Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 382/01
Ústavní soud rozhodl ve věci V. A., zastoupeného JUDr. J. R., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února 2001, sp. zn. 16 Co 422/2000, a Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. června 2000, sp. zn. 19 C 171/97, t a k t o: Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Navrhovatel se domáhal zrušení výše označených rozhodnutí a současně uvedl, že proti rozsudkům obou soudů podal k Nejvyššímu soudu ČR dne 23. května 2001 dovolání.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů, když tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti [§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu návrhu a rozsudku Nejvyššího soudu ČR č. j. 21 Cdo 1434/2001-161 bylo zjištěno, že jmenovaný soud rozhodnutí odvolacího soudu na základě dovolání stěžovatele přezkoumal, dne 13. června 2002 dovolání zamítl a proti rozsudku soudu I. stupně řízení o něm zastavil. Stěžovatel však proti tomuto rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně tvrzených práv stěžovateli poskytl, návrh k Ústavnímu soudu nepodal,
Pro výše uvedené nutno konstatovat, že ústavní stížnost proti rozhodnutím soudu I. a II. stupně je nepřípustná, a proto bylo o ni rozhodnuto tak, jak ve výroku uvedeno [§ 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 14. října 2002