Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Simony Pavlové, Ph.D., advokátky, sídlem Káranská 343, Praha 10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2016 č. j. 21 Co 363/2016-178 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. srpna 2016 č. j. 16 C 23/2012-171, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Evy Hůlkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího základního práva na odměnu za práci.
2. Ve věci se podává, že stěžovatelka byla jako advokátka ustanovena Obvodním soudem pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") zástupkyní žalobkyně ve věci vedené pod sp. zn. 16 C 23/2012. Řízení v této věci bylo ukončeno dne 7. 5. 2014, právní mocí usnesení Městského soudu ze dne 8. 4. 2014 č. j. 21 Co 25/2014-120. K pokynu žalobkyně podala stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí dovolání a následně požádala obvodní soud o přiznání odměny za zastupování žalobkyně v dovolacím řízení. Napadeným usnesením obvodního soudu bylo o žádosti stěžovatelky rozhodnuto tak, že se jí tato odměna nepřiznává, neboť stěžovatelka nebyla soudem ustanovenou zástupkyní žalobkyně v dovolacím řízení, když její zastupování skončilo ke dni 7. 5. 2014 podle § 28 odst. 6 ve spojení s ustanovením § 31 odst. 2 občanského soudního řádu.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Právní závěr, že zastoupení žalobkyně stěžovatelkou zaniklo právní mocí rozhodnutí ve věci samé, podpořil rovněž rozhodnutím Nejvyššího soudu v této věci ze dne 29. 4. 2015 č. j. 25 Cdo 1263/2015-159.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že byla ustanovena zástupkyní žalobkyně k ochraně jejích zájmů (§ 30 občanského soudního řádu). Měla proto stejná práva a povinnosti, která zákon přiznává zmocněnci, jenž účastníka řízení zastupuje na základě procesní plné moci. Ustanovený zástupce může (resp. musí) za řízení vykonat všechny procesní úkony, k nimž je oprávněn účastník. Zastupovanému účastníku je proto advokát jako ustanovený zástupce povinen poskytnout právní služby za stejných podmínek a obdobným způsobem jako účastníku, který si jej zvolil zástupcem. Zastupování účastníka, jemuž byl ustanoven, nemůže advokát jednostranně ukončit. Stěžovatelka své úkoly splnila, když byla zcela vázána pokyny klienta (žalobkyně).
5. Stěžovatelka má za to, že pokud jí nebyla zaplacena vyúčtovaná odměna za zastupování v dovolacím řízení, bylo porušeno její základní právo na odměnu za práci. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem soudu, že její ustanovení skončilo právní mocí rozsudku městského soudu ze dne 8. 4. 2014 č. j. 21 Co 25/2014-120 a odkazuje na § 25 a násl. občanského soudního řádu. Stěžovatelka má za to, že nemohla vystavit žalobkyni riziku, kdy by z důvodu nutnosti prověření ze strany soudu, zda důvody pro ustanovení trvají či nikoli, došlo k marnému uplynutí lhůty pro podání dovolání. Stěžovatelka byla jako zástupkyně žalobkyně ustanovena rozhodnutím soudu, dle jejího názoru nelze takové rozhodnutí omezovat jen na některé úkony.
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, podle stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/15 nemusí být zastoupena, a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah napadených soudních rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
8. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
9. Stěžovatelka se domáhala vyplacení odměny za právní úkon spočívající v podání dovolání, který provedla na pokyn klientky (žalobkyně), jíž byla coby zástupkyně (advokátka) ustanovena rozhodnutím obvodního soudu ve věci vedené pod sp. zn. 16 C 23/2012. Relevantní právní úprava, regulující rozsah a meze právního zastoupení advokátem na základě rozhodnutí soudu, je obsažena v občanském soudním řádu (§ 25 odst. 1 - advokátu lze udělit pouze procesní plnou moc, § 28 odst. 6 - plná moc zásadně zaniká dnem právní moci rozhodnutí, kterým bylo skončeno řízení, pro něž byla udělena, § 31 odst. 2 - ustanovený advokát má stejné postavení jako advokát, jemuž účastník udělil plnou moc).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nastolila otázku, kdy končí zastupování na základě procesní plné moci, přičemž se domáhá výkladu, že v případě ustanoveného advokáta nelze zastupování ukončit právní mocí soudního rozhodnutí v nalézacím řízení (tj. u soudu prvního a druhého stupně), nýbrž že je třeba do takové plné moci zahrnout i řízení o mimořádných opravných prostředcích. Tímto způsobem se však stěžovatelka domáhá toho, aby Ústavní soud přehodnotil výklad tzv. jednoduchého práva, k čemuž však primárně oprávněn není.
10. Ústavní soud připomíná, že výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv, případně pokud pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)]. Judikaturní praxe civilních soudů ustáleně používá výklad (§ 28 odst. 6 občanského soudního řádu), že při ustanovení advokáta soudem končí zastoupení rozhodnutím v prvním stupni či rozhodnutím odvolacího soudu. Tento výklad, který jistě není jediný možný (srov. jiný přístup ve správním soudnictví, viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2007 č. j. 1 Afs 120/2006-117, publ. pod č. 1460/2008 Sb. NSS), však nelze považovat, s ohledem na nároky, které tím vůči státu vznikají, za protiústavní ve smyslu shora uvedeném [viz též nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 3035/07
(N 76/49 SbNU 135)], když proplacení právních služeb, poskytnutých klientovi advokátem v dovolacím řízení, lze v dané situaci po státu požadovat za splnění zákonné podmínky řádného ustanovení zástupcem dovolatele, tj. rozhodnutím soudu v dovolacím řízení.
11. K argumentaci stěžovatelky lze stručně podotknout, že občanský soudní řád počítá s postupem ustanovení zástupce pro dovolací řízení, když požadavek povinného zastoupení je jeho podmínkou (§ 241, § 241b odst. 2 občanského soudního řádu), a to k žádosti dovolatele, která je zpravidla předkládána v reakci na výzvu ke splnění podmínky řádného zastoupení v dovolacím řízení. Teprve takto ustanovený advokát (jsou-li pro takové ustanovení splněny podmínky) pak sepisuje řádné dovolání; podání "nekvalifikovaného" včasného dovolání ze strany dovolatele, jemuž je následně ustanoven advokát, tedy nejde k tíži dovolatele, když procesní postup soudu musí nejprve směřovat k možnosti takovou vadu odstranit.
K marnému uplynutí lhůty pro podání dovolání tedy nemůže dojít tím, že by dovolání bylo podáno dovolatelem bez právního zastoupení (k tomu srov. časové záruky v § 241b odst. 3 občanského soudního řádu). Pokud takový postup nebyl ze strany stěžovatelky reflektován a zohledněn (resp. vysvětlen dovolatelce v rámci vzájemné komunikace), utrpěnou ztrátu v podobě poskytnutí neproplacené právní služby je nutno přičítat k tíži stěžovatelky.
12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu