III.ÚS 397/26 ze dne 18. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 - Krč, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 870/2025-653 ze dne 6. listopadu 2025, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 9 To 27/2025-620 ze dne 6. března 2025 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 19 T 13/2024-592 ze dne 13. listopadu 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. Nalézací soud uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 36 měsíců a vyslovil dohled. Dále stěžovateli uložil povinnost zaplatit poškozené ve zkušební době 160 000 Kč (odpovídající neuhrazené části dluhu) jako náhradu škody způsobené trestným činem, ve zbylém rozsahu byla poškozená odkázána se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Skutek spočíval - stručně řečeno - v tom, že vylákal od poškozené ženy zápůjčku peněz ve výši 219 000 Kč, nesdělil jí, jaká je jeho finanční situace, a že je proti němu vedeno 34 exekučních řízení k vymožení minimálně 9 000 000 Kč. Ve sjednaném termínu dvou dnů zapůjčené peníze nevrátil, a nebyl toho ani schopen.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze napadeným usnesením odvolání zamítl.
4. Stěžovatel rozsudek městského soudu napadl dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.
5. Stěžovatel namítá, že nebylo možné založit závěr o vině stěžovatele na provedených důkazech. Skutková zjištění k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu jsou v rozporu s obsahem provedených důkazů a rozhodnutí je založeno na nedostatečném dokazování. Tvrdí, že již v řízení před obvodním soudem nebyl prokázán úmysl stěžovatele peněžní prostředky nevrátit a uvést poškozenou v omyl. Existence jiných závazků podle stěžovatele nedokazuje, že jeho cílem bylo uvést poškozenou v omyl a obohatit se. Naopak si v době uzavření dohody o zápůjčce skutečně reálně představoval, že prostředky vrátí řádně a včas. Reálné splacení zápůjčky plyne podle stěžovatele i z částečné úhrady dluhu před zahájením trestního stíhání.
Porušení práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatel v tom, že v průběhu celého trestního řízení nebyla poškozená vyslechnuta. Tím bylo stěžovateli odepřeno právo na konfrontaci poškozené, právo klást jí otázky a zpochybnit pravost její výpovědi. Obvodní i městský soud vyhodnotily úřední záznam o podání vysvětlení poškozené jako stěžejní důkaz k prokázání viny stěžovatele a pro naplnění znaku přečinu. Jeho odsouzení je tak postaveno pouze a jenom na tomto úředním záznamu. Podle stěžovatele si přitom poškozená byla vědoma jeho tíživé ekonomické situace, a přesto se svobodně a vědomě rozhodla mu půjčit. Rovněž si mohla zjistit informace o společnících společnosti z obchodního rejstříku a pořídit si výpis exekucí. Neopatrnost poškozené nemůže jít k tíži stěžovatele. Stěžovatel nadto nesouhlasí ani se závěrem, že je závažnost trestného činu zesílena tím, že poškozená pobírá invalidní důchod pro invaliditu II. stupně, když soudy nezjišťovaly její příjmy.
6. Stěžovatel uzavírá, že pro výroky o vině a o trestu nebyly dány zákonem stanovené předpoklady, orgány činné v trestním řízení porušily základní zásady trestního řízení a tím právo stěžovatele na soudní ochranu, právo na osobní svobodu, rovnost účastníků před soudem a presumpci neviny.
7. Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení o ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti. O takovou situaci však zde nejde.
9. Podstatnou složkou práva na spravedlivý proces, resp. na soudní ochranu, v trestním řízení je požadavek na kontradiktornost dokazování, tedy záruka, že obhajoba bude mít možnost se seznámit s důkazy, o něž veřejná žaloba opírá svůj závěr o vině obviněného, tyto důkazy zpochybnit co do jejich obsahu i co do spolehlivosti jejich nosiče, způsobu provedení i skutkových zjištění, která z nich vyplývají, jakož i možnost navrhovat či předkládat důkazy na podporu stanoviska obhajoby za stejných podmínek jako veřejná žaloba. Tato garance se vztahuje především na výslech svědků či jinak ústně podané důkazy, a platí i pro situace, v nichž nebyla určitá osoba vyslechnuta. (srov. blíže nález sp. zn. III. ÚS 808/22 ze dne 2. listopadu 2022, body 32 až 37).
10. Nedostatek kontradiktornosti pořizování úředního záznamu o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 3 písm. a) trestního řádu vylučuje jeho důkazní přípustnost v hlavním líčení, nejsou-li splněny podmínky podle § 211 odst. 6 trestního řádu.
Proto rozhodovací praxe obecných soudů velmi důsledně vyžaduje souhlas státního zástupce a obviněného podle uvedeného ustanovení k tomu, aby soud v hlavním líčení mohl úřední záznam o podaném vysvětlení k důkazu provést (tamtéž, body 38 až 39). Ústavní soud si proto vyžádal protokol z hlavního líčení ze dne 13. listopadu 2024.
11. Během hlavního líčení obhájce stěžovatele sdělil, že netrvají na výslechu poškozené, a za souhlasu stran byl přečten úřední záznam o podaném vysvětlení poškozené, k němuž se stěžovatel v souladu s § 214 trestního řádu vyjádřil. Z protokolu tedy nevyplývá, že by úřední záznam o vysvětlení podaném poškozenou byl čten v rozporu s podmínkami uvedenými v § 211 odst. 6 trestního řádu, a sám stěžovatel ostatně rozpor s tímto ustanovením ani nenamítá. Stěžovatel tedy měl stejnou možnost ovlivnit výsledek řízení jako veřejná žaloba, mohl tento důkaz napadnout, vyjádřit se k věci jako celku a přednést vlastní argumentaci.
Výpověď poškozené byla podpořena dalšími důkazy včetně výpovědi stěžovatele a listinnými důkazy (komunikace stěžovatele s poškozenou, přehled exekucí). Jinými slovy, úřední záznam nebyl jediný či rozhodující důkaz. Navrhoval-li až v odvolání důkaz výslechem poškozené za účelem zpochybnění naplnění subjektivní stránky trestného činu, z napadeného rozhodnutí městského soudu je zřejmé, že stěžovatel nepřednesl žádné přesvědčivé argumenty (k provádění navrhovaných důkazů srov. např. usnesení sp. zn. IV.
ÚS 2218/24 ze dne 12. března 2025), které by městský soud vedly k závěru, že je potřeba doplnit dokazování výslechem poškozené k podrobnějšímu objasnění skutečností, natož k tomuto typovému znaku skutkové podstaty (srov. bod 4 rozsudku obvodního soudu a bod 10 usnesení městského soudu). S touto námitkou se ostatně vypořádal i Nejvyšší soud (bod 19 usnesení).
12. Obvodní soud podrobně zjišťoval, v jaké finanční situaci se stěžovatel v době dohody o zápůjčce a provedení transakcí nacházel, tj. že probíhalo 34 exekučních řízení v dlužné částce takřka 9 000 000 Kč. I kdyby stěžovatel byl ochoten, musel být srozuměn, že nebude schopen svůj závazek splnit. Stěžovatel od počátku věděl, jak nakládá s peněžními prostředky (exekuce, výlety po Evropě s jinou ženou, srov. body 68 a 70 rozsudku obvodního soudu), že je bez stálého příjmu, tedy i jaká je, respektive není jejich návratnost (bylo tedy předvídatelné, že nebude moci v krátké lhůtě peníze vrátit).
Nešlo ani o dodatečně vzniklé skutečnosti, na jejichž základě nemohl plnit ve sjednané lhůtě (k úmyslu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 475/2016 ze dne 20. dubna 2016, sp. zn. 4 Tdo 1310/2018 ze dne 30. října 2018 nebo sp. zn. 3 Tdo 1075/2018 ze dne 31. října 2018). Skutečnost, že část zapůjčených prostředků (59 000 Kč) vrátil, obecné soudy vzaly v potaz při ukládání trestu a zohlednily jej jako sekundární (nikoli počáteční) úmysl splácet, tedy úmysl nahradit škodu vzhledem k tomu, že tak učinil až po značných urgencích a s odstupem, nikoli tedy v jím stanovené krátké lhůtě (bod 69 rozsudku obvodního soudu, bod 12 usnesení městského soudu).
Závěr obvodního soudu o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu (srov.
bod 73) a úmyslu stěžovatele proto není nijak nepřiměřený nebo nelogický, natož neústavní. To platí ostatně o závěrech městského a Nejvyššího soudu, které v návaznosti na argumentaci stěžovatele v opravných prostředcích úvahy obvodního soudu rozvedly. Není tedy pravdou, že by odsouzení stěžovatele spočívalo izolovaně pouze na jediném důkazu, tj. úředním záznamu o podání vysvětlení poškozené, a že by se úmysl stěžovatele neprokázal.
13. Obecné soudy se ústavně souladně vypořádaly rovněž s argumentací stěžovatele, že poškozená znala majetkové poměry stěžovatele. K námitce neopatrnosti poškozené Ústavní soud opakuje, že trestní odpovědnost pachatele nemůže být vyloučena jenom tím, do jaké míry byla obecně poškozená způsobilá se omylu ubránit, i že za tímto účelem nevynaložila dostatečné úsilí (srov. body 77 a 78 nálezu sp. zn. IV. ÚS 3470/22 ze dne 29. března 2023). Obecné soudy vysvětlily, že poškozená byla ovlivněna působením stěžovatele (jako osoby, s níž se sbližovala) zamlčením podstatných informací o probíhajících exekučních řízeních a tvrzením, že je spolumajitelem společnosti jeho syna (srov. bod 73 rozsudku obvodního soudu, bod 17 usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud nemá, co by k tomu více dodal.
14. Se způsobilostí poškozené ubránit se omylu souvisí i námitka týkající se hodnocení invalidity poškozené v neprospěch stěžovatele. Obvodní soud hodnotil v neprospěch stěžovatele především to, že se jednalo o fyzickou, nikoli právnickou osobu. Ačkoli jak obvodní soud, tak městský soud poznamenaly, že šlo nadto o invalidní osobu, z hlediska uloženého trestu při posouzení dalších skutečností naopak ve prospěch stěžovatele nejde o exces, který by měl vést ke kasaci napadených rozhodnutí.
15. Stěžovatel tedy nadále pouze opakuje shodné námitky uplatňované v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými a právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci obhajoby. Staví tak Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však Ústavnímu soudu nepřísluší. Komplex provedených důkazů, podrobně popsaných a zhodnocených ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivým závěrům. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Ani v rovině právního hodnocení obecné soudy nijak v ústavněprávní rovině nepochybily. V souzené věci nebyl ani důvod použít zásadu in dubio pro reo (čl. 40 odst. 2 Listiny), neboť v řízení nevyvstaly pochybnosti o protiprávním jednání stěžovatele. Pochybnost subjektivně vnímaná stěžovatelem zde nepostačuje.
16. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr stěžovatele o porušení jeho základních práv. Ústavní stížnost tak odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 18. března 2026 Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu