Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Antonína Postřihače, CSc., zastoupeného Mgr. Martinem Pechem, advokátem se sídlem Malá 6, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. srpna 2013 č. j. 15 Co 253/2013-109 a usnesení Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 22. března 2013 č. j. 9 Nc 2257/2009-79, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností (doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 12. 2013) se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že porušila jeho základní práva a svobody zaručené čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným usnesením okresní soud zamítl návrh stěžovatele (povinného) na zastavení exekuce. Uzavřel, že v dané věci je exekučním titulem seznam přihlášených pohledávek v konkursním řízení, které bylo vedeno na majetek povinného u Krajského soudu v Plzni. Konkurs byl zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni s právní mocí ke dni 26. 8. 2009, návrh na exekuci byl uplatněn u soudu již dne 18. 9. 2009. Soud prvního stupně aplikoval § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., ve znění do 31. 3. 2011, a uzavřel (ve shodě s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2219/2005 a 20 Cdo 2511/2011), že institut promlčení, upravený tímto ustanovením, je nutné vykládat analogicky podle ustanovení občanského zákoníku o promlčení, mimo jiné podle § 112 občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013. Protože pohledávka oprávněných byla uplatněna v konkursním řízení v promlčecí době a tato do skončení konkursního řízení dále neběžela, není námitka promlčení důvodná a návrh na zastavení exekuce byl zamítnut. Soud prvního stupně rozhodoval rovněž o nákladech řízení o zastavení exekuce tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (II).
3. Krajský soud napadeným usnesením usnesení okresního soudu ve výroku I potvrdil, ve výroku II zrušil. Odvolací soud se při rozhodování o odvolání soustředil 1) na vztah ustanovení § 16 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, a ustanovení občanského zákoníku o promlčení, a 2) na otázku vlivu konkursního řízení na běh promlčecí doby. V dané věci byla exekuce nařízena na základě seznamu přihlášených pohledávek v konkursním řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 20 K 65/99. Přitom pohledávky původních věřitelů, tj. Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra a Všeobecné zdravotní pojišťovny, byly uplatněny 30. 5. 2001 a 26. 6. 2001. Podle § 16 zákona č. 592/1992 Sb., ve znění do 31. 12. 2007 se právo předepsat dlužné pojistné promlčuje za pět let ode dne splatnosti. Byl-li proveden úkon ke zjištění výše pojistného a jeho vyměření, plyne nová promlčecí lhůta ode dne, kdy se o tom plátce pojistného dozvěděl (odst. 1). Právo vymáhat pojistné se promlčuje ve lhůtě pěti let od právní moci platebního výměru, jímž bylo vyměřeno (odst. 2). Odvolací soud vyšel z toho, že při absenci bližší úpravy promlčení v § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. třeba obsah tohoto pojmu vykládat analogicky podle ust. § 100 - 114 občanského zákoníku, jakožto obecného předpisu upravujícího institut promlčení, a to i ohledně běhu promlčecí lhůty (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2511/2011 ze dne 18. 4.2012). Podle § 112 občanského zákoníku, uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí. Konkurs na majetek povinného probíhal podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, přičemž běh promlčecí doby se staví přihlášením pohledávky do konkursu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 343/2001 ze dne 27. 2. 2002). Uvedené znamená, že od podání přihlášky do právní moci usnesení o zrušení konkursu promlčecí doba neběží. Dále se prosadil názor, že od právní moci usnesení o zrušení konkursu začíná běžet desetiletá promlčecí doba analogicky podle § 110 odst. 1 občanského zákoníku. Proto odvolací soud dospěl k závěru, že byl-li konkurs na majetek povinného zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 6. 2009, které nabylo právní moci dne 4. 9. 2009, a oprávněný podal návrh na nařízení exekuce dne 18. 9. 2009, pak jeho pohledávka promlčena není.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že je třeba aplikovat pouze zákon č. 592/1992 Sb., který ve vztahu k ustanovením občanského zákoníku vystupuje jako lex specialis. Proto mu nemůže být jako povinnému k tíži přičítána tehdejší nejasnost či jiná nedokonalost právní úpravy, protože toto se příčí zásadám spravedlivého procesu. Podle § 16 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb. se právo předepsat dlužné pojistné promlčuje za pět let ode dne splatnosti a podle § 16 odst. 2 téhož zákona se právo vymáhat pojistné promlčuje ve lhůtě pěti let od právní moci platebního výměru, jímž bylo vyměřeno. Nejméně do 31. 12. 2007 zákon vůbec neobsahoval ustanovení odstavce druhého o tom, že by promlčecí doba neměla běžet v době řízení u soudu. Podle názoru stěžovatele takovou nejasnou úpravu nelze interpretovat v jeho neprospěch. Zvláště se tento princip musí uplatnit v tom konkrétním případě, kdy jeden ze subjektů sporného řízení je subjektem veřejného práva, tedy subjekt již ze své vlastní povahy nadřazený druhému účastníku řízení.
16. Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
17. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
18. Jak plyne z již shora uvedeného, Ústavní soud se téměř shodnou ústavní stížností téhož stěžovatele zabýval a odmítl ji usnesením
sp. zn. IV. ÚS 3085/13
jako zjevně neopodstatněnou. V tomto usnesení Ústavní soud především uvedl, že v případě stěžovatele nebyly právní předpisy aplikovány v rámci tzv. pravé retroaktivity pozdějšího zákona, nýbrž pouze analogicky, s tím, že je sice pravdou, že v předmětném případě došlo k užití soukromoprávního předpisu v rámci posuzování veřejnoprávního vztahu, nicméně promlčení je institutem obecným a lze tedy očekávat, že tento bude v rámci práva nadán obdobným obsahem - pokud zákon nestanoví výslovně jinak. Ústavní soud v tomto usnesení též uvedl, že prakticky totožnou problematikou se v minulosti zabýval Ústavní soud např. ve svém usnesení
sp. zn. I. ÚS 2039/12
. Ústavní soud neshledává nic, co by jej mělo nově přimět k odlišnému závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti, vysloveného opakovaně v citované vlastní rozhodovací praxi, a proto pro stručnost na uvedená usnesení odkazuje. V této souvislosti jen připomíná, že tyto závěry z hlediska pojetí pojmu "promlčení" potvrdil tento senát též v usnesení ze dne 13. 3. 2014
sp. zn. III. ÚS 3551/13
, kde mimo jiné v kontextu odlišností v názoru na tento pojem v § 16 zákona č. 592/1992 Sb. konstatoval, že v případě, že byl v uvedené souvislosti použit obrat "promlčení", který má v právu po staletí zažitý význam, nelze očekávat, že po návratu metodologie veřejného práva po roce 1989 bude moci každý adresát zkoumat, zda se v důsledku toho ten či onen tradičně chápaný pojem významově nezměnil. Naopak je úkolem právního státu, aby takovou změnu jednoznačně pro adresáty práva vyjádřil.
19. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu