Dopady zrušení tzv. přísudkové vyhlášky
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jana Musila - ze dne 20. února 2014
sp. zn. III. ÚS 420/13
ve věci ústavní stížnosti Dory Drdové, zastoupené Pavlem Uhlem, advokátem, se sídlem Praha 5, Kořenského 15, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2012 č. j. 12 Co 438/2012-23, jímž byl změněn výrok III usnesení soudního exekutora o nákladech řízení, za účasti společnosti Tessile ditta, a. s., se sídlem Ve Studeném 117/5a, Praha 4 - Braník.
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2012 č. j. 12 Co 438/2012-23 se zrušuje.
Odůvodnění
2. Z ústavní stížnosti, její přílohy a vyžádaného spisu soudního exekutora Mgr. Richarda Bednáře, Exekutorského úřadu Praha 10, sp. zn. 003 EX 4617/11 se podává, že jmenovaný soudní exekutor k návrhu stěžovatelky (povinné) usnesením ze dne 11. 7. 2012 č. j. 003 EX 4617/11-15 částečně do částky 11 133 Kč zastavil exekuci nařízenou na její majetek usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 5. 2012 č. j. 46 EXE 1671/2011-13 k uspokojení pohledávky oprávněné Tessile ditta, a. s., ve výši 968 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že stěžovatelka dne 17. 2. 2012 uvedenou peněžní částku oprávněné již uhradila, a následně soudní exekutor usnesením ze dne 25. 7. 2012 č. j. 003 EX 4617/11-17 zastavil exekuci i co do vymáhaných nákladů exekuce (výrok I), právo na náhradu nákladů exekuce si nepřiznal (výrok II) a oprávněnou zavázal zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení 6 720 Kč (výrok III), neboť měl za to, že z procesního hlediska zastavení exekuce zavinila, jestliže nečinila poté, co jí povinná plnila, žádné kroky, aby exekuce nebyla nařízena, případně, aby byla zastavena.
3. Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 10. 2012 č. j. 12 Co 438/2012-23 posléze uvedené usnesení soudního exekutora ve výroku III (o nákladech řízení) změnil a naopak stěžovatelce uložil povinnost zaplatit oprávněné 3 420 Kč (výrok I) a o nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že jejich náhradu oprávněné nepřiznal (výrok II). Konstatoval, že oprávněná navrhla nařízení exekuce důvodně a byla to stěžovatelka, která "procesně zavinila, že ať již exekuce, nebo řízení před jejím nařízením by muselo být zastaveno", neboť oprávněné plnila až potom, co návrh na nařízení exekuce podala. Co do nákladů, jež vynaložila na své advokátní zastoupení stěžovatelka (6 720 Kč), odvolací soud dospěl k závěru, že "oprávněná vznik těchto nákladů nezavinila", jelikož je "zavinil svým postupem soudní exekutor", protože na její informaci, že povinná svůj závazek splnila, měl adekvátně reagovat (nevyzval oprávněnou k jejímu "upřesnění .... z hlediska dalšího procesního postupu").
4. Stěžovatelka shledává napadené usnesení městského soudu překvapivým, neboť vystihuje právní názor, který nebyl součástí argumentace procesních stran a nemohla s ním vést polemiku [viz nálezy Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 2100/08
ze dne 9. 2. 2010 (N 21/56 SbNU 249) a
sp. zn. II. ÚS 1648/10
ze dne 16. 11. 2010 (N 226/59 SbNU 299)]. Soud se zabýval pouze otázkou důvodnosti podání návrhu na nařízení exekuce a pominul okolnost, že oprávněná po skončení nalézacího řízení jí neposkytla součinnost ve smyslu sdělení, kam dlužnou částku poukázat; učinila tak až teprve na základě vlastní aktivity, avšak "podvodně" s přičtenými náklady exekučního řízení. Stěžovatelka též považuje právní zastoupení oprávněné v exekučním řízení za neúčelné už proto, že procesní pasivita zástupce ve vztahu k zastavení exekučního řízení musela být nahrazena aktivitou zástupce jejího, a proto měla při rozhodování o náhradě nákladů převážit zásada úspěchu ve věci. Konečně stěžovatelka namítá, že výše přiznané náhrady nákladů řízení je ve vztahu k souzenému sporu (rutinní vymáhání pohledávek) neúměrně vysoká, což se ještě umocňuje v exekučním řízení, v němž je obtížnost sporu nulová, neboť vypracování exekučního návrhu nevyžaduje žádnou právní službu a intelektuální vnos; redukční principy vyjádřené v judikatuře Ústavního soudu pro nalézací řízení ve věci bagatelních pohledávek a formulářových sporů lze proto tím spíše uplatnit v řízeních exekučních.
7. Ani ze stěžovatelkou dovolávaného čl. 36 odst. 1 Listiny neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež za správné pokládá.
8. K otázce nákladů řízení, o niž jde v dané věci, se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o jejich náhradu, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [usnesení
sp. zn. IV. ÚS 10/98
ze dne 1. 11. 1999,
sp. zn. II. ÚS 130/98
ze dne 27. 5. 1998,
sp. zn. I. ÚS 30/02
ze dne 4. 2. 2003,
sp. zn. IV. ÚS 303/02
ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307),
sp. zn. III. ÚS 255/05
ze dne 13. 10. 2005 (dostupná stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)]; povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevná reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí se zásadou, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou libovůli.
20. Nicméně lze očekávat, že odvolací soud podrobí důsledné úvaze procesní postup oprávněné, jestliže soudnímu exekutorovi oznámila přijetí vymáhané částky, aniž by jej však doprovodila tomu odpovídajícím procesním úkonem; proto náklady vzniklé až ve stadiu zastavení exekuce bude zřejmě přiléhavé hodnotit - z hlediska účelnosti jejich vynaložení - poměřením s těmi, které by vznikly, kdyby oprávněná návrh na nařízení exekuce vzala zpět předtím, než byla exekuce nařízena.
21. Podobně případné se jeví znovuotevření otázky, zda vskutku "zavinění" oprávněné je možno vyloučit úsudkem o nedůsledném postupu, který v dané věci zvolil soudní exekutor.
22. Nelze ani vyloučit, že hledisko "kdo zavinil zastavení" dle § 89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, bude namístě uvážit k doplnění těmi, jež jsou vyjádřeny v ustanovení § 271 o. s. ř., a je možné odtud rovněž čerpat inspiraci ve prospěch procesních postupů, které toto ustanovení předjímá.
12. Na jeho základě rozhodující senát usnesením ze dne 13. 3. 2013 č. j.
III. ÚS 420/13-26
řízení o ústavní stížnosti přerušil a tento návrh postoupil plénu Ústavního soudu; jím byl usnesením ze dne 17. 4. 2013
sp. zn. Pl. ÚS 18/13
odmítnut jako nepřípustný, neboť mu předcházel návrh skupiny senátorů na zrušení "celé" uvedené vyhlášky, avšak stěžovatelce bylo podle aplikovaného ustanovení § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu přiznáno postavení vedlejšího účastníka v řízení dříve zahájeném.
13. Nálezem pléna ze dne 17. 4. 2013
sp. zn. Pl. ÚS 25/12
(N 59/69 SbNU 123; 116/2013 Sb.) Ústavní soud vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších vyhlášek, zrušil dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.
14. Tím odpadl důvod přerušení řízení ve věci stěžovatelčiny ústavní stížnosti a usnesením ze dne 14. 11. 2013 č. j.
III. ÚS 420/13-32
rozhodl senát Ústavního soudu, že se v něm pokračuje.
sp. zn. IV. ÚS 1777/07
ze dne 18. 12. 2007 (N 228/47 SbNU 983)].
16. Logické důsledky má tato skutečnost pro výrok, který odvolací soud výslovně (pozitivně) vydal, totiž o nákladech exekuce v neprospěch stěžovatelky, a totéž se uplatní i tehdy, otevře-li si - reflexí stěžovatelčiny argumentace prezentované v ústavní stížnosti - cestu k jinému posouzení rozhodné nákladové otázky, naopak v její prospěch. Není pochyb, že po zrušení přísudkové vyhlášky napadené usnesení odvolacího soudu neobstojí, a aby tato okolnost mohla být v původní soudní věci stěžovatelky zohledněna, musí být zásahem Ústavního soudu toto rozhodnutí odstraněno.
17. Znaky jeho protiústavnosti se odvíjejí od důvodů derogace dosud aplikované vyhlášky (viz zejména body 92, 97 a 103 výše citovaného nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 25/12
, na který se jinak odkazuje) potud, že identifikují i porušení základních práv povinného, jemuž je na jejím základě ukládána povinnost k náhradě nákladů exekuce, stejně jako tomu bylo v dané věci povinné stěžovatelky.
18. Jelikož tato ústavně zaručená práva stěžovatelky byla porušena, Ústavní soud její ústavní stížnosti vyhověl a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2012 č. j. 12 Co 438/2012-23 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.