Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti GOOD LUCK, spol. s r. o., sídlem Vítězslava Hálka 10, Odolena Voda, zastoupené Mgr. Petrem Plockem, advokátem, sídlem Klimentská 1515/22, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2016 č. j. 70 Co 129/2016-77 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. prosince 2015 č. j. 27 C 136/2015-58, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a společnosti ABC Českého Hospodářství a. s., sídlem Šostakovičovo náměstí 1515/5, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), případně i rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 15. 12. 2015 č. j. 27 C 136/2015-58, neboť se domnívá, že jimi byly porušeny čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, zakotvující právo na soudní a jinou právní ochranu, a dále čl. 90 Ústavy, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. V závěru stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastnice se domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 52 815 Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka zahrnovala dlužnou úplatu za poskytnutou službu ve výši 37 752 Kč a smluvní pokutu ve výši 15 063 Kč. Stěžovatelka namítala, že služba nebyla poskytnuta a od smlouvy odstoupila. Obvodní soud vzal za prokázané uzavření smlouvy o firemní prezentaci, splnění povinnosti vedlejší účastnicí, nedůvodnost odstoupení od smlouvy stěžovatelkou, a proto žalobě vyhověl. V odůvodnění uvedl důvody, pro které zamítl výslech svědkyně Romany Hejčlové.
3. Rozsudek obvodního soudu napadla stěžovatelka odvoláním namítajíc neúplně zjištěný skutkový stav neprovedením výslechu Romany Hejčlové, nesprávná skutková zjištění a chybné hodnocení po právní stránce, a to v důsledku neunesení důkazního břemene vedlejší účastnicí o splnění závazku a vadné hodnocení důvodnosti odstoupení od smlouvy. Městský soud zrekapituloval skutková zjištění i právní hodnocení a dospěl k závěru, že rozsudek obvodního soudu je správný, proto ho rozsudkem ze dne 28. 4. 2016 č. j. 70 C 129/2016-77 potvrdil. V odůvodnění poznamenal i nedostatek podmínek pro odstoupení od smlouvy a stěžovatelce objasnil, že absence poučení podle § 119a občanského soudního řádu nemá žádný vliv na správnost rozhodnutí o věci samé, neboť měla za následek případnou absenci koncentrace řízení, která však stejně nenastala, protože účastníci shodně posléze prohlásili, že návrhy na doplnění dokazování nemají a nic nového v tomto směru nenavrhli ani ve fázi odvolacího řízení. V závěru poučil městský soud účastníky o možnosti podat dovolání.
4. Poté stěžovatelka podala ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2016 sp. zn. II. ÚS 1943/16 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na www.http//nalus.usoud.cz) odmítnuta pro nepřípustnost, a to po zjištění, že dovolání proti rozsudku městského soudu bylo přípustné, že stěžovatelka dovolání podala, tudíž nedostála požadavku subsidiarity ústavní stížnosti (nevyčerpala všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv).
5. V souladu s poučením městského soudu napadla stěžovatelka jeho rozsudek dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 10. 2016 č. j. 23 Cdo 4473/2016-113 odmítl pro nepřípustnost z důvodu bagatelnosti žalovaných částek. Upozornil, že žalovaná částka 52 815 Kč se skládá ze dvou samostatných nároků, a to zaplacení ceny ve výši 37 752 Kč a smluvní pokuty ve výši 15 063 Kč, jde tedy o dva nároky se samostatným skutkovým základem, které v každém jednotlivém případě nepřesahují částku 50 000 Kč.
6. Po stručné rekapitulaci průběhu řízení (v jehož závěru uvedla, že velmi těžko chápe, proč jeden soud odmítne podanou stížnost z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků a druhý soud obdobně odmítne dovolání pro jeho nepřípustnost) stěžovatelka formuluje argumenty na podporu svých tvrzení o porušení jejích základních práv (bod 1.). Konstatuje, že rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný, protože tento soud se nezabýval její námitkou o neúplném zjištění skutkového stavu v důsledku neprovedení důkazu svědeckou výpovědí Romany Hejčlové, ani námitkou, že vedlejší účastnice neunesla důkazní břemeno, že smluvní úrok z prodlení je v rozporu s dobrými mravy, že obvodní soud postupoval v rozporu s občanským soudním řádem (neodkázal na konkrétní ustanovení obchodního zákoníku, nepoučil účastníky podle § 119a občanského soudního řádu), a že došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci.
7. Ústavní soud hodnotil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byly vydány rozsudky napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
8. V ústavní stížnosti stěžovatelka výslovně napadla pouze rozsudek městského soudu, příp. rozsudek obvodního soudu; vůči usnesení Nejvyššího soudu žádné konkrétní námitky neformuluje, byť ho k ústavní stížnosti přiložila. Jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu, nebylo dovolání proti rozsudku městského soudu objektivně přípustné, tudíž bylo vadné poučení městského soudu o tomto opravném prostředku. S odkazem na svoje judikaturní závěry ohledně významu nesprávného poučení o procesních právech [srov. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 332/04 (N 173/35 SbNU 323)] nepřistoupil Ústavní soud v nyní posuzované věci k odmítnutí ústavní stížnosti prima facie pro její nepřípustnost (v reakci na stěžovatelčinu námitku o odlišném rozhodnutí soudů - viz bod 6. i. p., Ústavní soud dodává, že tomto smyslu je třeba interpretovat závěry usnesení sp. zn. II. ÚS 1943/16 - bod 4.).
9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25.
9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. V prvé řadě nutno zdůraznit, že předmětem soudního sporu byly dva nároky, jeden ve výši 37 752 Kč, druhý ve výši 15 063 Kč, což znamená, že ústavní stížnost byla podána v tzv. bagatelní věci [srov. § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu tato skutečnost (bez dalšího) zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89)]. Je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a doložil), proč věc - přes svou bagatelnost - vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 ).
12. Stěžovatelka navíc v ústavní stížnosti formuluje námitky, které zjevně mají původ v normách tzv. podústavního práva (obchodního zákoníku z pohledu hmotněprávního a občanského soudního řádu z hlediska procesního), a požaduje-li jejich přezkoumání Ústavním soudem, staví ho do role, která mu (viz bod 9.) nepřísluší. I přes tuto skutečnost Ústavní soud shledal, že obvodní soud i městský soud řádně zjistily skutkový stav a provedly adekvátní právní posouzení, stěžovatelčin nesouhlas s jejich závěry nemůže - sám o sobě - vytvořit prostor pro kasační rozhodnutí Ústavního soudu. Je přitom evidentní, že neprovedení navrženého výslechu svědkyně zdůvodnil již obvodní soud, že městský soud stěžovatelce objasnil konstrukci § 119a občanského soudního řádu a že oba soudy objasnily povahu i obsah právního vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Vzhledem k promptnímu rozhodnutí o meritu ústavní stížnosti nebylo třeba, aby Ústavní soud rozhodoval o žádosti o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. ledna 2017
Jan Filip v. r. předseda senátu