Zrušení osvobození od daně z nemovitostí obsažené v § 9 odst. 1 písm. g) zákona
č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, provedené zákonem č. 1/2009 Sb., může v konkrétním případě vyvolávat účinky nepravé retroaktivity, které však budou zpravidla
přípustné.
Zrušení osvobození od daně z nemovitostí obsažené v § 9 odst. 1 písm. g) zákona
č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, provedené zákonem č. 1/2009 Sb., může v konkrétním případě vyvolávat účinky nepravé retroaktivity, které však budou zpravidla
přípustné.
31. 1. S tím souvisí i otázka, zda vůbec byl hromadný předpis vydán v souladu se zákonem,
neboť skutečnost zrušení osvobození od da-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 012
žalobě. Podle
žalobce
ně změnou zákona není ani důvodem pro nové vyměření daně podle § 13a zákona o dani
z nemovitostí (daň byla vyměřena již dříve,
avšak v daňovém přiznání bylo uplatněno
osvobození). K otázce nepravé retroaktivity
žalobce dále odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96,
č. 63/1997 Sb., a na důvody, které uvedl ve
správní
zákon
č. 1/2009 Sb. zrušil osvobození od daně v nejkratší možné lhůtě tak, aby nebylo možno namítnout pravou retroaktivitu, a navíc v celém
rozsahu. Přitom by bylo vzhledem k míře narušení právní jistoty adresátů právní normy
vhodnější přistoupit např. k postupnému snižování rozsahu osvobození v čase, a tím přispět k vyváženosti zájmu na naplňování komunálních rozpočtů i právní jistoty dotčených
subjektů. S razancí provedené změny, tj. s úplným zrušením osvobození od daně na určitou
dobu do budoucna, nekoresponduje fakt, že
k jinému zrušení osvobození od daně z nemovitostí z jiných důvodů nedošlo.
Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s napadeným rozsudkem krajského soudu. Odkázal na článek 11 odst. 5
Listiny základních práv a svobod s tím, že
správci daně postupovali v projednávaném
případě v souladu se zákonem o dani z nemovitostí a zákonem č. 1/2009 Sb. Posledně citovaný zákon přitom umožnil poskytnout ještě jedno osvobozené zdaňovací období (rok 2009).
Uplatněním nároku na osvobození nevzniklo
poplatníkovi automaticky právo na patnáctileté osvobození od daně ze staveb. Daň z nemovitostí se vyměřuje na každé zdaňovací období samostatně; je proto možné, aby veškerá
osvobození novostaveb skončila ve zdaňovacím období roku 2009. Žalovaný dále konstatoval, že zákon č. 1/2009 Sb. prošel standardní
legislativní procedurou, a odkázal na důvodovou zprávu k tomuto zákonu.
Žalobce podal k vyjádření žalovaného
repliku, v níž se ohradil proti výkladu § 9
odst. 1 písm. g) zákona o dani z nemovitostí
ve znění do 31. 12. 2008. Kdyby měl zákonodárce v úmyslu stanovit osvobození od daně
pro každý rok samostatně, mohl podle žalobce zvolit jiný text zákona. Jestliže tak neuči-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 012
nil, je zřejmé, že přinejmenším tak zásadní
obrat v oblasti osvobození od daně z nemovitostí neměl v budoucnu na mysli. Otázkou zůstává, zda po snížení příjmu obcí při změně
rozpočtových pravidel je nahrazení příjmu
obcí tímto způsobem skutečným vyjádřením
veřejného zájmu a zda takový veřejný zájem
je natolik intenzivní, aby odůvodnil zásah do
práva občanů garantovaného zákonem do
budoucna. Argumentaci žalovaného považoval žalobce za nepřípadnou a setrval na svém
návrhu.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
[11] Nejvyšší správní soud se v prvé řadě
nemohl ztotožnit s tvrzením žalobce, že se
krajský soud nedostatečně vypořádal s otázkou ústavní konformity nepravé retroaktivity
plynoucí ze zákona č. 1/2009 Sb. Zdejší soud
k tomu odkazuje zejména na bod 9 napadeného rozsudku, který obsahuje argumentaci
krajského soudu k přípustnosti nepravé retroaktivity v projednávaném případě v návaznosti na předchozí body 7 a 8, v nichž krajský
soud objasnil důvody přijetí uvedeného zákona pomocí důvodové zprávy k tomuto zákonu a posuzoval, zda se jednalo o pravou či nepravou retroaktivitu. Rozsudek krajského
soudu nelze v tomto ohledu považovat za nepřezkoumatelný.
[12] Nedůvodné jsou též námitky žalobce
ve vztahu ke krajským soudem citovaným
rozhodnutím Ústavního soudu a Nejvyššího
správního soudu. Je zřejmé, že předmětem
těchto rozhodnutí nebylo osvobození od daně z nemovitostí, nýbrž záležitosti odlišné –
v tomto ohledu skutečně souvislost s projednávaným případem vidět nelze. Krajský soud
však na tato rozhodnutí poukazoval ze zcela
jiného důvodu. Dokládal jimi totiž, jak oba
zmiňované soudy přistupují k posuzování
otázky pravé a nepravé retroaktivity, čímž
chtěl podpořit své předchozí závěry o této
problematice v kauze žalobce. Z tohoto pohledu nelze postupu krajského soudu nic vytknout, neboť teoretickoprávní úvahy obou
soudů o otázce pravé a nepravé retroaktivity
měly zřejmý vztah k projednávané věci a jejich použití lze označit za vhodné, neboť zvyšují přesvědčivost napadeného rozsudku.
[13] Pokud jde o posouzení samotné přípustnosti retroaktivity zákona č. 1/2009 Sb.,
Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s argumenty a závěry krajského soudu v napadeném rozsudku. Následující úvahy je proto třeba vnímat spíše jako doplnění, rozvedení či
upřesnění argumentace krajského soudu.
[14] Účinky pravé retroaktivity by nová
právní úprava vyvolávala pouze tehdy, pokud
by měnila samotný vznik určitého právního
vztahu nebo následky právního vztahu, které
nastaly přede dnem její účinnosti (blíže viz
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 4. 2007, čj. 2 Afs 145/2006-38; nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 2. 1996,
sp. zn. Pl. ÚS 9/95, č. 107/1996 Sb., či ze dne
31. 1. S tím souvisí i otázka, zda vůbec byl hromadný předpis vydán v souladu se zákonem,
neboť skutečnost zrušení osvobození od da-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 012
žalobě. Podle
žalobce
ně změnou zákona není ani důvodem pro nové vyměření daně podle § 13a zákona o dani
z nemovitostí (daň byla vyměřena již dříve,
avšak v daňovém přiznání bylo uplatněno
osvobození). K otázce nepravé retroaktivity
žalobce dále odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96,
č. 63/1997 Sb., a na důvody, které uvedl ve
správní
zákon
č. 1/2009 Sb. zrušil osvobození od daně v nejkratší možné lhůtě tak, aby nebylo možno namítnout pravou retroaktivitu, a navíc v celém
rozsahu. Přitom by bylo vzhledem k míře narušení právní jistoty adresátů právní normy
vhodnější přistoupit např. k postupnému snižování rozsahu osvobození v čase, a tím přispět k vyváženosti zájmu na naplňování komunálních rozpočtů i právní jistoty dotčených
subjektů. S razancí provedené změny, tj. s úplným zrušením osvobození od daně na určitou
dobu do budoucna, nekoresponduje fakt, že
k jinému zrušení osvobození od daně z nemovitostí z jiných důvodů nedošlo.
Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s napadeným rozsudkem krajského soudu. Odkázal na článek 11 odst. 5
Listiny základních práv a svobod s tím, že
správci daně postupovali v projednávaném
případě v souladu se zákonem o dani z nemovitostí a zákonem č. 1/2009 Sb. Posledně citovaný zákon přitom umožnil poskytnout ještě jedno osvobozené zdaňovací období (rok 2009).
Uplatněním nároku na osvobození nevzniklo
poplatníkovi automaticky právo na patnáctileté osvobození od daně ze staveb. Daň z nemovitostí se vyměřuje na každé zdaňovací období samostatně; je proto možné, aby veškerá
osvobození novostaveb skončila ve zdaňovacím období roku 2009. Žalovaný dále konstatoval, že zákon č. 1/2009 Sb. prošel standardní
legislativní procedurou, a odkázal na důvodovou zprávu k tomuto zákonu.
Žalobce podal k vyjádření žalovaného
repliku, v níž se ohradil proti výkladu § 9
odst. 1 písm. g) zákona o dani z nemovitostí
ve znění do 31. 12. 2008. Kdyby měl zákonodárce v úmyslu stanovit osvobození od daně
pro každý rok samostatně, mohl podle žalobce zvolit jiný text zákona. Jestliže tak neuči-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 012
nil, je zřejmé, že přinejmenším tak zásadní
obrat v oblasti osvobození od daně z nemovitostí neměl v budoucnu na mysli. Otázkou zůstává, zda po snížení příjmu obcí při změně
rozpočtových pravidel je nahrazení příjmu
obcí tímto způsobem skutečným vyjádřením
veřejného zájmu a zda takový veřejný zájem
je natolik intenzivní, aby odůvodnil zásah do
práva občanů garantovaného zákonem do
budoucna. Argumentaci žalovaného považoval žalobce za nepřípadnou a setrval na svém
návrhu.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
[11] Nejvyšší správní soud se v prvé řadě
nemohl ztotožnit s tvrzením žalobce, že se
krajský soud nedostatečně vypořádal s otázkou ústavní konformity nepravé retroaktivity
plynoucí ze zákona č. 1/2009 Sb. Zdejší soud
k tomu odkazuje zejména na bod 9 napadeného rozsudku, který obsahuje argumentaci
krajského soudu k přípustnosti nepravé retroaktivity v projednávaném případě v návaznosti na předchozí body 7 a 8, v nichž krajský
soud objasnil důvody přijetí uvedeného zákona pomocí důvodové zprávy k tomuto zákonu a posuzoval, zda se jednalo o pravou či nepravou retroaktivitu. Rozsudek krajského
soudu nelze v tomto ohledu považovat za nepřezkoumatelný.
[12] Nedůvodné jsou též námitky žalobce
ve vztahu ke krajským soudem citovaným
rozhodnutím Ústavního soudu a Nejvyššího
správního soudu. Je zřejmé, že předmětem
těchto rozhodnutí nebylo osvobození od daně z nemovitostí, nýbrž záležitosti odlišné –
v tomto ohledu skutečně souvislost s projednávaným případem vidět nelze. Krajský soud
však na tato rozhodnutí poukazoval ze zcela
jiného důvodu. Dokládal jimi totiž, jak oba
zmiňované soudy přistupují k posuzování
otázky pravé a nepravé retroaktivity, čímž
chtěl podpořit své předchozí závěry o této
problematice v kauze žalobce. Z tohoto pohledu nelze postupu krajského soudu nic vytknout, neboť teoretickoprávní úvahy obou
soudů o otázce pravé a nepravé retroaktivity
měly zřejmý vztah k projednávané věci a jejich použití lze označit za vhodné, neboť zvyšují přesvědčivost napadeného rozsudku.
[13] Pokud jde o posouzení samotné přípustnosti retroaktivity zákona č. 1/2009 Sb.,
Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s argumenty a závěry krajského soudu v napadeném rozsudku. Následující úvahy je proto třeba vnímat spíše jako doplnění, rozvedení či
upřesnění argumentace krajského soudu.
[14] Účinky pravé retroaktivity by nová
právní úprava vyvolávala pouze tehdy, pokud
by měnila samotný vznik určitého právního
vztahu nebo následky právního vztahu, které
nastaly přede dnem její účinnosti (blíže viz
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 4. 2007, čj. 2 Afs 145/2006-38; nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 2. 1996,
sp. zn. Pl. ÚS 9/95, č. 107/1996 Sb., či ze dne
19. 4. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 53/10, č. 119/2011 Sb.).
[15] Naopak v případě nepravé retroaktivity nová právní úprava nezakládá právní následky pro minulost. Skutečnosti, které nastaly v minulosti, však právně kvalifikuje jako
podmínku budoucího právního následku nebo pro budoucnost mění či ruší právní následky založené podle dřívějších předpisů.
Nová právní úprava tak zasahuje do předchozích skutečností i do nabytých práv (blíže viz
např. citovaný nález Ústavního soudu sp. zn.
Pl. ÚS 53/10, č. 119/2011 Sb., či nález ze dne
19. 4. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 53/10, č. 119/2011 Sb.).
[15] Naopak v případě nepravé retroaktivity nová právní úprava nezakládá právní následky pro minulost. Skutečnosti, které nastaly v minulosti, však právně kvalifikuje jako
podmínku budoucího právního následku nebo pro budoucnost mění či ruší právní následky založené podle dřívějších předpisů.
Nová právní úprava tak zasahuje do předchozích skutečností i do nabytých práv (blíže viz
např. citovaný nález Ústavního soudu sp. zn.
Pl. ÚS 53/10, č. 119/2011 Sb., či nález ze dne
4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, č. 63/1997 Sb.,
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, č. 63/1997 Sb.,
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 6. 2011, čj. 7 As 95/2010-55, č. 2555/2012
Sb. NSS, či Procházka, A. Retroaktivita zákonů.
Slovník veřejného práva. Sv. III. Brno, 1934,
s. 800). V případech časového střetu staré
a nové právní úpravy obecně platí, že od
účinnosti nové právní normy se i právní vztahy vzniklé podle předchozí právní úpravy řídí novou právní normou. Oproti tomu vznik
právních vztahů existujících před nabytím
účinnosti nové právní normy, právní nároky,
které z těchto vztahů vznikly, i vykonané
právní úkony se řídí zrušenou právní normou (blíže viz např. nález Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 21/96, č. 63/1997 Sb., usnesení
ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 11/99,
č. 44/1999 Sb. ÚS, či rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 7. 2007, čj. 9 Afs
25/2007-95, č. 2037/2010 Sb. NSS).
[16] Zákon o dani z nemovitostí obsahoval v § 9 odst. 1 písm. g) osvobození novostaveb již od svého přijetí v roce 1992. Text ustanovení se v průběhu let nepatrně měnil,
nicméně podstata zůstávala vždy stejná. Poslední verze tohoto ustanovení zněla následovně: „Od daně ze staveb jsou osvobozeny nové stavby obytných domů ve vlastnictví
fyzických osob nebo byty ve vlastnictví fyzických osob v nových stavbách obytných domů, pokud tyto stavby nebo byty slouží k trvalému bydlení vlastníků nebo osob
blízkých, a to na dobu 15 let počínaje rokem
následujícím po roce, v němž 1. nové stavby
začaly být způsobilé k užívání na základě
oznámení stavebnímu úřadu, 2. pro nové
stavby byl vydán kolaudační souhlas nebo
kolaudační rozhodnutí.“ Článek I bod 1. zákona č. 1/2009 Sb. toto ustanovení bez náhrady zrušil. Článek II bod 1. téhož zákona stanovil, že „[p]okud vznikl nárok na osvobození
od daně ze staveb podle § 9 odst. 1 písm. g)
zákona [...] o dani z nemovitostí ve znění
účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, osvobození se poskytne naposledy ve
zdaňovacím období 2009.“ Konečně článek III
tohoto zákona stanovil jeho účinnost dnem
vyhlášení, tj. dnem 1. 1. 2009.
[17] Kolaudační rozhodnutí na žalobcovu
stavbu bylo vydáno v roce 2006, a v roce
2007 mu proto poprvé vznikl nárok na osvobození od daně z nemovitostí. Na žalobce,
stejně jako na ostatní daňové subjekty, jimž
vznikl nárok na osvobození do účinnosti zákona č. 1/2009 Sb., je proto nutno aplikovat
článek II bod 1 tohoto zákona. Žalobci tedy
vznikl nárok na osvobození naposledy v roce
2009; v roce 2010 již osvobození uplatňovat
nemohl. Nejvyšší správní soud tento stav
shodně s krajským soudem hodnotí jako retroaktivitu nepravou. Předmětná úprava zákona č. 1/2009 Sb. totiž nijak nezměnila podmínky vzniku osvobození od daně ani jeho
následky pro dobu před svou účinností –
o pravou retroaktivitu by se jednalo např.
v případě, kdy by zákonodárce novelou osvobození od daně zpětně zrušil a požadoval po
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 012
žalobci zpětně zaplacení daně z nemovitostí
za
již uplynulá zdaňovací období 2007
a 2008. Naopak zákon č. 1/2009 Sb. pouze
pro budoucnost mění, resp. ruší právní následky založené podle dřívějších předpisů:
skutečnosti vedoucí dříve k osvobození od
daně z nemovitostí již napříště takový účinek
mít nebudou, a to s výjimkou jednoho následujícího zdaňovacího období roku 2009.
[18] Žalobce se v této souvislosti zjevně
nesprávně domnívá, že mu na základě kolaudačního rozhodnutí v roce 2006 vznikl nárok
na osvobození od daně z nemovitostí na dobu patnácti let (období 2007 až 2021) a rozporuje názor žalovaného, že se podmínky
osvobození od daně z nemovitostí posuzují
pro každé zdaňovací období samostatně.
K tomu Nejvyšší správní soud poznamenává,
že v souladu s § 13 zákona o dani z nemovitostí je zdaňovacím obdobím kalendářní rok
a podle § 13b téhož zákona se daň z nemovitosti vyměřuje na zdaňovací období podle
stavu k 1. 1. roku, na který je daň vyměřována.
Podle § 9 odst. 6 téhož zákona je poplatník
povinen uplatnit nárok na osvobození od daně v daňovém přiznání. Ustanovení § 13a
odst. 1 pak stanoví, že není třeba podávat
opakovaně daňové přiznání, pokud oproti
předchozímu zdaňovacímu obdobím nedošlo
ke změně okolností rozhodných pro vyměření daně. V takovém případě se daň vyměří ve
výši poslední známé daňové povinnosti a za
den vyměření daně a současně za den doručení tohoto rozhodnutí poplatníkovi se považuje den 31. 1. zdaňovacího období. Pokud ke
změnám rozhodných okolností došlo, je naopak poplatník povinen daňové přiznání podat s výjimkami obsaženými v § 13 odst. 2 citovaného zákona.
[19] Z citovaných ustanovení je zcela zjevné, že daň z nemovitostí se vyměřuje na každé zdaňovací období samostatně, a tudíž i naplnění podmínek pro osvobození od daně je
třeba zvažovat vždy autonomně ve vztahu
k rozhodnému zdaňovacímu období. Zákon
pouze umožňuje daňovým poplatníkům v určitých případech nepodávat daňová přiznání,
nicméně i v těchto situacích každoročně dochází k vyměřování daně, a tedy i k posouzení
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 012
naplnění podmínek pro osvobození od ní.
Splnění podmínek pro osvobození od daně
v jednom zdaňovacím období proto automaticky neznamená, že toto osvobození bude
poskytováno i v následujících zdaňovacích
obdobích. Pokud by ke zrušení osvobození
nedošlo a žalobce by k 1. 1. určitého roku přestal splňovat např. podmínku trvalého bydlení v předmětné novostavbě, nemohlo by mu
být za zdaňovací období tohoto roku osvobození od daně poskytnuto, byť by ještě stále neuplynula patnáctiletá lhůta. V tomto smyslu
nelze zákonem stipulovanou lhůtu patnácti
let vnímat jako jednolitý a nedělitelný časový
úsek, nýbrž jako maximální možnou dobu,
po níž lze osvobození od daně poskytovat za
splnění dalších zákonných podmínek. Žalobci tedy kolaudací jeho nemovitosti nevznikl
nárok na osvobození od daně z nemovitostí
na dobu patnácti let, a zásahem zákonodárce
tudíž nemohlo dojít k popření nebo zrušení
tohoto nároku. I v případě žalobce byla jeho
daň z nemovitostí každoročně vyměřována,
byť konkludentně. Správcem daně vydaný
hromadný předpisný seznam je pak nutno
považovat za zákonný, neboť ve smyslu § 13a
odst. 1 zákona o dani z nemovitostí došlo ke
změně okolností rozhodných pro vyměření
daně (tj. zrušení osvobození od daně).
[20] Žalobce nicméně může zrušení osvobození od daně vnímat jako zásah do své
právní sféry v tom smyslu, že byla zákonodárcem zkrácena maximální doba poskytnutí
osvobození od daně, ačkoliv žalobce mohl
v okamžiku koupě předmětné nemovitosti
(novostavby) počítat s tím, že osvobození mu
bude za splnění dalších podmínek poskytnuto po celou dobu patnácti let. Nejvyšší správní
soud se proto v tomto ohledu musel vypořádat s otázkou přípustnosti nepravé retroaktivity zákona č. 1/2009 Sb.
[21] Zatímco u pravé retroaktivity obecně platí zásada její nepřípustnosti, ze které
existují striktně omezené výjimky (srov. např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 6. 2011, čj. 7 As 95/2010-55, č. 2555/2012
Sb. NSS, či Procházka, A. Retroaktivita zákonů.
Slovník veřejného práva. Sv. III. Brno, 1934,
s. 800). V případech časového střetu staré
a nové právní úpravy obecně platí, že od
účinnosti nové právní normy se i právní vztahy vzniklé podle předchozí právní úpravy řídí novou právní normou. Oproti tomu vznik
právních vztahů existujících před nabytím
účinnosti nové právní normy, právní nároky,
které z těchto vztahů vznikly, i vykonané
právní úkony se řídí zrušenou právní normou (blíže viz např. nález Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 21/96, č. 63/1997 Sb., usnesení
ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 11/99,
č. 44/1999 Sb. ÚS, či rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 7. 2007, čj. 9 Afs
25/2007-95, č. 2037/2010 Sb. NSS).
[16] Zákon o dani z nemovitostí obsahoval v § 9 odst. 1 písm. g) osvobození novostaveb již od svého přijetí v roce 1992. Text ustanovení se v průběhu let nepatrně měnil,
nicméně podstata zůstávala vždy stejná. Poslední verze tohoto ustanovení zněla následovně: „Od daně ze staveb jsou osvobozeny nové stavby obytných domů ve vlastnictví
fyzických osob nebo byty ve vlastnictví fyzických osob v nových stavbách obytných domů, pokud tyto stavby nebo byty slouží k trvalému bydlení vlastníků nebo osob
blízkých, a to na dobu 15 let počínaje rokem
následujícím po roce, v němž 1. nové stavby
začaly být způsobilé k užívání na základě
oznámení stavebnímu úřadu, 2. pro nové
stavby byl vydán kolaudační souhlas nebo
kolaudační rozhodnutí.“ Článek I bod 1. zákona č. 1/2009 Sb. toto ustanovení bez náhrady zrušil. Článek II bod 1. téhož zákona stanovil, že „[p]okud vznikl nárok na osvobození
od daně ze staveb podle § 9 odst. 1 písm. g)
zákona [...] o dani z nemovitostí ve znění
účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, osvobození se poskytne naposledy ve
zdaňovacím období 2009.“ Konečně článek III
tohoto zákona stanovil jeho účinnost dnem
vyhlášení, tj. dnem 1. 1. 2009.
[17] Kolaudační rozhodnutí na žalobcovu
stavbu bylo vydáno v roce 2006, a v roce
2007 mu proto poprvé vznikl nárok na osvobození od daně z nemovitostí. Na žalobce,
stejně jako na ostatní daňové subjekty, jimž
vznikl nárok na osvobození do účinnosti zákona č. 1/2009 Sb., je proto nutno aplikovat
článek II bod 1 tohoto zákona. Žalobci tedy
vznikl nárok na osvobození naposledy v roce
2009; v roce 2010 již osvobození uplatňovat
nemohl. Nejvyšší správní soud tento stav
shodně s krajským soudem hodnotí jako retroaktivitu nepravou. Předmětná úprava zákona č. 1/2009 Sb. totiž nijak nezměnila podmínky vzniku osvobození od daně ani jeho
následky pro dobu před svou účinností –
o pravou retroaktivitu by se jednalo např.
v případě, kdy by zákonodárce novelou osvobození od daně zpětně zrušil a požadoval po
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 012
žalobci zpětně zaplacení daně z nemovitostí
za
již uplynulá zdaňovací období 2007
a 2008. Naopak zákon č. 1/2009 Sb. pouze
pro budoucnost mění, resp. ruší právní následky založené podle dřívějších předpisů:
skutečnosti vedoucí dříve k osvobození od
daně z nemovitostí již napříště takový účinek
mít nebudou, a to s výjimkou jednoho následujícího zdaňovacího období roku 2009.
[18] Žalobce se v této souvislosti zjevně
nesprávně domnívá, že mu na základě kolaudačního rozhodnutí v roce 2006 vznikl nárok
na osvobození od daně z nemovitostí na dobu patnácti let (období 2007 až 2021) a rozporuje názor žalovaného, že se podmínky
osvobození od daně z nemovitostí posuzují
pro každé zdaňovací období samostatně.
K tomu Nejvyšší správní soud poznamenává,
že v souladu s § 13 zákona o dani z nemovitostí je zdaňovacím obdobím kalendářní rok
a podle § 13b téhož zákona se daň z nemovitosti vyměřuje na zdaňovací období podle
stavu k 1. 1. roku, na který je daň vyměřována.
Podle § 9 odst. 6 téhož zákona je poplatník
povinen uplatnit nárok na osvobození od daně v daňovém přiznání. Ustanovení § 13a
odst. 1 pak stanoví, že není třeba podávat
opakovaně daňové přiznání, pokud oproti
předchozímu zdaňovacímu obdobím nedošlo
ke změně okolností rozhodných pro vyměření daně. V takovém případě se daň vyměří ve
výši poslední známé daňové povinnosti a za
den vyměření daně a současně za den doručení tohoto rozhodnutí poplatníkovi se považuje den 31. 1. zdaňovacího období. Pokud ke
změnám rozhodných okolností došlo, je naopak poplatník povinen daňové přiznání podat s výjimkami obsaženými v § 13 odst. 2 citovaného zákona.
[19] Z citovaných ustanovení je zcela zjevné, že daň z nemovitostí se vyměřuje na každé zdaňovací období samostatně, a tudíž i naplnění podmínek pro osvobození od daně je
třeba zvažovat vždy autonomně ve vztahu
k rozhodnému zdaňovacímu období. Zákon
pouze umožňuje daňovým poplatníkům v určitých případech nepodávat daňová přiznání,
nicméně i v těchto situacích každoročně dochází k vyměřování daně, a tedy i k posouzení
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 012
naplnění podmínek pro osvobození od ní.
Splnění podmínek pro osvobození od daně
v jednom zdaňovacím období proto automaticky neznamená, že toto osvobození bude
poskytováno i v následujících zdaňovacích
obdobích. Pokud by ke zrušení osvobození
nedošlo a žalobce by k 1. 1. určitého roku přestal splňovat např. podmínku trvalého bydlení v předmětné novostavbě, nemohlo by mu
být za zdaňovací období tohoto roku osvobození od daně poskytnuto, byť by ještě stále neuplynula patnáctiletá lhůta. V tomto smyslu
nelze zákonem stipulovanou lhůtu patnácti
let vnímat jako jednolitý a nedělitelný časový
úsek, nýbrž jako maximální možnou dobu,
po níž lze osvobození od daně poskytovat za
splnění dalších zákonných podmínek. Žalobci tedy kolaudací jeho nemovitosti nevznikl
nárok na osvobození od daně z nemovitostí
na dobu patnácti let, a zásahem zákonodárce
tudíž nemohlo dojít k popření nebo zrušení
tohoto nároku. I v případě žalobce byla jeho
daň z nemovitostí každoročně vyměřována,
byť konkludentně. Správcem daně vydaný
hromadný předpisný seznam je pak nutno
považovat za zákonný, neboť ve smyslu § 13a
odst. 1 zákona o dani z nemovitostí došlo ke
změně okolností rozhodných pro vyměření
daně (tj. zrušení osvobození od daně).
[20] Žalobce nicméně může zrušení osvobození od daně vnímat jako zásah do své
právní sféry v tom smyslu, že byla zákonodárcem zkrácena maximální doba poskytnutí
osvobození od daně, ačkoliv žalobce mohl
v okamžiku koupě předmětné nemovitosti
(novostavby) počítat s tím, že osvobození mu
bude za splnění dalších podmínek poskytnuto po celou dobu patnácti let. Nejvyšší správní
soud se proto v tomto ohledu musel vypořádat s otázkou přípustnosti nepravé retroaktivity zákona č. 1/2009 Sb.
[21] Zatímco u pravé retroaktivity obecně platí zásada její nepřípustnosti, ze které
existují striktně omezené výjimky (srov. např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 4. 2009, čj. 1 As 26/2009-69, č. 1873/2009
Sb. NSS, v němž byla pravá retroaktivita shledána ústavní, navíc představovala významný
argument soudu ve prospěch argumentace
jdoucí proti liteře zákona), u retroaktivity
nepravé platí naopak zásada obecné přípustnosti, ze které existují výjimky její nepřípustnosti (blíže viz např. citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96, č. 63/1997 Sb.,
či nález ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 9/08,
č. 236/2011 Sb.). Ačkoliv je tedy nepravá retroaktivita zásadně přípustná, nelze a priori
vyloučit, že zájem jednotlivce na aplikaci
předchozí právní úpravy v konkrétním případě převáží nad veřejným zájmem na její změně s ohledem na zásadu právní jistoty a ochrany
důvěry v právo (blíže viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 53/10, č. 119/2011 Sb.).
Pro oblast daní Ústavní soud upřesnil podmínky nepravé retroaktivity v nálezu sp. zn.
Pl. ÚS 9/08, č. 236/2011 Sb.: „Nepravá retroaktivita je v oblasti daňového zákonodárství s ohledem na jeho poslání přípustná tehdy, je-li to potřebné k dosažení zákonem
sledovaného cíle a lze-li dospět k závěru, že
při celkovém poměřování ,zklamané‘ důvěry
v právo a významu a naléhavosti důvodů
právní změny byla zachována hranice
únosnosti. O nepřípustnosti tohoto druhu retroaktivity přitom může svědčit jeho nedostatečné odůvodnění v rámci vadného legislativního procesu, popř.
jeho důsledky,
v jejichž rámci je porušen např. princip rovnosti adresátů práva.“ Otázku legislativního
řešení časového střetu právních úprav je proto třeba posuzovat hlediskem zásady proporcionality (blíže viz nález Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 21/96, č. 63/1997 Sb.).
[22] Podle důvodové zprávy k vládnímu
návrhu zákona o dani z nemovitostí (tisk
č. 659, Česká národní rada 1990–1992, digitální repozitář, www.psp.cz) měl být výnos
daně příjmem měst a obcí, který významně
posílí jejich příjmovou základnu. Vzhledem
k poměrně nízkým sazbám daně předkladatel
předpokládal, že daňové zatížení fyzické osoby
s průměrným příjmem bude únosné. K vlastnímu osvobození od daně předkladatel především uvedl, že je dáno celospolečenským
zájmem a změnou vlastnických vztahů. Stavby uvedené v inkriminovaném § 9 odst. 1
písm. g) se konkrétně osvobozují z důvodu
státní podpory bydlení.
[23] Důvodová zpráva k zákonu č. 1/2009 Sb.
(tisk č. 558, Poslanecká sněmovna 2006–2010,
digitální repozitář, www.psp.cz), kterou podrobně popsal již krajský soud i žalovaný,
především poukázala na to, že dosavadní
úprava týkající se osvobození od daně ze staveb u novostaveb již není adekvátní současnému stavu ve společnosti a vyžaduje radikálnější změnu. „Stávající úprava vyvolává
řadu komplikací a v mnoha případech lze
na ni nahlížet jako na daňovou nespravedlnost pro poplatníky. Poplatníci, kteří bydlí
v nových obytných domech nebo bytech
a jsou osvobozeni od daně ze staveb, nepřispívají k úhradě veřejných služeb zajišťovaných obcemi, třebaže jich plně využívají.“
Nová úprava je podle předkladatele odrazem
současné společenské a ekonomické situace
ve společnosti, zejména rozsáhlé bytové výstavby a vytváří podmínky pro spravedlivější
rozložení daňové zátěže. Zákon č. 261/2007 Sb.,
o stabilizaci veřejných rozpočtů, který novelizoval zákon o dani z nemovitostí, totiž umožnil obcím stanovit obecně závaznou vyhláškou místní koeficient, kterým se vynásobí
daňová povinnost poplatníka. „V případě stanovení místního koeficientu by však zvýšení
daňové povinnosti dopadlo pouze na vlastníky nemovitostí, kteří nejsou osvobozeni
od daně z nemovitostí a nesou plnou daňovou zátěž. Rozsah stávajícího osvobození
novostaveb tak obcím znemožňuje využít
možností, které obcím přinesla reforma veřejných financí.“ Důvodová zpráva se též věnovala otázce přechodu mezi starou a novou
právní úpravou: „Uplatněním nároku na
osvobození nevzniklo poplatníkovi automaticky právo na 15leté osvobození od daně ze
staveb. Daň z nemovitostí se vyměřuje na
každé zdaňovací období samostatně, je proto možné, aby veškerá osvobození novostaveb skončila ve zdaňovacím období 2009.
Každé zdaňovací období se z hlediska uplatněného nároku posuzuje samostatně.“
[24] V Poslanecké sněmovně zákon v prvém čtení dne 23. 9. 2008 uvedl ministr financí Miroslav Kalousek, který důvody nové
úpravy shrnul následovně: „V zákoně o stabilizaci veřejných rozpočtů jsme ponechali
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 012
obecním zastupitelstvům fakultativní možnost upravovat daň z nemovitostí koeficientem 1, 2, 3, 4 až 5. Tato nová fakultativní
pravomoc obecních zastupitelstev zvýraznila poměrně výraznou – já se chci vyhnout
slovu nespravedlnost, ale poměrně výraznou nerovnoprávnost obyvatel starých domů a nových domů a toho, jak přispívají na
obecní infrastrukturu, vzhledem k tomu, že
nové stavby rodinných domů jsou osvobozeny od daně z nemovitostí po velmi dlouhou
dobu 15 let. Tato patnáctiletá lhůta vzhledem k tomu, že daň z nemovitostí je stoprocentním příjmem obecních rozpočtů, samozřejmě obecní rozpočty výrazně snižuje
a v okamžiku, kdy má obecní zastupitelstvo
hlasovat o zvýšení daně z nemovitostí, nemůže si být nevědomo skutečnosti, že noví
obyvatelé, kteří si postavili nové domy, budou osvobozeni zcela, zatímco starousedlíkům tu daň z nemovitostí zvedají dvakrát,
třikrát až čtyřikrát. Zvláště křiklavé jsou tyto případy v satelitech větších měst, kam se
dnes bohatší vrstva stěhuje za lepšími životními podmínkami, staví si v satelitech a na
vesnicích kolem Prahy, kolem Brna poměrně výstavné rodinné domy, což je jistě dobře,
ale pro obecní rozpočty těchto nových obcí je
velmi problematické, že 15 let z toho nezaplatí ani korunu na dani z nemovitostí a nepřispěje tak na obnovu a údržbu obecní infrastruktury. [...] Jsem přesvědčen, že tento
nástroj podpory bytové politiky je dávno
překonán a že toto osvobození je potřeba
zrušit, a to tak, že bude platit naposledy s posledním zdaňovacím obdobím roku 2009.“
[25] Rozsáhlá diskuse o zrušení osvobození od daně z nemovitostí proběhla v Senátu
(viz stenozáznam z 2. schůze Senátu ze dne
29. 4. 2009, čj. 1 As 26/2009-69, č. 1873/2009
Sb. NSS, v němž byla pravá retroaktivita shledána ústavní, navíc představovala významný
argument soudu ve prospěch argumentace
jdoucí proti liteře zákona), u retroaktivity
nepravé platí naopak zásada obecné přípustnosti, ze které existují výjimky její nepřípustnosti (blíže viz např. citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96, č. 63/1997 Sb.,
či nález ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 9/08,
č. 236/2011 Sb.). Ačkoliv je tedy nepravá retroaktivita zásadně přípustná, nelze a priori
vyloučit, že zájem jednotlivce na aplikaci
předchozí právní úpravy v konkrétním případě převáží nad veřejným zájmem na její změně s ohledem na zásadu právní jistoty a ochrany
důvěry v právo (blíže viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 53/10, č. 119/2011 Sb.).
Pro oblast daní Ústavní soud upřesnil podmínky nepravé retroaktivity v nálezu sp. zn.
Pl. ÚS 9/08, č. 236/2011 Sb.: „Nepravá retroaktivita je v oblasti daňového zákonodárství s ohledem na jeho poslání přípustná tehdy, je-li to potřebné k dosažení zákonem
sledovaného cíle a lze-li dospět k závěru, že
při celkovém poměřování ,zklamané‘ důvěry
v právo a významu a naléhavosti důvodů
právní změny byla zachována hranice
únosnosti. O nepřípustnosti tohoto druhu retroaktivity přitom může svědčit jeho nedostatečné odůvodnění v rámci vadného legislativního procesu, popř.
jeho důsledky,
v jejichž rámci je porušen např. princip rovnosti adresátů práva.“ Otázku legislativního
řešení časového střetu právních úprav je proto třeba posuzovat hlediskem zásady proporcionality (blíže viz nález Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 21/96, č. 63/1997 Sb.).
[22] Podle důvodové zprávy k vládnímu
návrhu zákona o dani z nemovitostí (tisk
č. 659, Česká národní rada 1990–1992, digitální repozitář, www.psp.cz) měl být výnos
daně příjmem měst a obcí, který významně
posílí jejich příjmovou základnu. Vzhledem
k poměrně nízkým sazbám daně předkladatel
předpokládal, že daňové zatížení fyzické osoby
s průměrným příjmem bude únosné. K vlastnímu osvobození od daně předkladatel především uvedl, že je dáno celospolečenským
zájmem a změnou vlastnických vztahů. Stavby uvedené v inkriminovaném § 9 odst. 1
písm. g) se konkrétně osvobozují z důvodu
státní podpory bydlení.
[23] Důvodová zpráva k zákonu č. 1/2009 Sb.
(tisk č. 558, Poslanecká sněmovna 2006–2010,
digitální repozitář, www.psp.cz), kterou podrobně popsal již krajský soud i žalovaný,
především poukázala na to, že dosavadní
úprava týkající se osvobození od daně ze staveb u novostaveb již není adekvátní současnému stavu ve společnosti a vyžaduje radikálnější změnu. „Stávající úprava vyvolává
řadu komplikací a v mnoha případech lze
na ni nahlížet jako na daňovou nespravedlnost pro poplatníky. Poplatníci, kteří bydlí
v nových obytných domech nebo bytech
a jsou osvobozeni od daně ze staveb, nepřispívají k úhradě veřejných služeb zajišťovaných obcemi, třebaže jich plně využívají.“
Nová úprava je podle předkladatele odrazem
současné společenské a ekonomické situace
ve společnosti, zejména rozsáhlé bytové výstavby a vytváří podmínky pro spravedlivější
rozložení daňové zátěže. Zákon č. 261/2007 Sb.,
o stabilizaci veřejných rozpočtů, který novelizoval zákon o dani z nemovitostí, totiž umožnil obcím stanovit obecně závaznou vyhláškou místní koeficient, kterým se vynásobí
daňová povinnost poplatníka. „V případě stanovení místního koeficientu by však zvýšení
daňové povinnosti dopadlo pouze na vlastníky nemovitostí, kteří nejsou osvobozeni
od daně z nemovitostí a nesou plnou daňovou zátěž. Rozsah stávajícího osvobození
novostaveb tak obcím znemožňuje využít
možností, které obcím přinesla reforma veřejných financí.“ Důvodová zpráva se též věnovala otázce přechodu mezi starou a novou
právní úpravou: „Uplatněním nároku na
osvobození nevzniklo poplatníkovi automaticky právo na 15leté osvobození od daně ze
staveb. Daň z nemovitostí se vyměřuje na
každé zdaňovací období samostatně, je proto možné, aby veškerá osvobození novostaveb skončila ve zdaňovacím období 2009.
Každé zdaňovací období se z hlediska uplatněného nároku posuzuje samostatně.“
[24] V Poslanecké sněmovně zákon v prvém čtení dne 23. 9. 2008 uvedl ministr financí Miroslav Kalousek, který důvody nové
úpravy shrnul následovně: „V zákoně o stabilizaci veřejných rozpočtů jsme ponechali
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 012
obecním zastupitelstvům fakultativní možnost upravovat daň z nemovitostí koeficientem 1, 2, 3, 4 až 5. Tato nová fakultativní
pravomoc obecních zastupitelstev zvýraznila poměrně výraznou – já se chci vyhnout
slovu nespravedlnost, ale poměrně výraznou nerovnoprávnost obyvatel starých domů a nových domů a toho, jak přispívají na
obecní infrastrukturu, vzhledem k tomu, že
nové stavby rodinných domů jsou osvobozeny od daně z nemovitostí po velmi dlouhou
dobu 15 let. Tato patnáctiletá lhůta vzhledem k tomu, že daň z nemovitostí je stoprocentním příjmem obecních rozpočtů, samozřejmě obecní rozpočty výrazně snižuje
a v okamžiku, kdy má obecní zastupitelstvo
hlasovat o zvýšení daně z nemovitostí, nemůže si být nevědomo skutečnosti, že noví
obyvatelé, kteří si postavili nové domy, budou osvobozeni zcela, zatímco starousedlíkům tu daň z nemovitostí zvedají dvakrát,
třikrát až čtyřikrát. Zvláště křiklavé jsou tyto případy v satelitech větších měst, kam se
dnes bohatší vrstva stěhuje za lepšími životními podmínkami, staví si v satelitech a na
vesnicích kolem Prahy, kolem Brna poměrně výstavné rodinné domy, což je jistě dobře,
ale pro obecní rozpočty těchto nových obcí je
velmi problematické, že 15 let z toho nezaplatí ani korunu na dani z nemovitostí a nepřispěje tak na obnovu a údržbu obecní infrastruktury. [...] Jsem přesvědčen, že tento
nástroj podpory bytové politiky je dávno
překonán a že toto osvobození je potřeba
zrušit, a to tak, že bude platit naposledy s posledním zdaňovacím obdobím roku 2009.“
[25] Rozsáhlá diskuse o zrušení osvobození od daně z nemovitostí proběhla v Senátu
(viz stenozáznam z 2. schůze Senátu ze dne
18. 12. 2008, http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/hlasovani?action=steno&O=
7&IS=4005&D=18.12.2008;b9091), přičemž
někteří senátoři vyjádřili své obavy z retroaktivního působení úpravy, resp. ze „změny
pravidel uprostřed hry“ (senátoři Jiří Stříteský, Petr Vícha, Jiří Pospíšil, Vladimír Dryml,
Tomáš Töpfer, senátorka Liana Janáčková).
Zástupce předkladatele, ministr financí, k tomu uvedl: „Já si uvědomuji relevanci argu-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 012
mentu retroaktivity, že někdo počítal s nějakým svým rodinným cash flow, kde patnáct
let nebude muset platit daň z nemovitosti.
A najednou se pravidlo změní a on ji bude
muset platit. Ale pěkně prosím, já si dovoluji
požádat o uvědomění si té proporce v souvislosti s jinými parametry rodinného rozpočtu. Více než 50 % rodinných domů je pořízeno na hypotéky. Úvěrová sazba není
patnáct let pevná, ta se prostě mění podle
sazby. Navíc přišla krize a celá řada hypotéčních bank najednou přemýšlí o tom, zda
bude chtít pokrýt 100 % nebo zda bude trvat
na nějaké vyšší spoluúčasti. To jsou prosím
dopady do investice o řád vyšší než několik
stokorun daně z nemovitosti. A nechci pokračovat celou řadou dalších možností rodinného cash flow, kde je jistá nejistota změny legislativy, ať už daňové či výdajové,
pokud se jedná o rodinu, která pobírá nějaké dávky, která opět do rodinného rozpočtu
může dopadnout mnohem silněji než je skutečnost daně z nemovitostí. Podle mého názoru se tady opravdu nejedná o fatální věc
a tolik bych se toho neobával.“
[26] Návrh předmětného zákona, jímž došlo ke zrušení osvobození od daně z nemovitostí, byl Poslaneckou sněmovnou schválen
ve třetím čtení dne 10. 12. 2008. Senát návrh
zákona schválil ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou dne 18. 12. 2008. Zákon
byl podepsán prezidentem dne 19. 12. 2008
a dne 1. 1. 2009 byl vyhlášen ve Sbírce zákonů.
