Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele T. K., t. č. Vazební věznice Praha - Ruzyně, zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem Římská 32, Praha 2, směřující proti zásahu Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 16. 10. 2013, č.j. 658/2013-OD-SPZ/3, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel uvádí, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2007, sp. zn. 56 T 12/2007, který nabyl právní moci dne 7. 2. 2008, mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 6 T 4/2003, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 4 To 20/2005. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 8. 2007, sp. zn. 6 T 4/2003, které nabylo právní moci dne 27. 8. 2007, bylo rozhodnuto o tom, že se stěžovatel osvědčil ve zkušební době podmíněného odsouzení a tím došlo k zahlazení odsouzení podle § 60 odst. 3 trestního zákona. S ohledem na tuto skutečnost je dle stěžovatele zřejmé, že nebyly dány podmínky pro uložení souhrnného trestu, neboť v předmětnou dobu již bylo odsouzení zahlazeno.
Stěžovatel dále uvádí, že Městský soud v Praze podal ve prospěch odsouzeného dne 20. 9. 2013 pod č.j. Spr 2617/2013 podnět k Ministerstvu spravedlnosti ČR k podání stížnosti pro porušení zákona. O tomto podnětu rozhodlo Ministerstvo spravedlnosti ČR rozhodnutím ze dne 16. 10. 2013, č.j. 658/2013-OD-SPZ/3 tak, že podnět byl odložen, jelikož Ministerstvo spravedlnosti ČR neshledalo důvody pro podání stížnosti pro porušení zákona. Ministerstvo sice konstatovalo, že došlo k porušení zákona, ale dovodilo, že převažuje stabilita soudních rozhodnutí nad nápravou zjištěného pochybení. Dále konstatovalo, že trest je možné považovat za přiměřený vzhledem k počtu útoků a výši způsobené škody.
Stěžovatel je toho názoru, že zásahem Ministerstva spravedlnosti ČR, jako orgánu veřejné moci, bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 6 Listiny základních práv a svobod a ve smyslu čl. 40 odst. 5 a 6 Listiny základních práv a svobod, jakož i ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky, dále také jeho právo na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a právo na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel je přesvědčen o tom, že rozhodování o přiměřenosti či nepřiměřenosti trestu patří výhradně do pravomoci soudů a Ministerstvu spravedlnosti nepřísluší posuzovat, jestli je určitý trest přiměřený či nikoliv. Ministerstvo spravedlnosti tak dle názoru stěžovatele nepřípustným způsobem činilo závěry ohledně přiměřenosti trestu a nepřípustným způsobem opominulo zjevné porušení zákona.
Dle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud tak musí konstatovat, že stěžovatel brojí proti tomu, že při rozhodování Městského soudu v Praze již nebyly dány podmínky pro uložení souhrnného trestu, aniž by nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Z textu ústavní stížnosti vyplývá, že ve věci stěžovatele byl odložen podnět Městského soudu v Praze ke stížnosti pro porušení zákona, protože Ministerstvo spravedlnosti ČR neshledalo splnění podmínek uvedených v ustanovení § 266 odst. 2 trestního řádu. Ministerstvo spravedlnosti ČR pak v textu rozhodnutí uvádí, že ze stejných důvodů byl již dříve odložen předchozí podnět samotného stěžovatele. Ministerstvo spravedlnosti ČR dále konstatuje, že je toho názoru, že v daném konkrétním případě převažuje stabilita soudních rozhodnutí nad nápravou zjištěného pochybení.
Ústavní soud opakovaně uvádí, že podnět ministru spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona není procesním prostředkem k ochraně práva podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, neboť tento prostředek není v dispozici stěžovatele a s podáním podnětu není nutně spojeno zahájení řízení.
Ústavní soud poukazuje na svou ustálenou judikaturu, dle které stížnost pro porušení zákona, a tím méně pak podnět k jejímu podání, nelze považovat za poslední prostředek k ochraně práva (§ 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu, § 75 zákona o Ústavním soudu), neboť nejde o prostředek ochrany práva poskytnutý jednotlivci, ale ministru spravedlnosti.
Ten může stížnost pro porušení zákona k podanému podnětu v případech splňujících důvody uvedené v zákoně (§ 266 a násl. trestního řádu) podat, avšak v případech, že tyto důvody neshledá a tento mimořádný opravný prostředek nepodá, nelze v tomto postupu spatřovat dotčení základních práv nebo svobod jednotlivce, zaručených ústavním zákonem, které by jej opravňovalo k podání ústavní stížnosti podle ustanovení § 72 zákona o Ústavním soudu [viz např. usnesení ze dne 14. 12. 1993, sp. zn. III. ÚS 124/93 , usnesení ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. III. ÚS 70/03 , usnesení ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 245/12
(dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
Z výše uvedeného plyne, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Podnět k podání stížnosti pro porušení zákona nelze považovat za poslední prostředek k ochraně práva ve smyslu ustanovení § 72 a § 75 zákona o Ústavním soudu. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. února 2014
Jaroslav Fenyk, v. r. soudce Ústavního soudu