Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti CZECH PRODUCTS, s. r. o., sídlem Josefa Hory 1448, Kladno, zastoupené JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem, sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2015 č. j. 23 Cdo 2002/2015-274, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. února 2015 č. j. 8 Cmo 383/2014-257, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. září 2014 č. j. 13 Cm 2422/2009-240, spojenou s návrhem na zrušení § 14 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení a společnosti dm drogerie markt, s. r. o., sídlem Lannova 1595/29a, České Budějovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění
13. Z tohoto důvodu Ústavní soud předně přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu z pohledu tvrzeného porušení stěžovatelčiných základních práv a dospěl k závěru, že takový následek nenastal. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem Nejvyššího soudu nebylo vyloučeno ani omezeno takové právo stěžovatelky.
14. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěru Nejvyššího soudu o nepřípustnosti jejího dovolání. Nejprve budiž připomenuto, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, a je proto v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím), zda stanoví přísnější požadavky na jeho „kvalitu“, s čímž souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem, příp. notářem), není-li dostatečně právnicky vzdělán samotný dovolatel.
Z právní úpravy dovolání de lege lata vyplývá, že je třeba rozlišovat jeho přípustnost a důvodnost, přičemž prověření přípustnosti je prvotním předpokladem věcného projednání dovolacích námitek. Ze stěžovatelčina dovolání, jakož i z obsahu její ústavní stížnosti lze dovodit zřetelné nepochopení této právní úpravy, konkrétně pak nedůsledné odlišení naznačených předpokladů přípustnosti dovolání (v jejím případě ve smyslu § 237 o. s. ř.) a způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1). Obligatorní náležitostí dovolání bylo (a je – srov. § 241a odst. 2 o.
s. ř.) uvedení předpokladu (předpokladů) přípustnosti dovolání a vymezení důvodu dovolání tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Je tedy na dovolateli, aby dovolání podal řádně, tj. se všemi zákonnými náležitostmi.
15. V posuzované věci stěžovatelka tyto zákonné náležitosti evidentně nesplnila. Uvedla sice, v čem spatřuje přípustnost dovolání, avšak nepředložila k posouzení takovou právní otázku (hmotného nebo procesního práva), jež by přípustnost dovolání zakládala (text v bodech IV. až VI. dovolání takovou otázku neobsahuje, zabývá se právním posouzením věci). Při úvaze o přípustnosti stěžovatelčina dovolání bylo na ní (resp. na jejím právním zástupci), aby přesně vymezil spornou právní otázku a klasifikoval tu právní otázku, která má být posouzena jinak.
Nad rámec řečeného Ústavní soud dodává, že již od 1. 1. 2013 nezakládá přípustnost dovolání tzv. otevřená diformita (jak stěžovatelka uvádí na str. 2, čtvrtý řádek zdola). S ohledem na to, jak je ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., a (v souvislosti s tím) i ustanovení § 237 o. s. ř., formulováno, je zřejmé, že dovolatel musí vyvinout určité interpretační úsilí, nicméně i s ohledem na povinné právní zastoupení nejde o nějakou nepřekonatelnou překážku, jež by fakticky bránila v přístupu k dovolacímu soudu.
Navíc, v době podání dovolání k této otázce již existovala poměrně rozsáhlá a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, již stěžovatelka zřejmě vůbec nevzala na zřetel, jinak by totiž danou náležitost (tj. uvedení toho, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání) sotva mohla vymezit způsobem na str. 2 dole jejího dovolání.
16. Odmítl-li Nejvyšší soud podané dovolání jako vadné, nelze mu v tomto směru nic vytknout, neboť stěžovatelka (zastoupena advokátem) nesplnila požadavky stanovené zákonem. Rozhodnutí Nejvyššího soudu odpovídá jeho dosavadní rozhodovací praxi, přičemž ústavní stížnosti mířící proti obdobným rozhodnutím dovolacího soudu Ústavní soud již opakovaně odmítl jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3345/14 , ze dne 6. 5. 2014 sp. zn. IV. ÚS 789/14 , ze dne 28.
1. 2014 sp. zn. II. ÚS 93/14 , ze dne 14. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3625/13 či ze dne 7. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 3189/13 , všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ani v nyní projednávané věci nemá Ústavní soud důvod se od citovaných rozhodnutí odchylovat. Pokud dovolání stěžovatelky vykazovalo vady, pro něž nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat, a jí podaný mimořádný opravný prostředek byl z tohoto důvodu odmítnut, nešlo o efektivní vyčerpání procesního prostředku k ochraně práva stěžovatelky (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Požadavek vyčerpat procesní prostředek není splněn již tím, že řízení o něm bylo zahájeno, ale zahrnuje logicky i povinnost „vyčerpat“ ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, což v prvé řadě předpokládá, aby dovolání obsahovalo řádnou argumentaci ve vztahu k jeho přípustnosti, což se v daném případě nestalo. Podání vadného dovolání též nelze postavit na roveň situaci popsané v ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tj. že mimořádný opravný prostředek byl odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje, neboť stěžovatel svým nesprávným postupem neumožnil dovolacímu soudu zvažovat přípustnost dovolání.
Z těchto důvodů nemohlo dojít napadeným usnesením Nejvyššího soudu k zásahu do stěžovatelčiných základních práv.
17. Vzhledem k těmto závěrům je ústavní stížnost vztahu k usnesení vrchního soudu a k usnesení krajského soudu z důvodu řádného nevyčerpání všech procesních prostředků nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
18. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Spolu s ústavní stížností Ústavní soud odmítl návrh na zrušení ustanovení § 14 odst. 4 o. s. ř., neboť ten – jakožto návrh akcesorický – sdílí osud ústavní stížnosti.
7. Proti usnesení krajského soudu brojila stěžovatelka odvoláním, ve kterém poukazovala, že zastavení řízení bylo odůvodněno odkazem na § 96 o. s. ř. bez dalšího odkazu na některý z jeho odstavců, čímž je rozhodnutí nepřezkoumatelné, že o vrácení soudního poplatku bylo rozhodnuto podle jakéhosi § 10 odst. 4, když číslo a název zákona soud neuvedl, a že je neurčitý výrok o náhradě nákladů řízení a je v rozporu s jeho argumentací. Vrchní soud usnesením ze dne 18. 2. 2015 č. j. 8 Cmo 383/2014-257 odmítl stěžovatelčino odvolání do výroku I., potvrdil usnesení krajského soudu ve výroku II. a změnil výrok o náhradě nákladů řízení.
8. Usnesení vrchního soudu napadla stěžovatelka dovoláním (v procesním úkonu ze dne 13. 3. 2015), byť toto usnesení obsahovalo odůvodnění, že dovolání není přípustné. Namítala, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., má-li být odvolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, že je přípustné i proto, že rozhodnutí nalézacího soudu bylo odvolacím soudem změněno, i proto, že byla odvolacím soudem o možnosti podání dovolání nesprávně poučena (přestože je zde bez ohledu na § 238 odst. 2 o. s. ř. pro tento daný případ užitelné rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 772/13 ). V dalších částech odůvodňuje dovolání k jednotlivým výrokům, přičemž u každého uvádí, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vedle návrhu na zrušení usnesení vrchního soudu a vrácení věci nalézacímu soudu navrhla i odložení vykonatelnosti napadeného usnesení.
9. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 9. 2015 č. j. 23 Cdo 2002/2015-274 dovolání odmítl, protože zjistil, že dovolání stěžovatelky neobsahuje stanovené náležitosti. V odůvodnění dále připomenul, že podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle uvedeného ustanovení obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Dále dodal, že z jeho ustálené rozhodovací praxe (s odkazy na dvě konkrétní usnesení) vyplývá, že má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.
10. Z těchto východisek hodnotil stěžovatelčino dovolání a uzavřel, že požadavku na vymezení přípustnosti dovolání stěžovatelka nedostála, neboť k vymezení předpokladů přípustnosti dovolání pouze uvádí, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., protože odvolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Blíže však nevymezuje ani právní otázku, která by měla být posouzena jinak. Nelze přisvědčit její argumentaci, že přípustnost dovolání je dána z důvodu nesprávného poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání není přípustné. Nesprávné poučení o přípustnosti, resp. nepřípustnosti dovolání nezakládá „automaticky“ jeho přípustnost, ale má vliv pouze na délku lhůty k podání dovolání (§ 240 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z těchto důvodů konstatoval, že dovolání trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a proto ho odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. dubna 2016
Josef Fiala v. r. předseda senátu