[27] Nejvyšší správní soud po zvážení
okolností, které zákonodárce vedly k přijetí
zákona č. 1/2009 Sb., po posouzení procesu
jeho přijetí a konstrukce přechodných ustanovení, jakož i po zvážení dopadů do právní
sféry žalobce dospěl k závěru, že se v daném
případě o nepřípustnou nepravou retroaktivitu nejedná.
[28] Kasační soud vyšel především z toho, že výnos z daně z nemovitostí je určen obcím, v nichž se nachází příslušné nemovitosti, a je tak určen k využití pro potřeby a blaho
jejich občanů. Osvobození od této daně obsažené v § 9 odst. 1 písm. g) ve znění účinném
do 31. 12. 2008 reagovalo na neutěšenou situaci v oblasti výstavby bytů a domů k bydlení,
která zde nastala po přechodu k tržnímu hospodářství. Stát a obce přestaly být hlavními
„tahouny“ výstavby a toto břemeno se z velké
části přesunulo na soukromé subjekty. Při
hledání možností podpory výstavby bytů
a domů k bydlení se tudíž jevilo jako vhodné
a legitimní ulehčit stavebníkům též tím, že
nebudou po určitou dobu nuceni platit nově
zaváděnou daň z nemovitostí.
[29] Zákonodárce přikročil ke změně této úpravy, resp. k jejímu zrušení, po šestnácti
letech, přičemž důvody, které jej k tomu vedly, považuje Nejvyšší správní soud za legitimní. Předně je nepochybné, že se oproti stavu
na počátku devadesátých let minulého století
rapidně změnila situace ve společnosti: výstavba bytů zaznamenala bouřlivý rozvoj, na
trh vstoupili tzv. developeři a došlo k určitému zprůmyslnění bytové výstavby, dále se rozvinul hypotéční trh, rovněž stoupla životní
úroveň obyvatelstva, zlepšila se finanční situace stavebníků a významně se začala projevovat suburbanizace a fenomén tzv. satelitních
městeček. Již tyto společenské změny nutně
signalizovaly, že je třeba se stávajícím osvobozením od daně z nemovitostí zabývat. Za podstatný důvod pro přijetí nové úpravy pak
zdejší soud považuje vládou uváděnou nerovnost mezi daňovými poplatníky: zatímco
vlastníci starších bytů a domů daň platit musí, vlastníci novostaveb jsou od ní osvobozeni, ač rovněž využívají služeb a infrastruktury
obcí, na něž je mimo jiné výnos z této daně
určen. Tato skutečnost pak vyniká zejména
u tzv. satelitních městeček (k problému suburbanizace viz též rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 9. 2009, čj. 1 Ao
1/2009-185, č. 1971/2010 Sb. NSS) a je podtrhována novou možností obcí stanovit místní
koeficient, jímž se násobí daňová povinnost
poplatníka daně z nemovitostí, zavedenou zákonem č. 261/2007 Sb.
[30] Oproti těmto důvodům přijetí zákona č. 1/2009 Sb., resp. jeho přechodnému
ustanovení, staví žalobce v podstatě „pouze“
újmu spočívající v nové povinnosti platit daň
z nemovitostí. Takový zájem žalobce na zachování předchozí právní úpravy však nemůže převážit důvody veřejného zájmu, které ke
změně legislativy vedly – tj. společenské a legislativní změny a v jejich důsledku se zvyšující nedůvodnou nerovnost mezi poplatníky
daně z nemovitostí. Nejvyšší správní soud
v této souvislosti konstatuje, že legislativní
změnu není možné považovat za razantní, jak
tvrdí žalobce: ačkoliv zákonodárce předmětnou úpravu přijímal zjevně dosti narychlo na
konci roku 2008, poskytl všem daňovým subjektům, kterým již nárok na osvobození od
daně vznikl, ještě jedno osvobození od daně
v roce 2009. Žalobce tak měl dostatečný časový prostor, aby se s novou situací vypořádal. Kromě toho výši daně vyměřenou žalobci
(1 610 Kč za rok 2010) nelze zjevně považovat za rdousivou či neúnosnou a žalobce
ostatně ani nic takového netvrdí.
[31] Tvrdí-li žalobce, že přechod mezi starou a novou úpravou měl být mírnější a postupný, pak zdejší soud konstatuje, že takový jistě být mohl. Současně ovšem soud neshledává
nepřípustnou nebo nepřiměřenou konstrukci
zvolenou zákonodárcem, tj. jednorázové zrušení osvobození od daně do budoucna s jednoročním odkladem, a to zejména s ohledem na
výši daně z nemovitostí a na důvody, jež ke
zrušení tohoto osvobození zákonodárce vedly. Závěr o přípustnosti a přiměřenosti úpravy nemůže zvrátit ani námitka žalobce, že nedošlo k jinému zrušení osvobození od daně
z nemovitostí z jiných důvodů. Další důvody
osvobození od této daně totiž nejsou motivovány státní podporou bydlení, nýbrž zcela odlišnými zájmy, a důvody přijetí zákona
č. 1/2009 Sb. na ně proto nedopadají. Srovnatelné důvody osvobození od daně z nemovitostí obsažené v § 9 odst. 1 písm. h), i) a j) byly zákonem časově omezeny a mohly být
použity naposledy ve zdaňovacím období roku 2007, resp. 2002. V současné době tedy již
osvobození od daně z nemovitostí z důvodu
státní podpory bydlení zákon o dani z nemovitostí neobsahuje.
[32] Nejvyšší správní soud tedy závěrem
konstatuje, že zákonodárce změnu právní
úpravy dostatečně a přiléhavě odůvodnil, přičemž v jejím důsledku nedošlo k porušení
principu rovnosti adresátů práva ani k narušení jiných ústavně zaručených hodnot. Zá-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 012
Luděk P. proti Finančnímu ředitelství v Brně o daň z nemovitostí, o kasační stížnosti