Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 393/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 5. 11. 1998 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Obce P., zastoupeného JUDr. J.B., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 8. 1998, sp. zn. 15 Co 418/98, a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. 5. 1998, sp. zn. 12 C 17/97, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 al. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a v podstatě za podmínek stanovených zákonem [§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. srpna 1998 (ve věci Okresního soudu v Karlových Varech - sp. zn. 12 C 17/97), a aniž by odkázal na porušení toho kterého ústavně zaručeného práva [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona], navrhl, aby Ústavní soud toto rozhodnutí svým nálezem zrušil. Z odůvodnění ústavní stížnosti, jakož i z odůvodnění jí napadeného rozhodnutí obecného soudu je patrno, že stěžovatel se cítí být vlastníkem bývalé školy v obci P., 1
III. ÚS 393/98
spolu s ní (v řízení před obecnými soudy blíže označenými a popsanými) přilehlými pozemky; rozsudkem obecného soudu I. stupně byl však jako návrh na vydání těchto nemovitostí zamítnut a tento rozsudek - když zpětvzetí návrhu stěžovatelem v opravném řízení nebylo připuštěno - byl odvolacím soudem potvrzen.
Podle odůvodnění rozsudku odvolacího soudu skutková zjištění soudu I. stupně "vytvořila spolehlivý základ" též pro rozhodnutí odvolacího soudu, který se i jinak, zejména v právních závěrech, se stanoviskem tohoto soudu ztotožnil; podle těchto rozhodnutí k zamítnutí žaloby - stručně shrnuto - došlo proto, že vpředu zmíněná budova (bývalá škola) je v řádném a nezpochybnitelném vlastnictví TJ S., zatímco stran zbývajících nemovitostí tomuto subjektu svědčí "stále právo trvalého užívání".
Tyto právní závěry obecných soudů pokládá stěžovatel za nesprávné, v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že budova je historickým objektem a odmítá vývody obecných soudů, neboť - mimo jiné - hospodářská smlouva (z 1. srpna 1988 zn. Fin. 3-SM/TU 508/88-Ku), na jejímž podkladě vedlejší účastník budovu vlastní, pokládá za neplatnou a obecným soudům vytýká, že k této okolnosti nepřihlédly; tvrdí, že "soud ve svém postupu nebyl nestranný a zvýhodňoval v průběhu řízení stranu žalovanou", což přimělo stěžovatele k tomu, že vzal svůj návrh (pro nesouhlas žalovaného neúčinně) zpět; tvrzení stěžovatele, přesněji odůvodnění ústavní stížnosti, je téměř výlučně polemikou se skutkovými, pokud se týká též s právními závěry obecných soudů, aniž by však bylo zřejmé, která ze svých ústavně zaručených základní práv pokládá stěžovatel za porušena.
Ústavní soud již dříve v různých nálezech zdůraznil, že jako orgán ochrany ústavnosti stojící mimo organizaci obecného soudnictví není obecným soudem ani funkčně ani organizační nadřízen a že již proto je jeho ingerence do jejich jurisdikce omezena zvláštními podmínkami, jež rovněž dostatečně a opakovaně vyložil (k tomu srov. např. III. ÚS 23/93
in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994) a konečně že do jeho pravomoci zpravidla nespadá ani přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. II. ÚS 45/94
in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994); protože jde o konstantní judikaturu Ústavního soudu obecně přístupnou, zcela postačí stěžovatele na ni odkázat s tím, že ony (již dříve dostatečně vyložené) zvláštní podmínky ve věci posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. 2
III. ÚS 393/98
Tyto důvody vedly Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná (mimo již zmíněné, též pro naprostý nedostatek ústavně právního zdůvodnění), když zjevnost této neopodstatněnosti je patrna z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], když s ohledem na tento výrok se nejevilo účelné vést stěžovatele k odstranění vad jeho podání (§ 30 odst. 1, 2 zákona, rozpor mezi rubrikou podání a petitem ústavní stížnosti apod.). Týž důvod vedl posléze k tomu, že o návrhu na předběžné opatření (§ 80 zákona; správně na vyloučení odkladného účinku - § 79 odst. 2 zákona) nebylo rozhodováno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 5. listopadu 1998
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu Ústavního soudu