Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ministerstva dopravy, sídlem nábř. Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, proti výrokům II a III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2024 č. j. 55 Co 251/2024-153, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ladislava Doležela, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených výroků soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 29. 2. 2024 č. j. 39 C 202/2021-109 byla zamítnuta žaloba, aby stěžovatelce (tj. žalované) byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi (tj. žalobci) částku 249 383 Kč s příslušenstvím (výrok I); vedlejší účastník byl povinen zaplatit České republice - obvodnímu soudu na nákladech řízení částku 1 176,16 Kč do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku (výrok II) a vedlejší účastník byl povinen zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení částku 3 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III).
3. K odvolání vedlejšího účastníka rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem, že se rozsudek obvodního soudu ve výroku I potvrzuje s tím, že soud konstatuje, že v řízení vedeném Městským úřadem Litovel pod č. j. LIT 25911/2016 a v řízeních navazujících včetně řízení u správních soudů došlo k porušení práva vedlejšího účastníka na rozhodnutí v přiměřené lhůtě (výrok I), stěžovatelka je povinna zaplatit České republice - obvodnímu soudu náklady řízení 1 176,16 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II) a stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 71 006,30 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce (výrok III). Ústavní stížností napadené nákladové výroky odůvodnil městský soud tak, že vedlejší účastník dosáhl částečného úspěchu, přičemž forma kompenzace závisela na úvaze soudu. Má tudíž vůči stěžovatelce právo na náhradu vzniklých nákladů. Ty sestávají ze soudního poplatku z žaloby, odměny advokáta za 9 úkonů právní služby po 3 100 Kč a dále o náklady spojené s cestami advokáta k soudu a zpět.
4. Stěžovatelka zejména (a ve shrnutí) namítá, že napadené výroky trpí ústavněprávně kvalifikovanou vadou, kdy městský soud při rozhodování o nákladech řízení nerespektoval pravidlo zásady úspěchu ve věci, když zcela pominul další nároky vedlejšího účastníka z jiných odpovědnostních titulů, které byly v plném rozsahu zamítnuty. Převažující úspěch ve věci tak měla jednoznačně žalovaná stěžovatelka, což městský soud zcela pominul a omezil se pouze na konstatování, že forma kompenzace nemajetkové újmy závisela na úvaze soudu.
Městský soud nereflektoval skutečnost, že byly uplatněny i další nároky z jiných odpovědnostních titulů, ohledně kterých byl vedlejší účastník v plném rozsahu neúspěšný a stěžovatelka v plném rozsahu úspěšná. Vedlejšího účastníka lze považovat za plně úspěšného pouze co do jediného dílčího nároku uplatněného z titulu nepřiměřené délky řízení. Městský soud zcela pominul, že bylo kumulativně uplatněno více nároků z jiných odpovědnostních titulů, tudíž je při rozhodování o nákladech řízení potřeba vycházet ze zásady úspěchu ve věci ohledně úspěchu jednotlivě uplatněných nároků podle jejich tarifních hodnot.
Tímto se městský soud podle názoru stěžovatelky dopustil nepřípustné libovůle.
5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
6. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
7. Ústavní soud se k rozhodování ve věcech nákladů řízení staví zdrženlivě a podrobuje je toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoliv i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o nákladech řízení většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Nicméně je toto rozhodování nedílnou součástí soudního řízení jako celku [viz např. nález ze dne 2. 5. 2002 sp. zn. III. ÚS 455/01
(N 57/26 SbNU 113)].
8. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy podružné, ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například zjistí-li, že došlo k porušení práva na soudní ochranu nebo že bylo porušeno jiné základní právo [viz např. nálezy ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 1817/07
(N 81/49 SbNU 177) a ze dne 21. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05
(N 65/40 SbNU 647)]. Zásah Ústavního soudu je proto namístě pouze tehdy, je-li rozhodovací proces stižen tzv. kvalifikovanými vadami [viz k tomu nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89)].
9. Rozhodování o nákladech řízení je však také nedílnou součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty práva na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení. Z hlediska ústavních kautel hlavy páté Listiny může náhrada nákladů řízení nabýt ústavněprávního významu například tehdy, je-li v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného právního předpisu obecným soudem obsažen prvek libovůle či svévole, nebo bylo-li rozhodováno v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí. Takové pochybení však v nyní posuzované věci zjištěno nebylo.
10. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy je vykonatelnými rozhodnutími Ústavního soudu vázán rovněž Ústavní soud. Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, v případě, že žalobce ve sporu o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu prokáže základ svého nároku (existenci nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem), avšak přiměřené zadostiučinění mu posléze není přiznáno v plné žalované výši, uplatní se při rozhodování o náhradě nákladů řízení § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), umožňující přiznat i částečně úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na úvaze soudu [viz např. nálezy ze dne 22. 6. 2000 sp. zn. III. ÚS 170/99
(N 96/18 SbNU 339), ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1310/09
(N 180/54 SbNU 249), ze dne 4. 4. 2011 sp. zn. II. ÚS 2412/10
(N 60/61 SbNU 9), ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. II. ÚS 3388/11
(N 104/65 SbNU 431), ze dne 19. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 1665/11
(N 47/68 SbNU 461), ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 42/16
(N 53/80 SbNU 643), ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. I. ÚS 799/20 či ze dne 7. 5. 2024 sp. zn. II. ÚS 2608/23 ].
11. V nyní posuzované věci byla existence nemajetkové újmy způsobené vedlejšímu účastníkovi konstatována městským soudem (a stěžovatelka ji v ústavní stížnosti ani nerozporuje), pročež základ nároku vedlejšího účastníka byl prokázán. Městský soud oproti vedlejšímu účastníkovi dospěl k odlišnému závěru co do konkrétního druhu přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu; jeho určení ovšem, jak ostatně konstatuje i městský soud, záviselo na úvaze městského soudu. Lze do jisté míry pochopit argumentaci stěžovatelky, která akcentuje pravidlo (částečného) úspěchu ve věci, nicméně uvedené nedosahuje ústavněprávní úrovně, přičemž s přihlédnutím k východiskům uvedeným sub 8 a 9 tohoto usnesení, a při zohlednění toho, že jde o náklady řízení státu v případě jeho odpovědnosti, která byla ve svém důsledku v řízení shledána, nevidí Ústavní soud důvod ke kasaci napadených výroků rozsudku městského soudu. Klíčové totiž je, že, byť jen částečně, stát porušil práva vedlejšího účastníka.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. června 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu