikoval, ale přisvědčil soudu prvního stupně v nutnosti plné úhrady nákladů státu spojených s vyhotoveným znaleckým posudkem. Ústavní soud proto na jeho odůvodnění pouze odkazuje a uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky spočívající v "neaplikaci" § 150 o. s. ř. v předmětné věci nezjistil.
Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. září 2010 č. j. 28 Co 278/2010-388 a proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 7. prosince 2009 č. j. 8 C 110/2006-311, odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem a v části, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze soudu ze dne 23. října 2013 č. j. 28 Co 470/2013-440, ji odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. března 2014
Jan Filip v. r. předseda senátu Ústavního soudu