Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Jaroslava Kučery a Marie Kučerové, zastoupených Mgr. Michalem Tandlerem, advokátem, sídlem Gorkého 658/15, Liberec, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 7. září 2017 č. j. 83 Co 60/2017-369, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, a Okresního stavebního bytového družstva Česká Lípa, sídlem Barvířská 738, Česká Lípa, a Martiny Kučerové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vedenými pod sp. zn. III. ÚS 3943/17 a sp. zn. III. ÚS 4024/17 se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Protože obě výše uvedené ústavní stížnosti se týkají téže věci a týchž účastníků, Ústavní soud usnesením ze dne 13. 11. 2018 sp. zn. III. ÚS 3943/17 a sp. zn. III. ÚS 4024/17 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) podle § 63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení tyto ústavní stížnosti spojil ke společnému řízení s tím, že nadále budou vedeny pod sp. zn. III. ÚS 3943/17 .
3. Z ústavních stížností a z napadeného rozhodnutí se podává, že žalobou podanou u Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") se vedlejší účastník jako žalobce domáhal toho, aby mu stěžovatelé jako žalovaní zaplatili částku 36 936 Kč s příslušenstvím, a to z titulu bezdůvodného obohacení za užívání dvou garáží, které jsou v jeho vlastnictví.
4. Usnesením okresního soudu ze dne 15. 5. 2013 č. j. 15 C 223/2011-40 bylo rozhodnuto, že řízení o věci týkající se návrhu vedejšího účastníka, aby stěžovatelé společně a nerozdílně zaplatili částku 18 480 Kč s příslušentsvím za užívání garáže č. X na pozemku p. č. XY v katastrál. území Arnultovice u Nového Boru se vylučuje k samostatnému řízení z důvodu, že není dosud jasné, zdali je tato garáž užívána bez právního důvodu.
5. Rozsudkem okresního soudu ze dne 18. 11. 2016 č. j. 15 C 223/2011-301 byla v řízení o zaplacení částky 18 456 s příslušenstvím stěžovatelům uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi společně a nerozdílně do patnácti dnů od právní moci rozsudku 17 877 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a zamítnuta žaloba v požadavku na zaplacení 744 Kč s příslušenstvím (výrok II.); dále soud uložil stěžovatelům povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 9 749 Kč (výrok III.) a uložil povinnost zaplatit České republice na účet okresního soudu náhradu nákladů hrazených státem, a to stěžovatelům společně a nerozdílně ve výši 112 Kč a vedlejšímu účastníkovi ve výši 10 Kč (výrok IV.).
6. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatelé a vedlejší účastnice, která před obecnými soudy vystupovala rovněž jako vedlejší účastnice, odvolání. Odvolání vedlejší účastnice bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 3. 3. 2017 č. j. 83 Co 60/2017-337 odmítnuto. Rozsudkem krajského soudu ze dne 7. 9. 2017 č. j. 83 Co 60/2017-369 byl rozsudek okresního soudu ve výroku I. žalobě vyhovujícím a ve výroku III. o nákladech účastníků potvrzen (výrok I.).
Ve výroku IV. o nákladech placených v řízení státem byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že stěžovatelé jsou společně s vedlejší účastnicí povinni zaplatit České republice - okresnímu soudu společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 117 Kč a vedlejší účastník je povinen zaplatit České republice - okresnímu soudu náhradu nákladů řízení ve výši 5 Kč (výrok II.). Dále bylo rozhodnuto, že stěžovatelé a vedlejší účastnice jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 755 Kč (výrok III.).
7. V ústavních stížnostech stěžovatelé namítají, že okresní soud se dopustil nesprávného procesního postupu, když vyloučil část nároku z žalobního návrhu vedlejšího účastníka, přitom ovšem upravil petit žaloby, aniž by tuto úpravu vedlejší účastník navrhoval či požadoval. Stěžovatelé se domnívají, že šlo o neoprávněný a nezákonný zásah do práv vedlejšího účastníka, který měl podstatný vliv na výsledek řízení. Stěžovatelé nesouhlasí s odůvodněním rozsudku krajského soudu, že vyloučení části žalobou uplatněného nároku k samostatnému řízení je procesním rozhodnutím dle § 112 odst. 2 o. s. ř., které nemá vliv na rozhodnutí o věci samé.
8. Stěžovatelé nesouhlasí ani s procesním postupem krajského soudu při jednání dne 5. 9. 2017, kdy v průběhu dokazování byli účastníci zcela neočekávaně a překvapivě vyzváni k opuštění jednací místnosti a po návratu striktně bez náležitého poučení vyzváni k závěrečným návrhům, aniž by jim byla dána možnost k uplatnění dalších argumentů a aniž by krajský soud při ústním jednání projednal věc v rozsahu všech odvolacích důvodů.
9. Stěžovatelé se domnívají, že již postupem okresního soudu bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, když soud neprovedl navržené důkazy, přičemž tento svůj postup nezdůvodnil, nepřihlédl ke všem námitkám vztahujícím se k projednávané věci a věc posoudil podle nesprávného právního předpisu. Jeho rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť neobsahuje náležitosti dle § 157 odst. 2 o. s. ř. Krajský soud nesprávný a nezákonný postup okresního soudu nenapravil.
10. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a dospěl k závěru, že tomu tak není.
11. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především zákonnými procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
12. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jako prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
13. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
14. V souladu s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
15. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že od 1. 1. 2001 je procesním opravným prostředkem žaloba pro zmatečnost. Tento procesní institut koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo. Žalobou pro zmatečnost může účastník podle § 229 odst. 3 o. s. ř. napadnout pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Právě takovou námitku stěžovatelé uplatnili ve své ústavní stížnosti.
16. Tím, že v daném případě žaloba pro zmatečnost podána nebyla a stěžovatelé se obrátili přímo na Ústavní soud, nastala situace, kdy stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje.
17. Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v části, ve které stěžovatelé namítají, že jim byla nesprávným postupem krajského soudu odňata možnost jednat před soudem, nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
18. Namítají-li stěžovatelé porušení ústavně zaručených práv vedlejšího účastníka, Ústavní soud připomíná, že ústavní stížností lze namítat jen porušení konkrétního ústavně chráněného práva fyzické nebo právnické osoby, které se projevilo bezprostředně na právním postavení navrhovatele (stěžovatele) a nelze tudíž podat ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, eventuálně na ochranu veřejných zájmů, neboť právní úprava řízení o ústavní stížnosti v zákoně o Ústavním soudu [(§ 72 odst. 1 písm. a)] zřetelně vylučuje, aby byla ústavní stížnost podána jménem či ve prospěch jiné osoby (tzv. actio popularis).
19. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení u zbývající části ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, jež byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je v tomto rozsahu přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
20. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
21. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska zbývajících stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
22. K námitce stěžovatelů, že krajský soud nesprávně dovodil, že vyloučení části žalobou uplatněného nároku k samostatnému řízení je procesním rozhodnutím dle § 112 odst. 2 o. s. ř., které nemá vliv na rozhodnutí o věci samé, Ústavní soud uvádí, že uvedený závěr považuje za ústavně konformní. Navíc stěžovatelé v ústavní stížnosti ani neuvedli, jaký případný vliv toto procesní rozhodnutí mělo na rozhodnutí ve věci samé.
23. K námitce stěžovatelů, že krajský soud nenapravil nezákonný postup okresního soudu, spočívající v tom, že neprovedl navržené důkazy, aniž by tento postup odůvodnil, nepřihlédl k námitkám stěžovatelů a věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, Ústavní soud uvádí, že z odůvodnění rozsudku krajského soudu vyplývá, že velice pečlivě přezkoumal napadené rozhodnutí okresního soudu, vypořádal se s námitkami stěžovatelů, včetně namítaného neprovedení dokazování a ztotožnil se závěrem okresního soudu, že stěžovatelé užívali garáž bez právního důvodu a proto jim vzniklo na úkor vedlejšího účastníka bezdůvodné obohacení, které jsou vedlejšímu účastníkovi povinni vydat. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
24. Ústavní soud konstatuje, že postup krajského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci krajského soudu, tak jak je rozvedena v jeho napadeném rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Krajský soud rozhodoval v souladu s Listinou i Úmluvou, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
25. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný (když Ústavní soud neshledal důvod k postupu podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu) a ve zbytku podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu