Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., t. č. ve Věznici Jiřice, zastoupeného JUDr. Ing. Danielem Prouzou Ph.D., advokátem, sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2023, č. j. 7 To 87/2023-229, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2023, č. j. Nt 217/2022-186, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a spisů Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 47 T 1/2018 a sp. zn. Nt 217/2022, které si pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal, vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem městského soudu ze dne 8. 6. 2018, sp. zn. 47 T 1/2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 8 To 80/2018, uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deset let. Následné dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, č. j. 4 Tdo 300/2019-51. Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost, která byla jako zjevně neopodstatněný návrh odmítnuta usnesením ze dne 22. 11. 2019, sp. zn. II. ÚS 2177/19 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
3. V prosinci roku 2022 podal stěžovatel k městskému soudu návrh na povolení obnovy řízení spojený s návrhem na přerušení výkonu trestu. Důvody pro obnovu řízení shledal stěžovatel v závěrech několika nově vypracovaných znaleckých posudků. Městský soud podaný návrh napadeným usnesením zamítl. V odůvodnění dospěl k závěru, že předložené znalecké posudky lze sice formálně považovat za nové důkazy, avšak z materiálního hlediska nepřináší žádné nové poznatky, neboť jejich zpracovatelé do značné míry pouze opakují tvrzení, která již zazněla v původním řízení.
První znalecké posudky se zabývaly vznikem poranění stěžovatele, což však není nově zkoumaná skutečnost. V původním řízení dospěly soudy k závěru (zejména na základě znaleckých posudků), že poranění hlavy stěžovatele nevzniklo útokem druhé osoby, nýbrž pádem. Jeden ze znalců z původního řízení na svých závěrech setrval i po seznámení se s novými posudky. Podle městského soudu nelze otázku vzniku poranění stěžovatele považovat za novum, nýbrž za snahu polemizovat s původními skutkovými závěry. Otázka vzniku otřesu mozku nebyla sice v původním řízení zkoumána znalcem z oblasti neurologie, avšak byla u soudu probírána se znalcem MUDr.
Hladíkem. Nejde tedy o skutečnost soudu dříve neznámou a soud se jí v původním rozsudku zabýval. Totéž platí pro otázku (ne)příčetnosti stěžovatele. Znalecký posudek z forenzní biomechaniky lze označit za novum, neboť nebyl v původním řízení proveden. Vzájemné poloze těla stěžovatele a poškozeného však byla věnována důkladná pozornost (včetně vyšetřovacího pokusu). Obsah posudku tak neobsahuje skutečnosti dříve neznámé. Všechny uvedené okolnosti tudíž nepředstavují nové skutečnosti v materiálním smyslu.
Zcela novou skutečností je posudek zabývající se vlastnostmi použité zbraně.
4. Městský soud dále přistoupil k posouzení toho, zda uvedené skutečnosti, ačkoliv nejde reálně o nové skutečnosti, mají potenciál zvrátit původní rozhodnutí ve prospěch stěžovatele. Jde-li o vznik poranění stěžovatele, nedokázaly nové znalecké posudky nijak zpochybnit závěry MUDr. Hladíka, které jsou navíc podpořeny dalšími nepřímými důkazy (absencí jakýchkoliv známek útoku). I kdyby však soud připustil, že stěžovatel byl poškozeným napaden, bylo by jeho jednání nutné považovat za exces z nutné obrany. Údajný otřes mozku je podložen pouze tvrzením stěžovatele. Již v původním řízení dospěli oba znalci k závěru, že jeho existenci nelze ani potvrdit, ani vyloučit. Závěry nových znalců jsou spekulativní, neboť vycházejí pouze z tvrzení stěžovatele. Racionálnímu chování stěžovatele po činu nasvědčuje jeho snaha zahladit důkazy a vytvořit si alibi. Jde-li o otázku polohy těl stěžovatele a poškozeného, zabývaly se jí vyšetřovací orgány v původním řízení. Dospěly přitom k přesvědčivému závěru, že poloha obou těl, jak jí popisoval stěžovatel, není realistická (ač jí lze počítačově nasimulovat), neboť figuranty se nepodařilo do dané polohy nastavit. Ovšem i kdyby se tato verze obhajoby potvrdila, představovalo by jednání stěžovatele exces z nutné obrany. Ze znaleckého posudku týkajícího se vlastností užité zbraně, z něhož stěžovatel dovozoval její obrannou povahu, nevyplynulo podle soudu nic, co by mělo ovlivnit původní odsuzující rozhodnutí.
5. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou vrchní soud napadeným usnesením zamítl. Ztotožnil se se závěrem, že nově předložené důkazy (s výjimkou posudku zabývajícího se vlastnostmi zbraně) nejsou důkazy novými, neboť zkoumají skutečnosti, k nimž se vedlo řádné dokazování již v původním řízení. Městský soud neporušil zákon, dal-li znalcům z původního řízení možnost se vyjádřit k novým znaleckým posudkům. To je podle vrchního soudu důkazem jeho pečlivosti. Jeho jediným pochybením byly závěry o excesu z nutné obrany, které by příslušely soudu rozhodujícímu o vině. Ty však nebyly pro napadené rozhodnutí podstatné (navíc navazovaly na totožné závěry soudů v odsuzujících rozhodnutích). Ve zbytku vrchní soud odkázal na závěry městského soudu.
6. Podle názoru stěžovatele městský soud nehodnotil nové důkazy tak, jak vyplývá ze smyslu zákonného ustanovení o obnově řízení. Svévolně interpretoval většinu předkládaných nových důkazů jako tzv. non-nova. Podle stěžovatele městský soud zastává názor, potvrzený vrchním soudem, že pokud již byla určitá otázka řešena v trestním řízení, není k ní již nikdy možné předkládat nové důkazy. Tento argument je ovšem nesprávný, jelikož takto městský soud fakticky popírá institut obnovy řízení.
7. Oproti původnímu znaleckému posudku z oboru zdravotnictví byla po podání návrhu na povolení obnovy řízení předložena série důkazů nových, dříve neznámých, ze kterých vyplývají jiné skutečnosti, a je jimi potvrzována původní obhajoba stěžovatele. Další předložené znalecké posudky z oboru zdravotnictví zkoumají otázky v původním řízení nezodpovězené nebo otázky sporné, jejichž hodnocení soudy vedlo k odsouzení stěžovatele. Soud je odmítl jako irelevantní s tím, že se k těmto skutečnostem v původním řízení vyjádřil znalec, kterého však stěžovatel považuje za odborně nepříslušného. V případě nově předloženého znaleckého posudku z oboru biomechaniky se jedná o samostatně stojící nový důkaz, kdy toliko na jeho základě by bylo možné obnovit dané řízení. Znalec měl k dispozici nejen spisový materiál, ale také skutečnosti orgány činnými v trestním řízení nezjišťované nebo nevzaté v potaz. Stěžovatel uzavírá, že všechny nové znalecké posudky jsou novými skutečnostmi ve smyslu příslušných ustanovení trestního řádu.
8. Stěžovatel spatřuje porušení svých práv v samotném způsobu, jakým obecné soudy posoudily způsobilost nově předkládaných důkazů odůvodnit nové rozhodnutí. Městský soud přistoupil k vyžádání vyjádření znalců z původního řízení, k vypracování dodatků k jejich znaleckým posudkům a k výslechu znalce při veřejném zasedání, čímž činil úkony, které přísluší soudu až v obnoveném řízení.
9. K ústavní stížnosti stěžovatel připojil žádost o přednostní vyřízení podle ustanovení § 39 zákona o Ústavním soudu, odůvodněnou tím, že se již šestým rokem nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, je osobou vyššího věku a prvotrestanou, do výkonu trestu nastoupil dobrovolně a zároveň je otcem nezletilého dítěte, které nyní vyrůstá pouze s matkou.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
11. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Ústavní soud v dosavadní judikatuře mnohokrát konstatoval, že mu nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů vlastními závěry a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž trestní soudy dospěly. Pokud uvedený princip platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I v řízení o povolení obnovy tedy přísluší obecným soudům, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci (viz např. usnesení ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 254/12 ).
13. Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit podstatné nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Obecné soudy nemohou bez dalšího nekriticky převzít tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, na nichž byla založena původní skutková zjištění. I když by šlo o skutečnosti či důkazy nové, nemusí být způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu [shodně např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 62/04
(U 19/33 SbNU 409) nebo usnesení ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3022/11 ]. Zcela legitimní je vést řízení o povolení obnovy řízení tak, aby nedocházelo ke zneužívání tohoto institutu vznášením obecných pochybností o správnosti původního skutkového stavu a tím prolamování právní moci odsuzujících rozhodnutí [srov. zejména stanovisko pléna ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. Pl.ÚS-st. 50/20 (ST 50/99 SbNU 542; 253/2020 Sb.), kterým byly překonány právní závěry nálezu ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 905/17
(N 176/96 SbNU 229), jichž se stěžovatel tudíž dovolává nepřípadně]. Ta se totiž netýkají jen právního postavení odsouzeného. Je tudíž zcela souladné s ústavním pořádkem, provedou-li obecné soudy v řízení o povolení obnovy řízení důkladnou a často i časově náročnou analýzu nově předkládaných skutečností, aby vyhodnotily jejich důvodný potenciál přivodit nové rozhodnutí ve věci samé (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 2731/14 ).
14. Posouzení Ústavního soudu se může vztahovat pouze na to, zda soud rozhodující o obnově rozhodl ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí. Zamítne-li návrh na povolení obnovy, stěžejní zejména je, zda dostatečně odůvodnil, proč neshledal, že by nově předestřené skutečnosti povolení obnovy řízení opodstatňovaly (srov. např. nález ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. III. ÚS 2959/10 ). Tyto své ústavní povinnosti soudy v daném řízení splnily.
15. Soudy v dané věci hodnotily zvlášť každý jednotlivý znalecký posudek a dospěly k odůvodněnému, logickému a přesvědčivému závěru o jeho vlivu na možnou změnu meritorního rozhodnutí. Podle Ústavního soudu není nutné jednotlivé závěry na tomto místě opakovat a stačí na ně odkázat.
16. V obecném směru považuje Ústavní soud za vhodné doplnit následující. Skutečnost, že soud "slepě" nepřevzal závěry soudních znalců, nejen není porušením stěžovatelových ústavních práv, ale naopak je řádným naplněním ústavních zásad nezávislosti soudního rozhodování a volného hodnocení důkazů. Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že v souladu s procesní zásadou iudex peritus peritorum je to soudce, kdo rozhoduje nejen o věci samé, ale rovněž i o vedení řízení a v jeho rámci o potřebě znaleckého zkoumání, rozsahu znaleckého úkolu a rovněž i o relevanci závěrů z něj vyplývajících v souhrnu provedených důkazů při tvorbě skutkových a následně i právních závěrů.
Znalecké posudky, ať už jakkoliv relevantní pro posouzení odborné stránky věci, jsou tudíž vždy toliko podkladem pro rozhodnutí soudce, který je v konečném důsledku nad všemi znalci (srov. např. usnesení ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 4463/12 , usnesení ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 1415/20 , nebo usnesení ze dne 30. 5. 2022, sp. zn. IV. ÚS 252/22 ). Jedním z projevů této zásady je, že soudce vždy hodnotí obsah znaleckého posudku a nikoliv jeho závěr. To podle Ústavního soudu sehrálo důležitou roli právě v dané věci.
17. Soudy, aniž by deformovaly obsah znaleckých posudků, dospěly k logickému a přesvědčivému závěru, že předložené posudky svým obsahem nezpochybňují závěry původních odsuzujících rozhodnutí. Takový závěr není podle Ústavního soudu v extrémním rozporu s obsahem uvedených znaleckých posudků. Většina předložených znaleckých posudků totiž neobsahuje žádné přezkoumatelné postupy znalců, na jejichž základě by bylo možno zpochybnit původní odsuzující rozhodnutí. Jako příklad lze uvést znalecký posudek zabývající se mechanismem vzniku stěžovatelova zranění, vycházející pouze z názoru znalce (neobsahuje tedy žádnou obsáhlejší analýzu, srovnání dostatečného množství jiných zranění či popis nějaké objektivní vědecké metody), anebo posudek z oblasti neurologie, vycházející v podstatě jen z tvrzení stěžovatele (a lékařských zpráv, které rovněž vycházely jen z tvrzení stěžovatele).
Ani původní trestní řízení, a tím spíše řízení o povolení obnovy řízení nemá spočívat pouze v početním vršení názorových příklonů jednotlivých znalců na stranu obžaloby a obhajoby. Má-li být znalecký posudek relevantní skutečností v řízení o povolení obnovy řízení, musí zásadně přinášet nové skutkové okolnosti anebo hodnotit starší skutkové okolnosti novou vědeckou metodou (případně tímto způsobem zpochybnit vědecké metody užité v původním řízení). Takové znalecké posudky však stěžovatel v dané věci nepředložil (většinou se ani nijak nevypořádaly se závěry znalců nebo soudu z původního řízení, např. jde-li o absenci tzv. povýstřelových zplodin na těle poškozeného).
Otázka, zda stejné "kvality" byly posudky provedené v původním řízení, v této chvíli je právně nerozhodná.
18. Ústavní soud přisvědčil i závěrům soudů o nezpůsobilosti znaleckých posudků posuzujících užitou zbraň ovlivnit relevantně původní rozhodnutí (viz bod 31 usnesení vrchního soudu a bod 27 usnesení městského soudu). Otázky, které měly znalecké posudky zodpovědět (viz č. l. 31 a 61 spisu městského soudu sp. zn. Nt 217/2022), se naplnění znaku subjektivní stránky trestného činu vraždy v podstatě nijak nedotýkaly, a proto není překvapivé, že znalci v tomto směru (tedy v otázce srozumění stěžovatele se smrtelným účinkem jeho střelby) žádný závěr, který by byl podstatný pro posouzení zavinění stěžovatele, nevyslovili.
S jistou mírou představivosti se této oblasti nepřímo dotýkají otázky č. 4 (šance přesného zásahu na pohybující se cíl) a 5 (pravděpodobnost vzniku smrtelného zranění), avšak na ty znalci odpověděli pouze obecně a navíc sami popsali případy smrtelného zranění střelbou ze zkoumaného typu zbraně. Tyto posudky tedy nijak nezpochybnily závěr soudů o existenci alespoň nepřímého stěžovatelova úmyslu usmrtit poškozeného střelbu.
19. Lze tedy uzavřít, že soudy splnily své ústavní povinnosti, neboť řádně a nezávisle posoudily obsah stěžovatelem předložených důkazů a dospěly k logickým závěrům o jejich možném vlivu na změnu původního odsuzujícího rozhodnutí. Přisvědčit nebylo možné ani tomu, že by stěžovatelova práva porušil vrchní soud, pokud převážně odkázal na ústavně konformní závěry soudu prvního stupně.
20. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud nerozhodoval samostatně o návrhu na přednostní projednání, neboť mu fakticky vyhověl a ústavní stížnost posoudil v tom nejkratším možném termínu (s ohledem na obsáhlost spisového materiálu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. července 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu