Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 18. července 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Josefa Nováka, zastoupeného JUDr. Milanem Janouškem, advokátem se sídlem Politických vězňů 44, 280 02 Kolín, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. října 2011 č. j. 29 Co 215/2007-111, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
K porušení jeho základních práv mělo dojít tím, že odvolací soud po vrácení věci dovolacím soudem změnil svůj dřívější závěr vyjádřený ve zrušeném rozsudku, aniž by zopakoval v řízení před soudem prvního stupně provedené důkazy a v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku nevysvětlil, z jakého důvodu změnil názor na správnost hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně.
Stěžovatel je přesvědčen, že odvolací soud postupoval v rozporu s ústavními předpisy, jestliže neodstranil své dřívější pochybnosti o správnosti hodnocení provedených důkazů a převzal pouze skutková zjištění soudu prvního stupně a jím vyvozený právní názor. Taková změna názoru odvolacího soudu je bez zopakování ve věci relevantních důkazů podle tvrzení stěžovatele "nekonzistentní" a nepřesvědčivá, neboť odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nevychází z obsahu "odvolacího spisu".
Odvolací soud podle názoru stěžovatele porušil právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu, jestliže bez zopakování důkazů, "změny tvrzení a změny skutkových okolností vydal dvě zcela odlišná rozhodnutí". Stěžovatel současně navrhuje odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Krajský soud v Praze po odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl s odůvodněním, že se žalobci v řízení nepodařilo prokázat uzavření ústní rámcové kupní smlouvy a odběr předmětného dřeva stěžovatelem dne 8. 3. 2004.
Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 31. 5. 2011 č. j. 33 Cdo 897/2009-99 zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že řízení před odvolacím soudem trpělo vadou, takže postupem odvolacího soudu byl naplněn dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. V pořadí druhým rozsudkem odvolacího soudu ze dne 12. 10. 2011 č. j. 29 Co 215/2007-111 byl rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen.
Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele; k takovému zjištění však Ústavní soud v projednávané věci nedospěl.
Stěžovatel odvolacímu soudu vytýká, že po zrušení svého dřívějšího rozhodnutí dovolacím soudem dospěl k odlišnému závěru, než ve svém prvním rozhodnutí, aniž by se změnily skutkové okolnosti projednávané věci; odvolací soud prý nijak nevysvětlil, z jakého důvodu již oproti svému dřívějšímu rozhodnutí nemá pochybnosti o věrohodnosti výpovědi žalobce a svědků Boženy Trunečkové a Jana Kabáta. Tato stěžovatelova výtka však neobstojí.
V projednávané věci dovolací soud ve svém zrušujícím rozsudku podrobně vysvětlil, že postup odvolacího soudu, který v pořadí prvém rozhodnutí ignoroval povinnosti vyplývající pro něj ve smyslu ustanovení § 213 odst. 2, odst. 3 o. s. ř. za situace, v níž dospěl k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soudu prvního stupně, ho zatěžuje procesní vadou, jejímž důsledkem bylo nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud ve svém zrušujícím rozhodnutí odvolacímu soudu nevytkl nesprávnost skutkových zjištění, ale uložil mu postupovat v režimu výše citovaných ustanovení o. s. ř., pokud bude mít důvodné pochybnosti o věrohodnosti výpovědi svědků a účastníka řízení.
Odvolací soud poté v odůvodnění napadeného (v pořadí druhého) rozhodnutí výslovně uvedl a zřetelně vysvětlil, proč o věrohodnosti slyšených svědků - Boženy Trunečkové a Jana Kabáta - nemá žádné pochybnosti; uvedení svědci jsou obchodními partnery žalobce, nikoli jeho zaměstnanci a jejich výpovědi jsou v souladu s učiněnými zjištěními. Odvolací soud se zabýval i hodnocením dalších, především listinných důkazů, přičemž vyložil důvody, které ho vedly k závěru, že skutková zjištění a právní závěr z něj vyvozený soudem prvního stupně je zcela správný, odpovídající výsledkům provedeného dokazování.
Tvrzení stěžovatele, že napadený druhý rozsudek odvolacího soudu je ve svých závěrech nekonzistentní a neurčitý a že odůvodnění je v přímém rozporu s obsahem odvolacího spisu, tak neobstojí. Z tohoto důvodu se nelze ztotožnit se stěžovatelovým tvrzením o porušení jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní soud neshledal ani důvod k odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. července 2013
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu