Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Miloše Pařeza, zast. Mgr. Pavlem Černým, advokátem, sídlem Obecní dvůr 433, Kolín III, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2015 č. j. 26 Cdo 1990/2015-269, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. května 2013 č. j. 27 Co 637/2012-173 a proti usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 24. srpna 2012 č. j. 38 EXE 957/2010-136, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a společnosti TNM PRINT, s. r. o., sídlem Jiráskova 1424/3, Poděbrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
2. V úvodu návrhu stěžovatel zrekapituloval vývoj obchodního styku s vedlejší účastnicí, která pro něj tiskla polygrafické materiály. V jedné věci mezi nimi vznikl spor o kvalitu díla a o zaplacení ceny. Vedlejší účastnice podala proti stěžovateli žalobu, kterou se domáhala zaplacení částky 427 560 Kč. Po vyjasnění věcné příslušnosti vydal krajský soud rozsudek pro zmeškání, s námitkami proti absenci podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání stěžovatel neuspěl. Vedlejší účastnice následně podala návrh na nařízení exekuce, stěžovatel navrhoval její zastavení, protože v mezidobí odstoupil od smlouvy uzavřené s vedlejší účastnicí. Stěžovatelův návrh usnesením napadeným touto ústavní stížnosti okresní soud zamítl. V průběhu odvolacího řízení bylo nařízeno ústní jednání, z účasti na něm se stěžovatel omluvil a požádal o odročení; krajský soud konstatoval, že omluva stěžovatele není včasná a důvodná, jednal v jeho nepřítomnosti a prvostupňové usnesení potvrdil, následující dovolací řízení Nejvyšší soud zastavil.
3. Tvrzená porušení spatřuje stěžovatel v řadě skutečností: ve vadném předvolání k ústnímu jednání nařízeného na den 6. 3. 2009, na němž byl vydán rozsudek pro zmeškání, v posouzení jeho omluvy z ústního jednání na den 2. 5. 2013, posouzení možnosti odstoupit od smlouvy a promlčení práva na odstoupení, a v doručování na adresu, na které se nezdržuje.
4. Závěrem vymezuje v osmi bodech skutečnosti, které jsou dle jeho názoru významné pro posouzení celé věci: nezákonnost vydání rozsudku pro zmeškání, spornost částky, kterou má zaplatit podle rozsudku pro zmeškání, lichvářská výše úroku z prodlení, neuhrazení penále vedlejší účastnicí za nedodržení lhůt pro dodání zboží, význam uplatněné reklamace, důsledky ujednání o době platnosti kupní smlouvy, vadný postup jeho právní zástupkyně v době rozhodování o žalobě, porušení § 9 občanského soudního řádu.
5. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená usnesení obecných soudů zrušil.
9. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález ze dne 25. 9. 2007
sp. zn. Pl. ÚS 85/06
, N 148/46 SbNU 471).
10. Z tohoto důvodu Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů přezkoumal z hlediska argumentů stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Základem jeho argumentace je tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 Úmluvy. Nutno vzít v úvahu, že tato ústavní stížnost míří do tří usnesení vydaných v exekučním řízení vedeném na stěžovatelův majetek (pozn. usnesení o stěžovatelově návrhu na odklad a dalším návrhu na zastavení exekuce napadl stěžovatel samostatnou ústavní stížností - srov.
sp. zn. III. ÚS 3803/15
), z nich usnesení krajského a okresního soudu se týkají stěžovatelova návrhu na zastavení exekuce, usnesení Nejvyššího soudu pak dodržení pravidel pro podání dovolání. Z toho také plyne, že k námitkám cíleným do nalézacího řízení (např. nedostatek podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání) nelze v řízení o předmětné ústavní stížnosti přihlížet.
11. Při posuzování stěžovatelova návrhu neshledaly soudy existenci takového důvodu, který by mohl vést k zastavení nařízené exekuce (podle § 268 občanského soudního řádu). Oba soudy se s jeho námitkami vycházejícími z tvrzeného odstoupení od smlouvy řádně vypořádaly (srov. usnesení okresního soudu - str. 2, třetí odstavec, usnesení krajského soudu - str. 3 dole a str. 4, včetně úvah o počátku běhu promlčecí lhůty ve třetím odstavci). Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti (část II. bod 3.) vyjadřuje nesouhlas s tímto názorem, pak očekává od Ústavního soudu, že bude přehodnocovat právní názor obecného soudu, tj. staví ho do role, která mu, jak výše uvedeno, nepřísluší. Brojí-li stěžovatel proti postupu krajského soudu při hodnocení jeho omluvy z ústního jednání (část II. bod 2.), odkazuje Ústavní soud na přiléhavé vyjádření ke stěžovatelovým dvěma omluvám na str. 3 odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu. Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolací řízení zastaveno, pak k důvodům zastavení dovolacího řízení nezformuloval stěžovatel jedinou výtku. Ústavní soud shledal, že zastavení dovolacího řízení bylo důvodné, neboť stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, nenaplnili zákonné podmínky pro podání dovolání.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu