Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, o ústavní stížnosti T. D., zastoupeného JUDr. Akbulatem Kadievem, advokátem se sídlem Václavské náměstí 775/8, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. prosince 2024, č. j. 1 As 259/2024-33, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2024, č. j. 8 A 58/2022-96 a rozhodnutí Policejního prezidia České republiky ze dne 17. května 2022, č. j. PPR-21153-7/ČJ-2021-990115, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Policejního prezidia České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel podal Policejnímu prezídiu České republiky žádost, v níž se domáhal: 1) sdělení přesného rozsahu osobních údajů, které jsou o něm zpracovávány v evidenci nežádoucích osob (dále též "ENO"); 2) označení rozhodnutí, důkazů nebo jiných podkladů, které posloužily pro zařazení žadatele do ENO, a rozhodnutí, důkazů nebo jiných podkladů, které jsou důvodem pro ponechání žadatele v evidenci nežádoucích osob ke dni podání žádosti - pokud je žadatel stále v evidenci nežádoucích osob; 3) likvidace osobních údajů žadatele z ENO a Schengenského informačního systému II. generace (dále též "SIS II"), tj. vyřazení žadatele z ENO a SIS II, a umožnění vstupu žadatele na území České republiky.
3. Policejní prezidium vydalo v záhlaví označené rozhodnutí (sdělení), v němž uvedlo přehled údajů, které Schengenský informační systém II zpracovává ke stěžovateli. Podkladem pro zařazení stěžovatele do ENO, resp. pro jeho ponechání v této evidenci, jsou požadavky zadavatele, tedy osoby uvedené v § 154 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, jako subjektu, jehož požadavek je pro policii závazný. Policejní prezidium dále přezkoumalo důvody, které vedly k zařazení stěžovatele do ENO a SIS II, se závěrem, že důvody nadále trvají. Požadavku na výmaz osobních údajů stěžovatele z ENO a SIS II proto nevyhovělo.
4. Podle odůvodnění rozhodnutí Policejního prezídia mohl stěžovatel při pobytu na území České republiky a v ostatních zemích schengenského prostoru závažným způsobem narušit veřejný pořádek a ohrozit bezpečnost smluvních států a dalších zájmů, na základě závazku vyplývajícího z (v rozhodnutí specifikovaných) mezinárodních smluv. Podle Policejního prezidia jsou důvody zařazení stěžovatele do uvedených evidencí natolik závažné, že nelze poskytnout bližší informace s odkazem na § 28 odst. 2 písm. a) zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů.
5. Stěžovatel napadl rozhodnutí Policejního prezidia správní žalobou. Městský soud žalobu zamítl, jeho rozsudek posléze zrušil Nejvyšší správní soud pro nepřezkoumatelnost.
6. Městský soud správní žalobu opětovně zamítl, přičemž po seznámení se s utajovanou částí spisové dokumentace dospěl k závěru, že informace o stěžovateli dostatečně odůvodňují závěr o zařazení stěžovatele do evidence nežádoucích osob.
7. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl. Po seznámení se s obsahem utajované části spisu dospěl ke shodnému závěru, že tam uvedené skutečnosti jsou dostatečným podkladem pro zpracovávání osobních údajů stěžovatele, resp. jeho zahrnutí do shora zmíněných databází.
II. Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel tvrdí porušení práva na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces, neboť napadená rozhodnutí nejsou dostatečně odůvodněna. Stěžovateli není známo, z jakého důvodu je považován za nežádoucí osobu a proč mu není umožněn vstup na území České republiky. I kdyby mělo Policejní prezidium k takovému postupu důvod, je nutné tento závěr alespoň stručně zdůvodnit. Mělo uvést alespoň stručně skutečnosti, ze kterých tuto hrozbu dovozuje.
9. Stěžovatel se nemůže seznámit se spisem a účinně argumentovat. Je tím porušeno jeho právo na přístup k soudu. Soudy dostatečně nezohlednily informace, které stěžovatel uváděl, a mj. "krátkými vyjádřeními přechozích rozsudků" porušily právo na spravedlivý proces.
10. Stěžovatel opětovně uvádí, že některé informace mohou pocházet od bývalého příslušníka Policie České republiky gruzínské národnosti, jehož důvěryhodnost zpochybňuje, s čím se soudy nevypořádaly. Soudy mají zesílenou povinnost hodnotit věrohodnost informací z utajované části spisu.
11. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel informoval Ústavní soud o tom, že po podání ústavní stížnosti bylo vydáno nové sdělení, kterým nebylo vyhověno jeho nově podané žádosti. Stěžovatel zjistil, že jedním z důvodů pro jeho zařazení do ENO a SIS je skutečnost, že byl zanesen na sankční seznam dekretem prezidenta Ukrajiny. Tento seznam však nemůže sloužit jako podklad pro rozhodování správního orgánu.
12. Stěžovatel dále navrhuje, aby mu účastníci řízení uhradili náhradu nákladů řízení.
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
14. V nyní posuzované věci jde o kolizi práva jednotlivce na soudní ochranu, na straně jedné, a bezpečnostních zájmů státu, na straně druhé. Ústavní soud se touto kolizí opakovaně zabýval a např. v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/16 zdůraznil, že proti zájmu jednotlivce být informován o tom, které důvody vedly k přijetí rozhodnutí orgánu veřejné moci, může stát bezpečnostní zájem státu. Ten je ústavní hodnotou chráněnou čl. 1 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky. Tento státní zájem představuje zájem existenční, který legitimizuje určité omezení právní sféry jedince (srov. bod 55 citovaného nálezu).
15. Pokud stěžovatel namítá, že neměl dostatečné informace týkající se jeho zařazení do příslušných databází, že se nemohl seznámit s utajovanou částí spisu, resp. v důsledku toho nemohl dostatečně argumentovat, pak to ještě samo o sobě nedokládá porušení jeho ústavního práva na soudní ochranu. Naopak judikatura správních soudů s touto situací počítá, a omezení práva na soudní ochranu kompenzuje zvýšenou procesní aktivitou soudů.
16. I stěžovatelem odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (např. sp. zn. 7 As 31/2011) připouští, že účastník řízení nemůže efektivně namítat nezákonnost určitých zjištění, neví-li, co je jejich obsahem. Z daného důvodu to však musí být soud, který "supluje" aktivitu účastníka řízení a přezkoumá relevanci utajovaných informací ze všech hledisek, která se vzhledem k povaze věci jeví být důležitými.
17. Soudy nepostupovaly v rozporu se stěžovatelem odkazovanými rozsudky. Naopak Nejvyšší správní soud v prvním kasačním rozhodnutí vytknul městskému soudu, že neověřil (i nad rámec žalobních námitek), jestli jsou skutečnosti obsažené v utajované části spisu způsobilým podkladem pro rozhodnutí žalovaného. To městský soud v napadeném rozhodnutí napravil.
18. Vztahuje-li stěžovatel část námitek též k původnímu rozhodnutí městského soudu ("přechozí rozsudky"), nejde o argumentaci relevantní, neboť původní rozsudek městského soudu byl zrušen.
19. Postup správních soudů v nyní posuzované věci není nijak rozporný ani s judikaturou Ústavního soudu, na niž stěžovatel odkazuje. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 11/2000
Ústavní soud posuzoval ústavnost samotné soudní výluky (tj. absenci soudního přezkumu správního rozhodnutí) a uvedl, že ani specifika ochrany utajovaných skutečností nemohou vést k vědomé rezignaci na ústavní ochranu práv prověřovaných osob. V nyní posuzované věci však nebyl spor o samotný soudní přezkum, resp. výluku z něj, neboť správní soudy napadené správní rozhodnutí přezkoumaly a argumentací stěžovatele se zabývaly.
20. Stejně tak závěry stěžovatelem zmíněného nálezu sp. zn. III. ÚS 22/20 nesvědčí v jeho prospěch. Ústavní soud (byť v kontextu přezkumu neudělení státního občanství) uvedl, že v případě zjištění některého z důvodů, obsažených v ustanovení § 13 odst. 2 zákona o státním občanství, skutečně nelze žadateli státní občanství udělit a v odůvodnění rozhodnutí se pouze uvede, že k zamítnutí žádosti došlo z důvodu ohrožení bezpečnosti státu. Ústavní soud tedy akceptuje, že legitimní důvody pro absenci odůvodnění (tj. neuvedení konkrétních důkazů, poznatků či indicií týkající se bezpečnostního rizika spojeného s konkrétní osobou) mohou převážit nad zájmy účastníků řízení.
21. Z pohledu práva na soudní ochranu stěžovatele je klíčové, že se jak městský soud, tak Nejvyšší správní soud seznámily s utajovanou součástí spisu a shledaly důvody pro zařazení stěžovatele do shora uvedených databází jako relevantní. Tím byla soudní ochrana stěžovatelových práv ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny dostatečně zajištěna, neboť soudy měly neomezený přístup k podkladům rozhodnutí obsaženým v celém správním spisu.
22. Z povahy věci však není možné vyžadovat podrobnější odůvodnění, než ke kterému přistoupil správní orgán (existence důvodného nebezpečí, že by mohl stěžovatel při pobytu na území ohrozit bezpečnost státu pácháním činnosti, která by vedla k užití síly a k ohrožení jiných osob, respektive jejich života, zdraví a majetku a rovněž by mohl ohrozit bezpečnost státu jiným obdobným způsobem např. styky s lidmi praktikujícími činnosti ohrožující bezpečnost státu). V opačném případě by byl účel utajení konkrétních informací zmařen.
23. Lze tak přisvědčit Nejvyššímu správnímu soudu, že s ohledem na utajovaný charakter zjišťovaných skutečností se nelze konkrétně vyjádřit ke zdrojům shromážděných skutečností svědčících o tom, že stěžovatel představuje bezpečnostní riziko, resp. k tomu, od jakých osob byly informace o osobě stěžovatele zjišťovány. Nejvyšší správní soud nepominul ani argument stěžovatele týkající se konkrétní osoby gruzínské národnosti, ovšem s ohledem na shora uvedené důvody mohl reagovat opět pouze v obecné rovině (bod 19 rozsudku NSS).
24. Ústavní soud se v tomto řízení nemohl zabývat skutečnostmi, které byly podkladem pro sdělení vydané až po podání ústavní stížnosti.
25. V postupu správních soudů proto Ústavní soud nehledal jakékoli porušení ústavních práv stěžovatele.
26. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nemohlo být vyhověno, neboť stěžovatel nebyl v řízení úspěšný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. června 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu