Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 413/2000
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. J. Z., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. února 2000, čj. 8 C 1/2000-30, rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 15. září 1999, čj. OSS-989/CZ-99 (OSS-průb.-3130/99), a rozhodnutí Okresního úřadu v Liberci ze dne 29. června 1999, čj. Vnitř/1240/98/67.3-27, Vnitř/513/99/67.3-obnova, mimo ústní jednání dne 30. 1. 2001 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,
§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. února 2000 (8 C 1/2000-30) a spolu s ním jemu předcházející rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 15. září 1999 [OSS-989/CZ-99
(OSS-průb.-3130/99)] a rozhodnutí Okresního úřadu v Liberci ze dne 29. června 1999 (Vnitř/1240/98/67.3-27, Vnitř/513/99/67.3-obnova) a tvrdil, že jmenované orgány veřejné moci svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou ochranu
(čl. 36 Listiny základních práv a svobod) a také právo plynoucí z čl. 2 odst. 3 úst. zák. č. 1/1993 Sb., případně z čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dle nichž lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označených ústavně zaručených práv došlo tím - stručně shrnuto - že dotčené orgány v jeho přestupkové věci zamítly jeho návrh na povolení obnovy řízení, případně že obecný soud o jeho žalobě proti rozhodnutí správního orgánu rozhodl rovněž zamítavým výrokem. Po obšírném skutkovém a právním rozboru své věci stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud všechna rozhodnutí orgánů veřejné moci, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil. Ústavní stížnost je nepřípustná.
Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z obsahu spisu obecného soudu, který byl Ústavnímu soudu k jeho žádosti předložen, vyplývá, že stěžovatel původně vydané rozhodnutí jako rozhodnutí správního orgánu I. stupně nenapadl (přípustným) opravným prostředkem, neboť měl za to, že "jde o bezvýznamnou věc" [stěžovatel byl uznán vinným přestupkem ve smyslu § 42 odst. 1 písm. a) zák. č. 200/1990 Sb., jehož se dopustil tím, že jako držitel zbrojního průkazu v prostorách jatek střílel ze své kulovnice a takto porazil 4 kusy býků] a teprve poté, co mu byl (v důsledku spáchaného přestupku) odebrán zbrojní průkaz, usiloval o obnovu řízení pravomocně skončeného před správními orgány v I. stupni.
Za této situace, kdy stěžovatel v původním řízení, bez ohledu na důvody, které jej k tomu vedly, nevyužil k ochraně svého práva všech prostředků, které měl ze zákona k dispozici, je zřejmé, že jeho ústavní stížnost nelze posoudit jinak než jako nepřípustnou
(§ 75 odst. 1 zákona), když opačný postup vedl by ke zcela nežádoucímu ex post rozšířenému přezkumu věcí pravomocně skončených v I. stupni. Posuzováno těmito zásadami obecný soudy pochybil, jestliže přes již vyložené skutečnosti o stěžovatelově návrhu o povolení obnovy řízení vůbec jednal, neboť i on je k přezkumu pravomocných rozhodnutí správních orgánů podle hlavy druhé občanského soudního řádu oprávněn toliko tehdy, jde-li o přezkum rozhodnutí, jež po vyčerpání řádných opravných prostředků nabylo právní moci (§ 247 odst. 2 o. s. ř.).
Protože napravovat pochybení obecného soudu zrušením jeho rozhodnutí se nejevilo účelné a nadto by stěžovatelovo procesní postavení nikterak neovlivnilo, byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná a o ní jako o takové bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 30. ledna 2001