Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 25. června 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti L. L., zastoupené Mgr. Jiřím Jaruškem, advokátem, AK se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 7a, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. října 2014 č. j. 3 Tdo 1296/2014-28, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. září 2013 č. j. 4 To 207/2013-1779 a proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. února 2013 č. j. 6 T 221/2011-1723, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a za účasti Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Trestného jednání se měli obvinění dopustit (zkráceně řečeno) tím, že obviněný P. K. jako žadatel o poskytnutí hypotečního úvěru předložil poškozené Živnostenské bance, a. s., žádost o poskytnutí hypotečního úvěru ve výši 4.950.000,- Kč za účelem pořízení nemovitosti ve vlastnictví společnosti J+J Renting, a. s., ve které uvedl, že je profesí obchodním manažerem společnosti Chmelař soukromý pivovar Žatec, s. r. o., a současně doložil peněžnímu ústavu tzv. potvrzení zaměstnavatele o výši příjmů ze závislé činnosti dokládající jeho průměrný čistý měsíční příjem ve výši 50.334,- Kč, ačkoliv se tyto údaje nezakládaly na pravdě; podvržené doklady byly opatřeny pro účely získání hypotečního úvěru obviněným J.
B. Na základě těchto dokladů byla mezi Živnostenskou bankou, a. s., a obviněným K. dne 30. prosince 2004 uzavřena smlouva o poskytnutí hypotečního úvěru v podobě investice do nemovitosti, která byla předmětem kupní smlouvy ze dne 29. listopadu 2004 uzavřené mezi kupujícím P. K. a předsedou představenstva společnosti J+J Renting, a. s., Vladimírem Jankem, kterou však za Vladimíra Janka a bez jeho vědomí podepsala obviněná L. L., aniž k tomu měla řádné oprávnění. Obviněná L. L. v úmyslu neoprávněně získat finanční prostředky z hypotečního úvěru přemlouváním vyvolala u P.
K. rozhodnutí žádat o poskytnutí předmětného úvěru, a tedy úmyslně navedla jiného k tomu, aby při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje a způsobil takovým činem značnou škodu.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17. září 2013 č. j. 4 To 207/2013-1779 tak, že odvolání podle § 256 trestního řádu zamítl.
O následném dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. října 2014 č. j. 3 Tdo 1296/2014-28 tak, že dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl jako podané z jiné důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu.
Stěžovatelka se domnívá, že postupem odvolacího a následně dovolacího soudu jí bylo upřeno právo na přezkum prvostupňového rozhodnutí. Odvolací soud podle jejího názoru rozhodl o jejím opravném prostředku pouze formalisticky, přičemž se vůbec nevěnoval četným námitkám obhajoby a především nepodrobil revizi skutková zjištění soudu prvního stupně, nýbrž jeho skutková zjištění pouze doslovně odcitoval. Stěžovatelka spatřuje v uvedeném postupu odvolacího soudu zřejmou libovůli, která nebyla napravena ani v řízení před Nejvyšším soudem.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, nýbrž zvláštním orgánem ochrany ústavnosti (srov. článek 83 Ústavy). Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností a přehodnocovat jejich právní či skutkové závěry. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 ). K tomu však podle mínění Ústavního soudu v projednávaném případě nedošlo. První část námitek uplatněných stěžovatelkou směřuje proti skutkovým zjištěním obecných soudů, a proti jejich hodnocení provedených důkazů.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že při dokazování v trestním řízení mají orgány činné v trestním řízení povinnost postupovat dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2, odst. 4 a odst. 5 trestního řádu). Obecné soudy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 trestního řádu). Důkazní postup jsou povinny detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a soudy musí náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nález ze dne 30.
11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000 , ze dne 23. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 181/2000 či ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 ). Skutková zjištění soudů navíc nesmí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 či usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 ).
Poté, co se Ústavní soud seznámil s odůvodněním napadených rozhodnutí, konstatuje, že obecné soudy naplnily požadavky, které jsou z hlediska ústavněprávního přezkumu na důkazní postup v trestním řízení kladeny. Soud prvního stupně podrobně popsal své úvahy při hodnocení důkazů a vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru o vině stěžovatelky. Stejně tak se řádně a přesvědčivým způsobem vypořádal s obhajobou stěžovatelky soud odvolací. Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že obecné soudy pečlivě zhodnotily všechny důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu a na jejich základě dospěly k závěrům, které Ústavní soud nehodlá jakkoliv zpochybňovat.
Konkrétně lze uvést, že závěry obecných soudů stran účasti stěžovatelky na trestném činu byly podloženy především výpovědí obviněného K., který podrobně popsal, jakým způsobem došlo k uzavření smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru a jaká byla úloha stěžovatelky v celém jednání. Z jeho výpovědi soudy zejména zjistily, že žádost o poskytnutí hypotečního úvěru byla iniciována stěžovatelkou, která také měla z tohoto úvěru získat finanční prostředky, přičemž obviněný K. hrál pouze úlohu prostředníka - osoby nastrčené k získání úvěru, ačkoliv sám byl nemajetný, s nízkými měsíčními příjmy, bez reálných možností úvěr splácet.
Uvedená skutková zjištění byla podporována dalšími svědeckými výpověďmi a listinnými důkazy. Soud druhého stupně k odvolání stěžovatelky zdůraznil, že zejména výpovědí obviněného K. bylo prokázáno, že tento obviněný neměl vážnou vůli uzavřít smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru a tento řádně splácet, nýbrž že šlo o fingovaný převod vlastnických práv k předmětné nemovitosti, s čímž byla stěžovatelka srozuměna, dokonce jej sama iniciovala a obstarávala k němu potřebné podklady. Jinými slovy stěžovatelka úmyslně navedla obviněného K., aby při sjednávání smlouvy o hypotečním úvěru uvedl nepravdivé informace, a to minimálně o účelu použití finančních prostředků, zdroji prostředků na jeho splácení a také faktické osobě dlužníka.
Ústavní soud má za to, že obecné soudy svým důkazním postupem nevybočily z mezí daných jim ústavními předpisy, a nespatřuje zde proto důvod pro svůj kasační zásah. V druhé části své argumentace stěžovatelka napadá formalistický přístup odvolacího a dovolacího soudu, který měl ústit v odepření práva na přezkum skutkových závěrů soudu prvního stupně.
Ústavní soud se domnívá, že jde-li o postup soudu odvolacího, tento dostál požadavkům kladeným na jeho rozhodnutí. Namítá-li stěžovatelka, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s jejími námitkami, nýbrž pouze doslovně zopakoval skutkové závěry soudu nalézacího, nelze s tímto tvrzením souhlasit. Odvolací soud v textu svého rozhodnutí sice skutečně citoval skutková zjištění soudu okresního, s nimiž se ztotožnil, avšak neomezil se pouze na jejich konstatování, ale náležitě se vypořádal se skutkovými námitkami, které v odvolání stěžovatelka vznesla.
Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu považuje Ústavní soud za přesvědčivé a z hlediska ústavněprávního přezkumu dostatečně zevrubné.
Bylo-li rozhodnutí odvolacího soudu shledáno jako ústavně konformní, lze z povahy věci dovodit, že ani Nejvyšší soud nepochybil, pokud dovolání stěžovatelky odmítl, aniž by skutkové závěry odvolacího soudu podrobil dalšímu přezkumu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. června 2015
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu