Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 21. dubna 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatele A. N., zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem CITY TOWER, Hvězdova 1716/2b, 140 78 Praha 4, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. prosince 2010 sp. zn. 8 To 476/2010 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. listopadu 2010 č. j. 5 Nt 85/2010-16, takto: Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí (po odstranění vad návrhu) formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Plzni, jímž označený soud jako nedůvodnou zamítl jeho stížnost směřující do tamtéž označeného (a rovněž kasačním návrhem napadeného) usnesení Okresního soudu Plzeň-město, kterým bylo rozhodnuto, že se stěžovatel podle § 68 odst. 1 tr. řádu z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. řádu bere do vazby, nepřijímá se záruka za jeho další chování ve smyslu § 73 odst. 1 písm. a) tr. řádu nabídnutá jeho manželkou ani písemný slib stěžovatele dle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a nabídka peněžité záruky daná stěžovatelem ve smyslu § 73a tr. řádu.
Stěžovatel tvrdil, že předmětnými rozhodnutími došlo k porušení ústavních kautel a jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 3, čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a dále čl. 5 odst. 1 a čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na podrobně rozvedené výhrady, mířící do (stěžovatelem tvrzené) nekonkrétnosti a nedostatečnosti rozhodovacích důvodů, jimiž obecné soudy závěry o vazbě podložily, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jak Ústavní soud opakovaně konstatoval, na což ostatně i stěžovatel odkázal, do úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých se Ústavní soud ve smyslu své dnes již ustálené judikatury cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 18/96 ,
IV. ÚS 137/2000 ,
III. ÚS 121/02 ,
,
).
Podle přesvědčení Ústavního soudu napadená usnesení v jejich vzájemném spojení z hlediska požadavků kladených na obsah takovýchto rozhodnutí uvedených v § 134 odst. 2 tr. řádu obstojí. Zákonné podmínky pro vzetí stěžovatele do vazby jsou v usnesení Krajského soudu v Plzni oproti prvostupňovému rozhodnutí blíže precizovány a postulátu v nezbytném rozsahu dostatečného odůvodnění tamní soud ve vztahu k námitkám stěžovatele, opakovaným následně v ústavní stížnosti, dostál. Na obsah odůvodnění usnesení stížnostního soudu takto postačí pro stručnost odkázat. Stížnostní soud se s námitkami stěžovatele racionálně přezkoumatelným způsobem vypořádal, v důsledku čehož lze jeho úsudek podřadit pod výraz (ústavně souladného) nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR.
Nutno zdůraznit, že z pohledu dosavadní důkazní situace a jejího hodnocení pouze pro účely vazby stížnostní soud přesně vyjmenoval důvody, o něž se jeho poukaz na v posuzované věci konkrétně a individuálně hrozící vysoký trest opírá. Učinil tak náležitě s přihlédnutím ke specifickým okolnostem, které případně jinak obavu z (útěkového) jednání předvídaného v ustanovení § 67 písm. a) tr. řádu zeslabují, včetně proporčního poměřování (hrozícího trestu a významu těchto okolností) rozhodného pro závěrečný úsudek o naplnění podmínek vazby (srov. kupř.
nález sp. zn. III. ÚS 566/03 , při obdobné aplikaci kritéria obsaženého v § 14 odst. 3 věta za středníkem zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákona). Rovněž odkázal na další konkrétní okolnosti zakládající důvodnou obavu z jednání v citovaném ustanovení předpokládaného. Již tento vazební důvod je pro výrok napadených rozhodnutí důvodem dostatečným, pročež není zapotřebí se ostatními výhradami stěžovatele vztahujícími se k ustanovení § 67 písm. c) tr. řádu výslovně zabývat. Pokud stěžovatel tvrdil, že je odůvodnění soudu v některých ohledech spekulativní, z povahy věci plyne, že tomu ani jinak stran některých soudem předložených úvah být nemůže; rozhodující přitom z pohledu ústavněprávního je, že nejsou projevem svévole a zohledňují racionálně posuzované objektivní konstelace (srov. např. nálezy sp. zn. I.
ÚS 62/96 ,
II. ÚS 124/97 ,
,
III. ÚS 566/03 ).
Jelikož stěžovatel zásah do jeho ústavně zaručených práv neprokázal, Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 21. dubna 2011
Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu