Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2016 č. j. 5 Tdo 1529/2016-34, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2016 sp. zn. 61 To 180/2016 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. března 2016 sp. zn. 21 T 117/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9 jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 96 odst. 1 Ústavy a v čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel shledán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců, jakož i k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či funkce člena statutárního orgánu obchodních korporací a družstev na dobu dvou let, a dále mu byla uložena povinnost k náhradě škody.
3. Usnesením Nejvyššího soudu bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku městského soudu.
4. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že jako ředitel a předseda představenstva obchodní společnosti Timbeum a. s. úmyslně porušil povinnost vykonávat svou pravomoc při správě cizího majetku s péčí řádného hospodáře, jak mu ukládal § 135 odst. 1, 2 a § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, nerespektujíce ani povinnosti, které mu byly uloženy stanovami společnosti, podle nichž byl povinen požádat o předchozí písemné schválení právního úkonu dozorčí radu, byla-li předmětem tohoto úkonu dispozice s majetkem společnosti v hodnotě nad 500 000 Kč, což neučinil, neboť souhlas dozorčí rady nevyžádal. Dále v rozporu s povinností, dle které jménem společnosti jednají společně vždy dva členové představenstva, a aniž by dodržel obvyklá pravidla obezřetného podnikání, realizoval prodej zásob zboží v celkové hodnotě 4 822 017 Kč společnosti Hoan SK s. r. o., byť věděl, že s touto společností společnost Timbeum a. s. nikdy neobchodovala, což zastřel tím, že vyhotovil rámcovou kupní smlouvu, kterou podepsal a antidatoval dnem 4. 2. 2010, když antidatací a podvrhem rámcové kupní smlouvy formálně obešel i povinnost jednání jménem společnosti společně s dalším členem představenstva společnosti, přičemž tak jednal za situace, když neznal její solventnost, dlužník společnost Hoan SK s. r. o., cenu zboží neuhradila, je nekontaktní a nemajetná, pobyt jejího jednatele je neznámý, sídlo společnosti nezjištěno, takže dlužnou částku vymoci nelze, v důsledku čehož zmenšil majetek poškozené obchodní společnosti Timbeum a. s.
5. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že soudy nevyhověly jeho návrhům na provedení důkazů, a to navíc za situace, kdy k důkazním návrhům obžaloby byly vstřícné. Navrhoval výslech svědků Kukučky, Dudáše, Průchy a Houdkové, kteří byli informováni o způsobu prodeje předmětných skladových zásob a jsou schopni prokázat, že stěžovatel prověřoval solventnost jednotlivých společností, kterým měly být zásoby prodány a že tedy nemohl vědět o tom, že kupní cena za skladové zásoby nebude uhrazena. Nelze tak souhlasit s odůvodněním obecných soudů, že provádění těchto důkazů by bylo nadbytečné. Zmiňovaní byli ze strany policejního orgánu pouze vyslechnuti v rámci podaného vysvětlení v přípravném řízení s pořízením úředního záznamu, s pomocí kterého pak byla hodnocena důvodnost důkazních návrhů. Takovýto postup však obhajobě neumožnil položit daným osobám jakékoliv otázky. V případě svědkyně Houdkové se pak stěžovatel nadto podivuje nad tím, že soud se ji původně snažil předvolat k hlavnímu líčení, později ji však označil za nedosažitelnou a uvedl, že vývoj důkazní situace u hlavního líčení v kombinaci se znalostí obsahové stránky úředního záznamu o podaném vysvětlení touto svědkyní činí provedení jejího osobního výslechu nadbytečným. Možnosti zajištění přítomnosti této svědkyně dle stěžovatelova přesvědčení nebyly vyčerpány.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
8. Namítá-li stěžovatel neprovedení navrhovaných důkazů, Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V posuzované věci obecné soudy důvody, pro které nebylo důkazním návrhům obhajoby vyhověno, dostatečně a přesvědčivě vyložily (srov. zejména str. 11 až 12 rozsudku obvodního soudu). Ústavní soud neshledává závěry o jejich nadbytečnosti jakkoliv nepřiléhavými, když možno naopak konstatovat, že ve věci bylo provedeno dokazování, které nevzbuzuje pochybnosti o své úplnosti.
Nebylo-li určitým návrhům na výslech svědků vyhověno, pak nemožnost klást dané osobě otázky je toliko důsledkem nadbytečnosti jejich výslechu, kterou shledaly soudy jakožto orgány k posuzování relevantnosti vznášených důkazních návrhů oprávněné, nikoliv snad projevem nějakého procesního pochybení v řízení. Namítá-li stěžovatel, že soudy mohly učinit více k zajištění přítomnosti svědkyně Houdkové, jestliže výslech této svědkyně se začal jevit po vývoji důkazní situace během řízení nadbytečným, pak otázka, zda soudy vyčerpaly možnosti k provedení jejího výslechu, již přestala být relevantní.
9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. ledna 2018
Radovan Suchánek v.r. předseda senátu