Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o vyloučení soudce Ústavního soudu Vladimíra Kůrky z projednávání ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. P., zastoupeného JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem se sídlem Praha 1, Těšnov 1163/5, vedené pod sp. zn. III. ÚS 3709/11 , takto:
Soudce Vladimír Kůrka je vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 3709/11
.
Odůvodnění:
Z uvedených důvodů IV. senátu Ústavního soudu nezbylo, než soudce Vladimíra Kůrku z projednání a rozhodování věci podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyloučit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. ledna 2012
Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu
Stěžovatel má za to, že každý peněžní závazkový vztah, tedy i závazkový vztah v rámci rodiny, by měl být v právním státu přezkoumatelný mimořádným opravným prostředkem, a to při splnění podmínky dané v současnosti ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Skutečností podporující tento závěr je dle stěžovatele to, že Nejvyšší soud nevyhodnotil a nezaujal stanovisko k rozhodovací činnosti soudů ve věci plnění vyživovací povinnosti za jiného. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl.
87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25.
1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 ). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Stěžovatel v rámci své argumentace namítá mimo jiné, že nemožnost přezkumu rozhodnutí obecných soudů mimořádným opravným prostředkem (dovoláním) v rodinně-právních věcech narušuje jeho právo na spravedlivý proces. "Z hlediska ústavněprávního nemusí být občanské soudní řízení nutně dvou- nebo vícestupňové; požadavkům spravedlivého procesu vyhovuje též řízení provedené před soudem pouze v jediném stupni. Dvojinstančnost není - jak se často s oblibou říká - obecnou zásadou občanského soudního řízení.
Nicméně, nebylo by správné, kdyby všechna soudní rozhodnutí vydaná již v prvním stupni byla konečná, a to z mnoha pohledů. Pro soudce by se to stalo - jak uvádí prof. JUDr.
V. Hora - "těžkým břemenem, kdyby věděli, že jejich rozhodnutí je konečné a že proti němu nápravy není", a poskytnutí opravných prostředků "ulehčuje jedněm soudcům konání jejich povinnosti, rozdělujíc odpovědnost mezi více orgánů soudních, a je vzpruhou soudcům druhým, ponoukajíc je k tomu, aby si počínali co nejsprávněji" (srov. Hora, V. Československé civilní právo procesní, díl III. Opravné prostředky a zvláštní způsoby řízení, s. 8, Praha, 1934)" (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář.
1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1582). Rovněž nelze souhlasit s prezentovaným názorem stěžovatele, že právo na svobodnou volbu povolání spočívá v právu člověka studovat na soukromé zahraniční škole. Jak již vyplývá z dřívější judikatury Ústavního soudu [např. nález sp. zn. I. ÚS 504/03 ze dne 25. 11. 2003 (N 138/31 SbNU 227), či usnesení sp. zn. IV. ÚS 266/09 ze dne 19.3.2009, dostupné na http://nalus.usoud.cz], je právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost jedním ze základních hospodářských práv jednotlivce.
Toto právo však není absolutní a může být v souladu s čl. 26 odst. 2 Listiny omezeno. Námitky vznesené stěžovatelem se tak jeví jako ryze účelové, a proto lze v podrobnostech odkázat na odůvodnění napadaných rozhodnutí obecných soudů. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. února 2012
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu