Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 12. ledna 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti AGROMACHINE, s. r. o., IČ: 49197231, se sídlem Komenského 188, 340 12 Švihov, právně zastoupené JUDr. Janou Toušovou, Ph.D., advokátkou AK se sídlem Randova 204/I., 339 01 Klatovy 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. září 2011 č. j. 23 Cdo 2080/2010 - 252, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Klatovech (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 11. června 2009 č. j. 7 C 234/2005-213 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") proti žalované A.M. domáhala zaplacení částky 850 000,- Kč s 2% úrokem od 1. října 2003 do zaplacení a dále rozhodl, že žalované se proti žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
K odvolání obou účastníků (žalované pouze vůči výroku o nákladech řízení) Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. prosince 2009 č. j. 10 Co 438/2009-234 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznává.
Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011 č. j. 23 Cdo 2080/2010 - 252 bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. prosince 2009 č. j. 10 Co 438/2009-234 a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. V souzené věci Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelky není přípustné, a proto je odmítl.
V předmětné věci přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že dovolatelkou vymezená právní otázka spočívá na názoru, že tvrzená újma 850 000,- Kč je následkem jednání žalované (podání návrhu na předběžné opatření, spočívající v zákazu nakládat s majetkem). Taková otázka se týká určení příčiny vzniklé újmy, nikoliv právního posouzení příčinné souvislosti. Posouzení příčinné souvislosti jako podstatné pojmové podmínky speciální odpovědnosti podle ust. § 77 odst. 3 o. s. ř. (obdobně jako v případech jiných druhů odpovědnosti za škodu) nemůže být proto v daném případě otázkou zásadního právního významu ve smyslu výše uvedeném, neboť nejde o právní otázku, podřaditelnou přípustnosti dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) a ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Ve vztahu k napadenému usnesení, jímž dovolací soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, se Ústavní soud zabýval ústavní stížností z hlediska porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy), a to nikoli z pohledu porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odmítnutí spravedlnosti).
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal.
Pro úplnost Ústavní soud dále připomíná, že Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 181/95 , dostupném na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) konstatoval, že za rozhodnutí "po právní stránce zásadního významu" nutno považovat zejména ta, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež z této povahy není zpravidla předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu.
Úvahu dovolacího soudu, zda jde o otázku zásadního právního významu (ust. § 237 odst. 3 o. s. ř.), tedy není Ústavní soud zpravidla oprávněn přezkoumávat, jestliže - se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím - nejde o projev svévole.
Ústavní soud zpravidla nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Uvedené uvážení zahrnuje v sobě především posouzení toho, byla-li takováto otázka dovolatelem (vůbec) formulována, a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku zásadní právní význam. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti by mohl (a musel) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III.
ÚS 40/93 , usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94 , sp. zn. IV. ÚS 573/01 , sp. zn. III. ÚS 280/03 , sp. zn. I. ÚS 319/03 , sp. zn. II. ÚS 644/04 , sp. zn. III. ÚS 86/06 , sp. zn. III. ÚS 466/06 ). Pouhý nesouhlas stěžovatele s právními názory dovolacího soudu porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 a násl. Listiny založit nemůže.
Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny. Jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. ledna 2012
Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu