Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky, obchodní společnosti ANGLIA AUTO ACCESSORIES LIMITED, se sídlem Suffolk, Unit 3 Eastlands Industrial Estate Leiston Suffolk, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupené Mgr. Vladanem Valou, advokátem se sídlem Brno, Marie Steyskalové 62, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2013, č. j. 23 Cdo 2699/2012-158, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
sp. zn. I. ÚS 647/02 ze dne 27. 8. 2004 (N 120/34 SbNU 245), čímž porušil její právo na spravedlivý proces.
9. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže obecné soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními příslušného procesního předpisu, respektují ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
10. Žádné z výše naznačených pochybení, které by jedině mohlo vést ke zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal.
11. Jak vyplývá z výše uvedeného, je podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti otázka, zda v právě souzené věci mělo být soudy (konkrétně soudem odvolacím a dovolacím) přihlédnuto k právním závěrům vysloveným v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2011, č. j. 20 Co 894/2008-179, v němž tento soud dospěl k závěru, že k vyrozumění jiných poddlužníků stěžovatelky (zde Miroslava Ježka a Miroslava Doležala) o nabytí právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky řádně došlo již v roce 2000, za situace, kdy exekuční soud vyrozumíval všechny poddlužníky (tedy i FRAMM, s.r.o.
a Veroniku Schwendtovou) zcela shodným způsobem. Ústavní soud je toho názoru, že dovolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje nyní posuzovaná ústavní stížnost, řádně a srozumitelně vysvětlil, proč má za to, že odvolací soud nebyl vázán závěry vyslovenými v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2011, č. j. 20 Co 894/2008-179, když uvedl, že podmínkou pro to, aby byl výrok pravomocného rozsudku závazný pro soud v jiné věci, je s ohledem na znění § 159a odst. 1 a 4 občanského soudního řádu to, aby účastníky řízení byli titíž účastníci jako ve věci rozhodnuté již pravomocným rozsudkem, přičemž tato podmínka v nyní posuzované věci splněna nebyla.
Tento závěr pak Ústavní soud považuje za souladný s příslušnými procesními právními předpisy a tedy i ústavně konformní, neboť FRAMM, s.r.o. ani Veronika Schwendtová nebyli účastníky řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 20 Co 894/2008, když účastníky tohoto řízení byli jiní poddlužníci.
12. Na právě uvedeném pak nemůže nic změnit ani odkaz stěžovatelky na právní závěry vyslovené v nálezu sp. zn. I. ÚS 647/02 ze dne 27. 8. 2004 (N 120/34 SbNU 245), v němž Ústavní soud uzavřel, že "[n]ení pochyb o tom, že změněný okruh účastníků zakládá povinnost soudu znovu věc posoudit také z hlediska prokázaných tvrzení nových účastníků, avšak při současném respektu k předchozímu rozhodnutí o vztazích, v nichž noví účastníci jsou svého druhu nástupci původního účastníka řízení. Pokud soud takto nepostupuje, nelze jeho postup považovat za slučitelný se zásadami spravedlivého procesu, zejména pak s příkazem vnitřní nerozpornosti právního řádu." To proto, že jak vyplývá z výše uvedené citace, kterou stěžovatelka rovněž učinila obsahem své ústavní stížnosti, vztahuje se tento závěr Ústavního soudu na situace, kdy účastníci nového řízení "jsou svého druhu nástupci původního účastníka řízení".
Za svého druhu nástupce původního účastníka řízení pak Ústavní soud v nálezu, jehož se stěžovatelka dovolává, považoval osoby, na něž bylo původním účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí, které následně nebylo soudy respektováno, převedeno právo, o nějž v řízení šlo. Konkrétně se jednalo o nabyvatele nemovitostí, kteří své vlastnické právo k těmto nemovitostem odvozovali od účastníka původního řízení, který měl na ně toto vlastnické právo, jehož ochrany se v rámci obou řízení tehdejší stěžovatelé domáhali, převést.
V nyní souzené věci je však situace zjevně odlišná, neboť byť se jedná o skutkově a typově obdobné spory, které byly vedeny mezi stěžovatelkou a poddlužníky povinného KYJOVAN, výrobní družstvo invalidů, není zde dána totožnost účastníků řízení, když poddlužníky FRAMM, s.r.o. a Veroniku Schwendtovou nelze považovat za svého druhu nástupce poddlužníků Miroslava Ježka a Miroslava Doležala, když v obou řízeních šlo o různé pohledávky povinného, jejichž splnění se stěžovatelka domáhala, přičemž k převodu či přechodu práv a povinností mezi těmito poddlužníky v souvislosti s předmětnými pohledávkami nikdy nedošlo a stěžovatelka takovou skutečnost ani netvrdila.
13. S přihlédnutím k výše uvedenému tak Ústavní soud nemá za to, že by dovolací soud pochybil, pokud uzavřel, že v dané věci nebyly splněny podmínky vymezené v § 159a odst. 1 a 4 občanského soudního řádu a odvolací soud proto nebyl vázán právními závěry vyslovenými v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2011, č. j. 20 Co 894/2008-179.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. července 2015
Vladimír Kůrka v. r. předseda III. senátu Ústavního soudu