Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 7. 2012, č. j. 30 Cdo 1772/2012-220, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem -pobočky v Liberci ze dne 17. 1. 2012, č. j. 73 Co 299/2011-208, takto: JUDr. Ivana Janů, soudkyně Ústavního soudu, je vyloučena z projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 3811/12
.
Soudkyně Ústavního soudu Ivana Janů předložila ve shora uvedené věci, kterou převzala po soudci zpravodaji Jiřím Muchovi, druhému senátu Ústavního soudu k posouzení a rozhodnutí své prohlášení o podjatosti dle § 37 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Důvodem je její příbuzenský poměr k jednomu z vedlejších účastníků ve smyslu § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Vedlejší účastník Ing. Václav Kašpar je jejím synovcem a s jeho rodinou je ve stálém kontaktu.
Dle názoru II. senátu Ústavního soudu lze mít vzhledem k předestřenému důvodu pochybnost o nepodjatosti soudkyně. Předpoklady dané ustanovením § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jsou tedy naplněny a senát určený rozvrhem práce k rozhodování o vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku. V souladu s rozvrhem práce předseda Ústavního soudu věc svým rozhodnutím přidělí jinému soudci senátu jako soudci zpravodaji.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. května 2013
Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti mj. namítala, že převodu předmětného pozemku bránilo ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, a své stanovisko opírala o argument, který použil odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 3. 9. 2009, č.j. 73 Co 398/2008-127. Otázkou, zda se při převodu náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zákona o půdě uplatní zákaz uvedený v prvně uvedeném ustanovení, se na základě dovolání vedlejších účastníků zabýval i Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 21. 6. 2011, č.j. 30 Cdo 5104/2009-161, přičemž výklad odvolacího soudu odmítl jako nepřípustně extenzivní (ve smyslu restrikce pro poskytování náhrad oprávněným osobám) s tím, že pro tento účel zde existuje samostatný právní mechanismus plynoucí z ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě ve vazbě na zákon č. 95/1999 Sb.
10. Z právě uvedeného je patrno, že zde proti sobě stojí dvě interpretační varianty citovaného ustanovení jakožto tzv. podústavního práva, přičemž dle konstantní judikatury Ústavního soudu tomuto nepřísluší přezkoumávat daný výklad provedený obecnými soudy z hlediska jeho věcné správnosti (a vystupovat tak v roli arbitra, jenž by s konečnou platností řešil, k jakému z konkurujících si právních názorů se přiklonit), a to ani v případě, že by se s výkladem provedeným obecnými soudy neztotožňoval. Případný zásah Ústavního soudu by byl za daných okolností myslitelný pouze tehdy, pokud by obecné soudy nereflektovaly výklad ústavně konformní. Stěžovatelka však v ústavní stížnosti toliko polemizuje s názorem dovolacího soudu, aniž by uvedla, proč jím provedená interpretace nemůže z ústavního hlediska obstát. Takto postavená námitka ovšem opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže, k čemuž dlužno dodat, že právě restriktivní výklad obecných soudů, jde-li o restituční nároky oprávněných osob a jejich vypořádávání, byl předmětem opakované kritiky ze strany Ústavního soudu, a tudíž dovolacímu soudu nelze vytknout, že při svém rozhodování akcentoval právě zájmy oprávněných osob [konkrétně k prioritě nároků podle zákona o půdě, resp. k ochraně zájmů oprávněných osob ve smyslu čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a jejich právní jistotě srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05 (N 174/47 SbNU 323)].
11. Ústavní soud nemůže dát stěžovatelce plně za pravdu ani v tom, že by se obecné soudy dalšími námitkami, jež stěžovatelka znovu opakuje v ústavní stížnosti, nevypořádaly. Otázkou, zda byl Pozemkový fond oprávněn s předmětným pozemkem nakládat a převést jej do vlastnictví vedlejších účastníků, se podrobně zabýval již odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 3. 9. 2009, č.j. 73 Co 398/2008-127, načež dospěl ke kladnému závěru. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí je patrno, že stěžovatelčin názor, že Pozemkový fond vůbec nebyl oprávněn s pozemkem disponovat, resp. že ho měl naopak podle § 2 odst. 5 věty druhé zákona o Pozemkovém fondu převést na státní orgán nebo státní organizaci, zjevně neakceptoval. Vycházel z toho, že tento pozemek byl ke dni uzavření smlouvy o jeho převodu mezi státem a manžely Revajovými (tj. ke dni 4. 8. 1976) užíván jako zahrada a tedy zemědělsky obděláván, a že i v současnosti je evidován jako pozemek tvořící zemědělský půdní fond, přičemž skutečnost, že nyní slouží k parkování vozidel, ještě jeho odnětí ze zemědělského půdního fondu nezakládá.
12. Poukazuje-li stěžovatelka na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, možno podotknout, že v něm byla Nejvyšším soudem sice rovněž řešena problematika, zda určitý pozemek spadá do působnosti zákona o půdě, nicméně tomu tak bylo v jiných souvislostech (zda takový pozemek může být vydán oprávněným osobám podle citovaného zákona). V nyní souzené věci jde však o otázku platnosti převodu náhradního pozemku, kdy stát jako jedna ze stran sporu namítá, že příslušná smlouva je neplatná, přičemž dovolává se jednak svého vlastního protiprávního jednání, jež mělo spočívat v tom, že předmětný pozemek byl odňat ze zemědělského půdního fondu, aniž by se tak stalo postupem zákonem stanoveným, v důsledku čehož se měl Pozemkový fond ujmout jeho správy neoprávněně, a jednak i vlastního liknavého přístupu k vyřešení otázky, zda skutečně správa daného pozemku Pozemkovému fondu nepřísluší, příp. svého pochybení, jde-li o provedení převodu pozemku na základě ustanovení § 2 odst. 5 věty druhé zákona č. 569/1991 Sb. Tyto záležitosti se týkají samotného státu a ani Ústavní soud nevidí důvod, proč by uvedená pochybení měla jít k tíži vedlejších účastníků jakožto nabyvatelů, jejichž dobrá víra a oprávněné zájmy jsou hodny ochrany (přičemž není rozhodné, že nabyvatelé se oprávněnými osobami ve smyslu zákona o půdě stali v důsledku postoupení pohledávky). K tomu dlužno poznamenat, že není podstatné, zda šlo o jednání organizační složky státu, tj. Finančního ředitelství v Praze, či státem zřízené právnické osoby, tj. Pozemkového fondu (dnes Státního pozemkového úřadu) [viz např. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02 (N 33/32 SbNU 303)].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2013
Vladimír Kůrka, v. r. předseda III. senátu Ústavního soudu