Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. N., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, zastoupeného JUDr. Jiřím Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 18, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 2. 2006, sp. zn. 1 To 140/2006, a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 6. 1. 2006, č. j. 4 PP 126/2005-36, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, podanou co do formálních náležitostí v souladu s požadavky stanovenými zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví označená usnesení, jimiž byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel v ní tvrdí, že těmito rozhodnutími soudy porušily jeho práva ústavně zaručená v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl.
6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"), a pominuly, co jim ukládá čl. 90 al. 1 Ústavy České republiky. K porušení ústavně zaručených práv došlo podle stěžovatele tím, že podmínku podmíněného propuštění z výkonu trestu obecné soudy spatřovaly ve výkonu dvou třetin uloženého trestu, ačkoli podle jeho názoru postačilo vykonat jen jeho polovinu. Stěžovatel míní, že "nelze postupovat dle § 62 odst. 1 tr. zák., pokud byl sice pachatel uznán vinným trestným činem uvedeným v tomto ustanovení, ale trest mu byl vyměřen dle přísnějšího ustanovení"; proto nesouhlasí s protichůdnou interpretací obecných soudů, které v jeho věci dovodily, že "jestliže je pachatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za více trestných činů, pro postup dle § 62 odst. 1 tr.
zák. postačí, jestliže i jeden z nich patří do okruhu zde uvedeného". Vzhledem k ústavně nekonformnímu výkladu a aplikaci uvedeného ustanovení trestního zákona byl v rozporu se zásadou ne bis in idem potrestán dvakrát; stěžovatel si je sice vědom, že obecné soudy se opírají o ustálenou soudní praxi, je však toho názoru, že pokud pojem "osoba odsouzená za trestný čin" v ustanovení § 62 odst. 1 tr. zákona připouští dvojí výklad, musí být podle zásady in dubio pro reo zvolena ta verze, jež je pro odsouzeného příznivější.
Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí se podává, že napadeným usnesením okresního soudu byla dle ustanovení § 61 odst. 1 písm. a) a § 62 odst. 1 tr. zákona a contrario zamítnuta stěžovatelova (zde "odsouzeného") žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 35 T 13/2000 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2001, sp. zn. 4 To 59/2001 a ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16.
4. 2003, sp. zn. 35 T 13/2000 za trestné činy padělání a pozměňování peněz podle ustanovení § 140 odst. 2, 3, písm. b/ tr. zákona za použití ustanovení § 143 tr. zákona, pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 4 tr. zákona a pokus trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 8 odst. 1 k § 176 odst. 1, 2 písm. b/ tr. zákona. Za uvedené trestné činy mu byl podle ustanovení § 140 odst. 3 tr. zákona uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 11 roků a dále peněžitý trest, který byl později přeměněn na trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
Napadeným usnesením krajského soudu byla podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c/ tr. řádu zamítnuta stěžovatelova stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Oba soudy (prvního i druhého stupně) svá rozhodnutí shodně odůvodnily tím, že stěžovatel nesplnil zákonnou podmínku ustanovení § 62 odst. 1 tr. zákona, totiž vykonat dvě třetiny uloženého trestu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu].
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. Podle § 62 odst. 1 může být osoba odsouzená - mimo jiné - za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 4 podmíněně propuštěna až po výkonu dvou třetin uloženého trestu odnětí svobody.
Jelikož platí, že není ústavně zaručeného práva, aby bylo vyhověno žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění, je především věcí obecných soudů, aby posoudily, zda jsou dány zákonem podmínky pro aplikaci tohoto institutu a své úvahy a závěry zákonem stanoveným postupem odůvodnily (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 285/05 ). V rovině ústavněprávního přezkumu proto zůstává k zohlednění hledisko respektu k principům spravedlivého procesu (práva na soudní ochranu), jež stěžovatel dovozuje především z čl.
36 odst. 1 Listiny. Zásah Ústavního soudu pak přichází v úvahu v případě, že obecné soudy vyložily rozhodné hmotné právo (§ 62 odst. 1 tr. zákona) tak, že nepřípustně postihly některá ze základních práv a svobod (včetně situací jejich střetu) nebo zjevně a neodůvodněně vybočily ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Stěžovatelem dovolávaná zásada "in dubio pro reo" sice (sama o sobě) má zřejmý ústavněprávní reflex, v posuzované věci však být dotčena nemohla, neboť je z povahy věci (doktrinálně) uplatnitelná jen v rovině skutkové (skutkových zjištění), a naopak při výkladu právní normy místa nemá.
Princip "ne bis in idem" stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž zmínil, leč neuvedl blíže, co zde měl na mysli; v čem jeho porušení mělo spočívat Ústavnímu soudu není zřejmé rovněž. Jelikož stěžovatel nenamítá, že by soudy uplatněný výklad byl výrazem vybočení z ustálené rozhodovací praxe (a byl tím výkladem "svévolným"), zbývá k hodnocení, zda lze tuto interpretaci § 62 odst. 1 tr. zákona kritizovat pro rozpor s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupříkladu rozhodnutí ve věci sp. zn. III.
ÚS 269/99 ), resp. proto, jak tvrdí stěžovatel, že soudy pominuly možný výklad jiný, podle jeho názoru "ústavně konformní".
Ústavní soud je toho názoru, že nikoliv. Podle § 35 odst. 1 tr. zákona odsuzuje-li soud pachatele za dva nebo více trestných činů, uloží mu úhrnný trest podle toho zákonného ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný; vedle trestu přípustného podle takového zákonného ustanovení lze v rámci úhrnného trestu uložit i jiný druh trestu, jestliže jeho uložení by bylo odůvodněno některým ze souzených trestných činů. Jsou-li dolní hranice trestních sazeb odnětí svobody různé, je dolní hranicí úhrnného trestu nejvyšší z nich.
Neumožňuje-li tento zákon za některý z takových trestných činů uložit jiný trest, než je trest odnětí svobody, nemůže být úhrnným trestem jiný z trestů uvedených v § 27 jako trest samostatný. Úhrnný trest má tím povahu tzv. jednotného trestu, tzn. že po vnější stránce se neliší od trestu ukládaného za jediný trestný čin, a jeho konkrétní úprava vystihuje tzv. zásadu absorpční. V případě stěžovatele nejpřísněji trestným byl trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2, 3 písm. b/ tr.
zákona; přestože není zařazen do výčtu obsaženého v ustanovení § 62 odst. 1 tr. zákona, nic to nemění na skutečnosti, že dalším z trestných činů, jehož spácháním byl stěžovatel uznán vinným, byl trestný čin podvodu podle ustanovení § 250 odst. 4 tr. zákona, jenž v taxativním výčtu § 62 odst. 1 tr. zákona naopak uveden je. Ačkoliv se trest v případě souběhu ukládá podle zákonné trestní sazby primárně jednoho ze spáchaných trestných činů, k odsouzení dochází samozřejmě ve vztahu ku všem trestným činům, jejichž spácháním byl obviněný uznán vinným, přičemž spáchání více trestných činů zakládá přitěžující okolnost podle § 34 písm. k/ tr.
zákona. Konkrétní, zákonem stanovený, režim ukládání trestu za více trestných činů se přirozeně nemůže dotknout určení, spácháním kterých trestných činů byl obviněný uznán vinným, resp. za které byl odsouzen. Jelikož smyslem ustanovení § 62 odst. 1 tr. zákona je zpřísnit podmínky podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody pro osoby odsouzené za nejzávažnější trestné činy, bylo by zcela protismyslné tyto osoby zvýhodnit jen proto, že v situaci souběhu více trestných činů byly odsouzeny též za trestný čin (v konkrétním případě) ještě přísněji trestný.
Na základě lexikálního i teleologického výkladu se tedy právem (ve shodě se závěry obecných soudů) uzavírá, že odsouzení za trestný čin vyjmenovaný v § 62 odst. 1 tr. zákona coby podmínku podmíněného propuštění po výkonu dvou třetin uloženého trestu odnětí svobody nelze identifikovat s odsouzením (jen) za ten trestný čin, jenž byl při ukládání trestu za více trestných činů rozhodný jakožto nejpřísněji trestný ve smyslu § 35 odst. 1 tr. zákona. Opačný názor stěžovatele neobstojí ani v rovině obecného ani ústavního práva.
Nic nenasvědčuje ani tomu, že obecnými soudy nebyla dodržena pravidla řádného procesu; žádostí stěžovatele se náležitě zabývaly, opatřily si odpovídající skutkový podklad pro rozhodnutí a z konečného rozhodnutí je zřejmé, jakými úvahami se při rozhodování řídily a proč důvod pro vyhovění stížnosti stěžovatele neshledaly (§ 134 odst. 2 tr. řádu).
Shrnutím řečeného lze tedy konstatovat, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových zásad obecných soudů ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. ledna 2007
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu