Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele P. V., právně zastoupeného JUDr. Janou Strachoňovou Drexlerovou, advokátkou, se sídlem Orlí 516/20, Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. listopadu 2023 č. j. 10 Ads 138/2022-33 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. dubna 2022 č. j. 22 A 38/2021-45, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Ministerstva práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, jako vedlejšího účastníka, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle článku 30, článku 36 odst. 1, článku 37 odst. 3 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených Ústavní soud zjistil, že stěžovatel utrpěl v roce 2006 úraz, v jehož důsledku může stát a pohybovat se jen s francouzskými holemi, bolí ho kotníky a je omezena jejich hybnost. Stěžovatel dále trpí chronickou obstrukční plicní nemocí a astmatem, proto užívá léky a používá inhalační přístroj. V minulosti mu byl přiznán příspěvek na péči odpovídající II. stupni závislosti, který byl později snížen na příspěvek odpovídající I. stupni závislosti.
3. V roce 2013 stěžovatel požádal o zvýšení příspěvku na péči. Úřad práce jeho žádosti nevyhověl. Stěžovatel proto podal odvolání k Ministerstvu práce a sociálních věcí (dále jen "vedlejší účastník"). Vedlejší účastník jeho odvolání opakovaně zamítal. První zamítavé rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 16. 3. 2016 č. j. 3 Ads 262/2015-34. Druhé zamítavé rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 8. 2020 č. j. 22 A 5/2017-52.
4. Vedlejší účastník rozhodl opětovně dne 23. 3. 2021 č. j. X, sp. zn. SZ/2750/2013/4S-JMK tak, že odvolání stěžovatele podle § 90 odst. 5 správního řádu zamítl a rozhodnutí úřadu práce potvrdil.
5. Proti uvedenému rozhodnutí vedlejšího účastníka podal stěžovatel žalobu, o níž rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") nyní napadeným rozsudkem ze dne 1. 4. 2022 č. j. 22 A 38/2021-45 tak, že žalobu zamítl.
6. Kasační stížnost proti citovanému rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 24. 11. 2023 č. j. 10 Ads 138/2022-33 odmítl pro nepřijatelnost.
7. Stěžovatel se domnívá, že Nejvyšší správní soud porušil jeho základní práva, neboť náležitě neodůvodnil své rozhodnutí o odmítnutí jeho kasační stížnosti pro nepřijatelnost. V tomto ohledu stěžovatel zdůrazňuje, že se jeho kasační stížnost dotýkala právní otázky, která dosud nebyla vůbec či nebyla plně řešena judikaturou Nejvyššího správního soudu. Tou měla být podle stěžovatele otázka nutnosti zajištění osobního vyšetření posudkovou komisí v situaci, kdy stěžovatel není schopen se dostavit do určeného místa k vyšetření posudkovou komisí.
8. Napadené rozhodnutí krajského soudu je podle stěžovatele postaveno na zásadním pochybení, kterého se krajský soud dopustil při výkladu hmotného práva a které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Stěžovatel považuje za zásadní pochybení to, že došlo k rezignování na jeho osobní účast u jednání posudkové komise. Stěžovatel uvádí, že se neodmítal k posudkové komisi dostavit, nýbrž že toho nebyl ze zdravotních důvodů schopen. Posudková komise přitom nevyvinula žádnou aktivitu k hledání alternativního řešení. Možnost jiného termínu není pro stěžovatele řešením, když jeho zdravotní stav je špatný trvale. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, podle kterého se v jeho případě nejedná o situaci, kdy by pro specifické okolnosti bylo nutné přesunout jednání posudkové komise do jiných prostor.
9. Stěžovatel dále namítá, že krajský soud zásadně pochybil při posuzování posudku v jeho věci. Závěry posudkové komise stěžovatel nepovažuje za přesvědčivé, vycházející z odborných lékařských nálezů a srozumitelně odpovídající na námitky žalobce. K tomu stěžovatel opakovaně uvádí, že v oblastech mobility, stravování, oblékání a obouvání je podstatně omezen. Nadto uvádí, že v minulosti došlo ke změně stanovení stupně závislosti, ačkoliv nedošlo ke změně jeho zdravotního stavu, o to větší důraz by měl být kladen na řádné posouzení jeho zdravotního stavu.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
11. Ústavní soud si vyžádal spis vedený Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 22 A 38/2021 a vyjádření účastníků řízení, jakož i vedlejšího účastníka. V návaznosti na uvedená vyjádření Ústavní soud vyzval stěžovatele k replice.
12. Krajský soud v Brně ve vyjádření poukázal na část žaloby, kde stěžovatel výslovně uvedl, že k lékaři chodí s bederním pásem a korzetem, bere si s sebou léky na bolest, aby cestu tam i zpět vydržel, přičemž k lékaři ho vozí syn autem. Případ stěžovatele tedy podle krajského soudu zjevně není situací, kdy by žadatel o dávku nebyl schopen dostavit se k lékařskému vyšetření, vyšetření sám stěžovatel zmařil a nedoložil jiné zprávy o jeho zdravotním stavu, než jaké měla posudková komise k dispozici. Ke zbývající argumentaci krajský soud odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
13. Nejvyšší správní soud uvedl, že ústavní stížnost neukazuje na porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, jen pokračuje v polemice s dosavadními rozhodnutími obecných soudů. Závěr o nepřijatelnosti kasační stížnosti byl podle Nejvyššího správního soudu dostatečně zdůvodněn.
14. Vedlejší účastník uvedl, že z napadených rozsudků nijak nevyplývá, že by stěžovatel byl jakkoliv zkrácen na svých ústavních právech, proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
15. V replice stěžovatel zopakoval zdravotní důvody, pro které se podle svého vyjádření nemohl před posudkovou komisi dostavit. Zásadní námitkou stěžovatele v celém soudním řízení je podle jeho vyjádření požadavek na řádné vyšetření posudkovou komisí. Dle stěžovatele nebyl dostatečně zjištěn jeho zdravotní stav, i když povinností každého správního orgánu je zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Postup obecných soudů stěžovatel považuje za rozporný s jeho ústavně zaručeným právem na soudní ochranu.
16. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (článek 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)].
17. Nejvyšší správní soud postupoval při odmítnutí kasační stížnosti v mezích § 104a odst. 1 s. ř. s., ve znění účinném od 1. 4. 2021. Toto ustanovení stanoví, že kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce (což byla podle § 31 odst. 2 s. ř. s. i věc stěžovatele), odmítne Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost, nepřesahuje-li svým významem podstatně vlastní zájmy stěžovatele. V nyní projednávané věci Nejvyšší správní soud ke splnění této podmínky uvedl, že stěžovatel neoznačil právní otázku, která by v judikatuře nebyla řešena, byla řešena rozdílně či by v ní bylo třeba judikaturu změnit, a Nejvyšší správní soud ani takovou otázku nezjistil.
Nejvyšší správní soud vysvětlil, proč otázku nutnosti osobní účasti stěžovatele na jednání posudkové komise nepovažoval za naplňující uvedená kritéria. V tomto ohledu předně poukázal na své předchozí kasační rozhodnutí sp. zn. 3 Ads 262/2015, v němž konstatoval, že osobní vyšetření před posudkovou komisí není zákonnou podmínkou, ale mělo by být pravidlem. Uvedl rovněž, že tento závěr následně zopakoval krajský soud ve věci sp. zn. 22 A 5/2017 a stejně postupoval i v nyní projednávané věci sp. zn. 22 A 38/2021.
Právní posouzení uvedené otázky učiněné krajským soudem v nyní napadené věci nikterak nevybočovalo z mezí stanovených předchozí judikaturou, a nemohla se od něj proto odvíjet ani přijatelnost kasační stížnosti.
18. Namítá-li nyní stěžovatel, že se obecné soudy měly zabývat otázkou, zda byla nutná přítomnost stěžovatele u jednání posudkové komise za situace, kdy se stěžovatel nemohl objektivně k tomuto jednání dostavit, domáhá se právního posouzení vycházejícího z odlišných skutkových zjištění, než jaká byla přijata obecnými soudy. Ty naopak shledaly, že se stěžovatel k jednání posudkové komise dostavit mohl, stejně jako byl schopen navštěvovat například ambulance lékařů a nebylo třeba jej vyšetřovat v domácím prostředí a byl rovněž schopen nahlížet do správního spisu (podrobnější odůvodnění viz bod 8 usnesení Nejvyššího správního soudu).
Stěžovatel o jednání posudkové komise věděl s předstihem a byl mu nabídnut i náhradní termín, což ostatně ani sám nerozporoval. Za takto zjištěného skutkového stavu Nejvyšší správní soud správně poukázal na svoji dřívější judikaturu, v níž potvrdil, že posudková komise může posoudit zdravotní stav žadatele jen na základě zdravotnické dokumentace, pokud se žadatel jejího jednání odmítne zúčastnit (rozsudek ze dne 8. 2. 2017 č. j. 9 Ads 225/2016-61).
19. Nejvyšší správní soud dostatečně odůvodnil, proč námitky stěžovatele týkající se posouzení skutkových závěrů posudkové komise stran jeho schopnosti zvládat jednotlivé životní potřeby odmítl jako nepřípustné (bod 9 napadeného usnesení). Krajský soud se těmito námitkami zevrubně zabýval, přičemž podrobně a logicky vysvětlil, proč se ztotožnil se závěry posudkové komise ve vztahu k posouzení základních životních potřeb mobility, oblékání a obouvání, stravování a péče o zdraví (body 32-43 rozsudku). Své rozhodnutí krajský soud dostatečně zdůvodnil a nedopustil se svévole při hodnocení důkazů a vyvozování skutkových a právních závěrů. Ani v jeho postupu tedy Ústavní soud neshledal žádnou vadu, která by jej opravňovala k jeho kasačnímu zásahu.
20. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. dubna 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu