Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ing. Michala Hebkého, advokáta, sídlem Osiková 33, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. listopadu 2023, č. j. 7 To 353/2023-60, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 7. listopadu 2023, č. j. 3 T 143/2022-52, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným usnesením Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") nepřiznal stěžovateli odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 8 712 Kč. Podle městského soudu je třeba nárok ustanoveného obhájce vůči státu uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se dozvěděl, že jeho povinnost obhajovat skončila (§ 151 odst. 2 trestního řádu). V dané věci tato povinnost zanikla dne 26. 10. 2022 (den vyhlášení rozsudku, po němž se obžalovaná po poradě se stěžovatelem i státní zástupce vzdali práva na odvolání). Lhůta k uplatnění uvedeného nároku skončila dne 26. 10. 2023, stěžovatel se však na soud obrátil dne 3. 11. 2023.
3. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Ztotožnil se se závěrem, že stěžovatelova povinnost obhajovat obžalovanou skončila dne 26. 10. 2022. Datum doručení písemného rozsudku je v tomto ohledu irelevantní, neboť rozsudek již nemohl být napaden odvoláním.
4. Stěžovatel namítá, že k porušení jeho práv došlo nesprávným určením okamžiku, od kterého běží prekluzivní lhůta k podání žádosti o odměnu ustanoveného obhájce. Dnem vyhlášení rozsudku nemůže podle stěžovatele tato lhůta začít běžet, neboť by mohlo dojít k absurdní situaci, že by uběhla dříve, než by mu bylo písemné vyhotovení rozsudku doručeno. Vyhotovení rozsudku je přitom podstatné pro zjištění případných vad, absenci výroků nebo rozporů s ústním vyhlášením. Skončením obhajoby v okamžiku vyhlášení rozsudku by obhájce neplnil své profesionální povinnosti. Tento závěr potvrdil v obdobném případě Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 3201/08
.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel splňuje požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, protože jako advokát nemusí být podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.), zastoupen advokátem. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas se závěrem o uplynutí jednoroční lhůty k uplatnění nároku ustanoveného obhájce na odměnu. Podle stěžovatele nemůže uvedená lhůta začít běžet dnem vyhlášení rozsudku, nýbrž až od okamžiku doručení jeho písemného vyhotovení, neboť to je klíčové pro posouzení dalšího postupu. S těmito námitkami se Ústavní soud vzhledem k okolnostem projednávané věci nemohl ztotožnit.
8. Jelikož se obžalovaná (po poradě se stěžovatelem) i státní zástupce vzdali práva podat odvolání proti uvedenému rozsudku, neměl stěžovatel žádnou možnost, jakou by mohl proti vadám rozsudku brojit opravnými prostředky podle trestního řádu. Jediným přímým prostředkem nápravy by byla ústavní stížnost, jejíž podání však není mezi úkony, které může ustanovený obhájce jménem obviněného učinit (§ 41 odst. 5 trestního řádu a contrario a § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Vzhledem k tomu, že zákon nedává odvolacímu soudu možnost vyhovět odvolání podanému osobou, která se práva podat odvolání vzdala (§ 253 odst. 1 trestního řádu), bylo by absurdní vázat v takové situaci konec obhajoby na okamžik doručení rozsudku kvůli posouzení možnosti podat odvolání (či jiného ex lege nepřípustného opravného prostředku).
9. Z uvedeného důvodu nelze v dané věci aplikovat ani závěry nálezu ze dne 6. 2. 2009, sp. zn. II. ÚS 3201/08
(N 19/52 SbNU 187; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz/). Ten se týkal posouzení okamžiku skončení obhajoby po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu, a tedy následného zvážení podání dovolání, které ustanovený obhájce může učinit. Pro takovou situaci dovodil Ústavní soud za použití teleologického výkladu (§ 151 odst. 2 trestního řádu) nezbytnost možnosti seznámení se s písemným vyhotovením rozhodnutí. Stěžovatel jako ustanovený obhájce však neměl žádnou právní možnost podat jménem své klientky jakýkoliv opravný prostředek (s výjimkou obnovy řízení, která však nespadá mezi úkony podle § 41 odst. 5 trestního řádu).
10. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. dubna 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu