Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Luďka Pražáka, zastoupeného JUDr. Kateřinou Skálovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Bezručova 7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2012 č. j. 1 Afs 27/2012-46, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2012 č. j. 30 Afs 97/2010-42, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 3. 8. 2010 č. j. 10549/10-1400-702758, kterým zamítl odvolání proti platebnímu výměru na daň z nemovitostí za rok 2010 ve výši 1 670 Kč. Rozhodné závěry obou soudů jsou stěžovateli známy, pročež je netřeba rekapitulovat.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že byl zasažen ve svém právu na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), neboť Nejvyšší správní soud nesprávně akceptoval nedostatečně zdůvodněné rozhodnutí krajského soudu a jeho úvahy o ústavnosti zrušení osvobození od daně z nemovitostí "nereflektují složitost problematiky, důvodnost či opravdovost deklarovaného veřejného zájmu"; též mu vytýká, že se ve svém hodnocení přípustnosti nepravé retroaktivity zákona č. 1/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, "výrazně" opíral o text důvodové zprávy k zákonu, která však vyjadřuje především zájmy předkladatele. Tvrdí proto, že zrušením osvobození bylo "fatálním způsobem" zasaženo do nabytých práv a dotčeno bylo i legitimní očekávání v souvislosti s ochranou jeho majetku.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů - dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Deficit spravedlivého procesu, jejž stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodné právní normy je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v otevřené právní otázce splněny nejsou.
K otázce nepravé retroaktivity, jež představuje těžiště stěžovatelovy ústavní stížnosti, Ústavní soud (jak naznačil ve svém rozhodnutí i Nejvyšší správní soud) opakovaně připomíná, že - oproti retroaktivitě pravé - spočívá v tom, že "právní vztahy hmotného i procesního práva, které vznikly za platnosti práva starého, se spravují zásadně tímto právem, a to až do doby účinnosti práva nového; po jeho účinnosti se však řídí právem novým", čímž je tato retroaktivita zásadně "v právní teorii i v praxi obecně považována za přijatelnou" (srov. kupř. nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/94 , sp. zn. Pl. ÚS 17/96 , sp. zn. Pl. ÚS 51/2000 , sp. zn. Pl. ÚS 56/05 , sp. zn. Pl. ÚS 9/08 , sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ).
Nelze tudíž vyloučit novou úpravu právních důsledků v určitém právním vztahu (dříve vzniklém), jestliže působí pro futuro, jak je tomu v případě rozporovaného ustanovení § 9 odst. 1 písm. g) zákona o dani z nemovitostí; aby šlo o retroaktivitu nepřípustnou, musel by zákon postihnout stěžovatelův (již za předchozí zdaňovací období vzniklý) nárok na osvobození od daně zpětně (obdobně nález sp. zn. Pl. ÚS 9/95 ). Tak tomu však v dané věci není, neboť úprava (ne)osvobození od daně je tímto právním předpisem upravena do budoucna, což je znak normativní změny, proti které zde nelze ničeho namítat, ať již z hledisek podústavních nebo ústavních. Že taková změna v obsahu právního vztahu je akceptovatelná jen za předpokladu, že přinese stěžovateli efekt příznivý, neplatí již zcela očividně.
Oproti očekáváním stěžovatele proto právní názory, které byly v dané věci užity, za protiústavní - ve výše uvedeném smyslu - mít nelze, neboť soudy podaný výklad není zjevně svévolný a nepostrádá racionální základnu; právní závěry, k nimž při svém rozhodování dospěly též i odpovídajícím způsobem odůvodnily, přičemž na vyčerpávající odůvodnění zejména Nejvyššího správního soudu, již postačí (v podrobnostech) toliko odkázat. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2013
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu