U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 12. 2016 o
dovolání, které podal Ing. P. S. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
26. 5. 2016, sp. zn. 61 To 180/2016, jenž rozhodoval jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 117/2015,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného Ing. P. S.
odmítá.
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 21
T 117/2015, byl obviněný Ing. P. S. uznán vinným přečinem porušení povinnosti
při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, za nějž
mu byl uložen podle § 220 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 18
měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Dále mu byl podle § 73
odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu
funkce statutárního orgánu či funkce člena statutárního orgánu obchodních
společností a družstev na dobu 2 let. Podle § 228 odst. 1, 3 tr. řádu bylo
obviněnému uloženo, aby poškozené obchodní společnosti Timbeum a. s. v
likvidaci, IČ: 27899977, se sídlem Praha 1, V Jámě 699/1 (dále jen „Timbeum“),
na náhradu škody zaplatil 193 244,12 EUR spolu s úroky s prodlení ve výši
619,95 EUR, tj. 7,5 % p. a. za období od 5. 12. 2012 do 29. 12. 2012 z částky
121 013,95 EUR, a dále ve výši 7,5 % p. a. z částky 193 244,12 EUR od 30. 12.
2012 do zaplacení.
2. Proti shora uvedenému rozsudku podal obviněný Ing. P. S. odvolání, o
němž rozhodl Městský soud v Praze ve veřejném zasedání rozsudkem ze dne 26. 5.
2016, sp. zn. 61 To 180/2016, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr.
řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o náhradě škody a
podle § 259 odst. 3 tr. řádu sám znovu rozhodl, že se obviněnému ukládá na
náhradu škody poškozené obchodní společnosti Timbeum zaplatit částku 193 244,12
EUR spolu s úroky s prodlení ve výši 7,5 % p. a. od 28. 2. 2016 do zaplacení.
3. Skutek, za který byl obviněný Ing. P. S. v tomto řízení odsouzen,
spočíval (zjednodušeně uvedeno) v tom, že jako ředitel a předseda
představenstva obchodní společnosti Timbeum úmyslně porušil svou povinnost
vykonávat svou působnost při správě cizího majetku s péčí řádného hospodáře,
jak vyplývá z § 135 odst. 1, 2 a § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku, v tehdy účinném znění (dále jen „obch. zák.“), navíc
současně porušil své povinnosti vyplývající z článků VIII a IX stanov uvedené
obchodní společnosti ze dne 3. 11. 2010, podle nichž mohl nakládat s majetkem
obchodní společnosti v hodnotě nad 500 000 Kč jen spolu s dalším členem
představenstva a s předchozím souhlasem dozorčí rady. Přesto obviněný prodal
zásoby zboží v celkové hodnotě 4 882 017,50 Kč obchodní společnosti Hoan SK s.
r. o., IČ: 45446890, se sídlem Slovenská republika, Bratislava, Ferienčíkova 18
(dále jen „Hoan SK“), a to na podkladě jím vyhotovené antedatované rámcové
kupní smlouvy s touto obchodní společností, s níž dosud neobchodovali,
neprověřil její solventnost, takže kupující smluvní strana, jíž bylo zboží
dodáno, nikdy neuhradila dohodnutou cenu, a nyní je nekontaktní, nemajetná,
dlužnou částku nelze vymoci. Tím, že obviněný popsaným způsobem nerespektoval
své shora uvedené povinnosti, způsobil poškozené obchodní společnosti Timbeum
škodu v celkové výši 193 244,12 EUR.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný Ing.
P. S. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jiřího Kokeše dovolání z důvodů
uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
5. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku konkrétně uvedl,
že soud prvního stupně i soud odvolací nesprávně posoudily otázku existence
zavinění ve formě úmyslu s tím, že v průběhu trestního řízení nebylo prokázáno,
že by byl minimálně srozuměn s tím, že svým jednáním může poškodit obchodní
společnost Timbeum.
6. Z provedených důkazů je podle přesvědčení dovolatele naopak zřejmé,
že jednal podle pokynů a s vědomím faktického vlastníka obchodní společnosti
Timbeum, P. R. a Mgr. D. M. Pravidelně informoval zástupce akcionáře obchodní
společnosti, ostatní členy představenstva i členy dozorčí rady o způsobu
výprodeje skladových zásob a při samostatném prodeji skladových zásob
postupoval v souladu s plánem schváleným akcionářem obchodní společnosti. V
dosavadním průběhu řízení bylo naopak prokázáno, že na pravidelných schůzkách s
těmito osobami předkládal tzv. likvidační tabulku, z níž bylo zřejmé, jaký je
postup při výprodeji skladových zásob. Veškeré faktury z uskutečněných prodejů
byly navíc zaneseny do účetního programu, všechny dotčené osoby tedy měly
okamžitě možnost zjistit, o jaké smlouvy a faktury se jednalo.
7. Soudy se dále nezabývaly dobytností pohledávky obchodní společnosti
Timbeum vůči obchodní společnosti Hoan SK. Odvolací soud podle něj pochybil,
pokud nereagoval na námitku, podle níž likvidátorovi obchodní společnosti
Timbeum nic nebránilo v tom, aby tuto pohledávku vymáhal všemi právními
prostředky. Pouze na základě toho, že se likvidátorovi nepodařilo pohledávku
vymoci, nelze obviněného uznat vinným ze spáchání trestného činu.
8. V další částí podaného dovolání obviněný vyjádřil přesvědčení, že
bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na obhajobu, neboť
nebylo vyhověno žádnému z jeho důkazních návrhů. Konkrétně požadoval
vyslechnout svědky (blíže neoznačeného) K., Ing. P. D., V. P. a Ing. I. H.,
kterou soud prvního stupně k hlavnímu líčení původně předvolal, později však na
její výslech rezignoval.
9. Závěrem dovolání obvinění navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 61 To 180/2016, zrušil a
věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání a replika
10. Takto podané dovolání bylo zasláno Nejvyššímu státnímu
zastupitelství, které se k němu vyjádřilo prostřednictvím státního zástupce
JUDr. Jiřího Siegela. Státní zástupce především konstatoval, že formálně
deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají námitky dovolatele
týkající se skupiny svědků, které navrhoval vyslechnout. Další výhradu o
absenci znaku zavinění v příslušné formě lze podle státního zástupce podřadit
pod deklarovaný dovolací důvod pouze se značnou dávkou tolerance, neboť
dovolatel nevychází ze skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě
rozsudku soudu prvního stupně. Z nich přitom vyplývá, že dovolatel prodal zboží
v hodnotě několika milionů korun zahraniční společnosti, o jejíž bonitě a
postavení na trhu neměl žádné informace a u které nijak neověřil její
solventnost. Komunikoval s blíže nespecifikovanou osobou, u které ani neověřil
její totožnost a oprávnění a vystupovat jménem obchodní společnosti Hoan SK.
Navíc prodej zásob v podstatě zatajil před dalšími členy představenstva a
dozorčí radou, vyrobil antedatovanou rámcovou kupní smlouvu, která měla doložit
ve skutečnosti nikdy neexistující dřívější vztahy mezi obchodními společnostmi
Timbeum a Hoan SK. Podle státního zástupce tak lze bezpečně učinit závěr, že
záměrem dovolatele bylo realizovat prodej zásob za každou cenu a byl přitom i
minimálně srozuměn s tím, že zboží nebude zaplaceno a vznikne tak škoda na
majetku obchodní společnosti Timbeum. K námitce týkající se vzniku škody
konstatoval, že vznikla již tím, že za zboží nebylo zaplaceno, pokud by se
podařilo plnění po obchodní společnosti prostředky civilního práva vymoci,
jednalo by se již o náhradu vzniklé škody. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. řádu podle státního zástupce v dané věci není možné uplatnit,
neboť odvolací soud rozhodoval v dané věci rozsudkem. Z výše uvedených důvodů
proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako zjevně
neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
11. Toto vyjádření státního zástupce bylo zasláno obviněnému k možné
replice, avšak ten do okamžiku konání neveřejného zasedání o dovolání této
možnosti nevyužil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
IV. a) Obecná východiska
12. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a
obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
13. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na
rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z taxativně
vyjmenovaných důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b
odst. 2 tr. řádu. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně
deklarován, ale je třeba, aby mu uplatněné námitky také svým obsahem
odpovídaly.
14. Jak správně připomněl státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství, dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu,
zákon definuje ve dvou alternativách, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v
§ 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž by byly splněny procesní podmínky
stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr.
řádu. Uvedeným způsobem ovšem soud druhého stupně nerozhodl, neboť ve veřejném
zasedání napadený rozsudek částečně zrušil a sám rozhodl rozsudkem. Proto
nemohl být tento dovolací důvod naplněn.
15. Dále obviněný podal dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu, který je možné uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl
obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v
něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného
činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná
skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný
skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí
o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud
byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva,
než jaké na ni dopadalo. Jde tedy o aplikaci norem trestního práva hmotného,
případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví.
Podstatou je aplikace hmotněprávních ustanovení na skutkový stav zjištěný
soudem prvního a druhého stupně, zásadně se nepřipouští posouzení aplikace
těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se
dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které
soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu
nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká
skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v
jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný
opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných
rozhodnutí. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat
nedostatky v učiněných skutkových zjištěních, ani procesní vady spočívající v
nesprávném způsobu hodnocení důkazů, nedostatečném rozsahu dokazování apod.,
neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při
aplikaci procesních předpisů (viz zejména § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, § 89 a násl.
tr. řádu, § 207 a násl. tr. řádu a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tento dovolací
důvod může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou,
která má hmotněprávní charakter. Jeho podstatou je podřazení skutkových
zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního
zákona.
IV. b) Námitky nepřípustné a neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu
IV. b) 1. Námitky skutkové povahy
16. V první řadě je namístě uvést, že prakticky se všemi námitkami,
které uplatnil obviněný ve svém dovolání, se již řádně vypořádal soud prvního
stupně, byly dokonce i obsahem podaného odvolání a zabýval se jimi i soud
odvolací. Jestliže tedy v dovolání obviněný jen opakuje námitky, kterými se
snažil zvrátit rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud se jimi zabýval a
vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem, Nejvyšší soud ho
zpravidla odmítne jako dovolání zjevně neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve
svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C.
H. Beck, Praha 2002).
17. S uplatněným dovolacím důvodem, který je hmotněprávní povahy, se
zcela míjejí námitky obviněného, podle nichž vše činil s vědomím odpovědných
osob. Tímto způsobem totiž obviněný pouze polemizuje se závěry, k nimž dospěly
na základě řádně provedeného dokazování soudy nižších stupňů. Tato jeho verze
byla spolehlivě vyvrácena výpovědí svědka P. R., která byla dále podpořena
výpověďmi svědků K. K., T. P. a P. Š. Z těchto výpovědí a z listinných důkazů
přitom jednoznačně vyplynulo, že obviněný při prodeji skladových zásob jednal
zcela v rozporu se svými povinnostmi předsedy představenstva, které mu byly
uloženy zákonem (zejména ustanovením § 135 odst. 2 a § 194 odst. 5 obch. zák.)
a stanovami obchodní společnosti Timbeum. Obviněný fingoval dřívější obchodní
spolupráci s Hoan SK tím, že vytvořil antedatovanou rámcovou kupní smlouvu s
touto obchodní společností, aby se vyhnul odhalení porušení postupů při jednání
za poškozenou obchodní společnost Timbeum, neboť na základě stanov mohli za
společnost jednat vždy jen dva členové představenstva a nakládání s majetkem
obchodní společnosti v hodnotě nad 500 000 Kč vždy podléhalo souhlasu dozorčí
rady. Dovolatel prodal zboží v hodnotě několika milionů Kč zahraniční obchodní
společnosti, o jejíž bonitě a postavení neměl žádné relevantní informace, za
tuto obchodní společnost jednal s osobou, na jejíž jméno si později ani nebyl
schopen vzpomenout („snad pan K.“), u které navíc vůbec neověřil, zda je
oprávněna za tuto obchodní společnost jednat, a to vše za současného zatajení
prodeje před dalšími členy představenstva a dozorčí rady.
18. Obviněný se nepřípustně dožadoval aplikovat normy hmotného práva na
jiný než soudy nižších stupňů prokázaný skutkový stav. Obviněný totiž i v rámci
svého dovolání opakovaně uplatňoval jiný průběh prodeje zboží, než jaký
zjistily soudy nižších stupňů, zejména tvrdil, že představenstvo i dozorčí rada
byly zcela seznámeny se zamýšleným postupným prodejem zásob, že je pravidelně
informoval a předkládal jim tabulkové přehledy o uzavíraných obchodních
transakcích apod. Nic z toho provedeným dokazováním nebylo v řízení před soudy
nižších stupňů prokázáno, ani to nevyplývá z dalších důkazů před soudy
provedenými, naopak výpovědi shora uvedených svědků jsou v tomto ohledu zcela
jasné, nikdo z nich verzi předkládanou obviněným nepotvrdil. Skutková zjištění
soudů, jak jsou stručně popsána ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku,
odpovídají obsahu provedených důkazů a nejeví žádný náznak nepřípustné
deformace či dezinterpretace.
19. Je třeba připomenout, že provádění dokazování je doménou především
soudu prvního stupně jako soudu nalézacího, a to s možnou korekcí v řízení před
soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání.
Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací,
bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny, které
mají vzájemnou spojitost. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také
v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky
tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní
poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje
významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního
prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu – zejména samotnou
vyslýchanou osobou). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu
poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod
bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např.
Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013, str.
178 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení
skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v
osobním kontaktu, což nachází odraz v latinském přísloví „quod non est in foro,
non est in mundo“ (co není před soudem, není na světě), oproti dřívějšímu
inkvizičnímu řízení s principem založeným na písemném řízení s vyjádřením „quod
non est in actis, non est in mundo“ (co není ve spise, není na světě).
20. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu otázkou správnosti právního
posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily
soudy prvního a druhého stupně, a zásadně nepřihlíží k námitkám proti skutkovým
zjištěním soudů, nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění
skutkového stavu, neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost
hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. řádu (z mnohých rozhodnutí srov.
např. č. 40/2005 Sb. rozh. tr.; z poslední doby např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 11 Tdo 432/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 907/2014). Takový závěr je podle Nejvyššího
soudu i s nejnovější judikaturou Ústavního soudu, podle nějž sice nelze
nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace,
to však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje
argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný, neboť je jediným
oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění
konkrétního dovolacího důvodu (srov. bod 23 stanoviska pléna Ústavního soudu ze
dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení
Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu – dále též jen „Sb. nál. a usn. ÚS
ČR“).
IV. b) 2. Námitky porušení práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces
21. Uplatněnému dovolacímu důvodu konečně neodpovídají ani ty výhrady
obviněného, kterými zpochybňoval rozsah provedeného dokazování. Námitky
dovolatele, že soudy neprovedly výslech jím navrhnutých svědků, se také míjí s
hmotněprávní podstatou deklarovaného dovolacího důvodu, nicméně lze k nim
alespoň ve stručnosti uvést následující. Dovolací soud respektuje, že vzhledem
k judikatuře Ústavního soudu (zejména k stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne
4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14) se i přes omezení spočívající v
taxativním výčtu dovolacích důvodů nenachází mimo ústavní rámec pravidel
spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou o ochraně lidských práv a základních
svobod (vyhlášené jako sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č.
209/1992 Sb. – dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práva a svobod (znovu
vyhlášené jako usnesení Předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb. – dále
jen „Listina“), musí reagovat i na případné porušení základních práv a svobod
zajištěných uvedenými právními normami.
22. Výhrada spočívající v tom, že soudy neprovedly důkaz výslechem
svědků v souladu s návrhem dovolatele, svou povahou skutečně odpovídá námitce
porušení základních lidských práv, a sice práva na obhajobu a práva na
spravedlivý proces, jak vyplývají především z čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6
Úmluvy. Obviněný vlastně považoval výslechy jím vybraných osob jako svědků,
které nebyly soudy nižších stupňů provedeny, za tzv. opomenuté důkazy, o něž
ale ve skutečnosti nešlo, neboť jimi nejsou důkazy (důkazní prostředky),
jejichž provedení soudy zamítnou a takové rozhodnutí náležitě v souladu s
judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zdůvodní. Problematika tzv.
opomenutých důkazům byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního
soudu, který v řadě svých nálezů (například sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III.
ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 – Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu,
svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127) podrobně
vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení
důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Soud ve
svém rozhodování nemá na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které
nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a
které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko
třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž
ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s
předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit
ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje
vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument,
podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován,
bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou)
ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997,
sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 18.
listopadu 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 23. září 2005, sp. zn. III. ÚS
359/05, a další).
23. Jedním z takových důvodů pro odmítnutí provedení navrženého důkazu
je tedy ve smyslu uvedené judikatury i jeho zjevná nadbytečnost, neboť má
prokazovat skutečnost nerozhodnou pro posouzení dané věci, neboli jinak řečeno
tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá
relevantní souvislost s předmětem řízení. To platí za dané situace i pro případ
zamítnutí provedení důkazu výslechem svědkyně Ing. I. H., zejména vzhledem k
tomu, že obviněnému bylo za vinu kladeno „pouze“ porušení povinnosti při správě
cizího majetku, nikoli např. zpronevěra, k níž možná otázky policejního
komisaře vůči svědkyni v přípravném řízení směřovaly. Soud prvního stupně
zamítnutí výslechu této svědkyně odůvodnil též tím, že se pro něj svědkyně
stala nedosažitelnou. Prvně uvedený důvod lze akceptovat, neboť důkaz byl
důvodně označen za nadbytečný a nepotřebný k prokázání skutkového stavu
uvedeného nakonec v rozsudku soudu prvního stupně v tzv. skutkové větě. Nelze
však souhlasit se soudem 1. stupně, že by svědkyně byla pro něj nedosažitelná,
soud např. nedoručoval předvolání svědkyni na nově sdělenou adresu pro
doručování, již uvedla při podání druhého vysvětlení, ani jinak neprověřoval
její pobyt. Nicméně její výslech správně soudy obou stupňů posoudily jako
nadbytečný důkaz v souladu se shora citovanou soudní judikaturou. Svědkyně
totiž nebyla členkou představenstva ani dozorčí rady, nemohla tak potvrdit, zda
obviněný porušil své povinnosti či nikoli. Svědkyně ve vztahu k jednání
kladenému obviněnému za vinu pouze potvrzovala jinými důkazy spolehlivě
prokázanou okolnost, že obchodní společnost Timbeum s obchodní společností Hoan
SK dříve nespolupracovala, jen jí odprodala skladové zásoby před vstupem do
likvidace. Svědkyně se jednání se zástupci této obchodní společnosti
neúčastnila, pouze na základě podkladů od obviněného vystavila a podepsala
faktury adresované této obchodní společnosti. Soud prvního stupně se důvody
zamítnutí tohoto návrhu na doplnění dokazování zevrubně věnoval na str. 11
odůvodnění svého rozsudku, přičemž jeho odůvodnění odpovídá nárokům plynoucím z
judikatury Ústavního soudu.
24. V navazující části odůvodnění svého rozsudku (str. 11) se soud
prvního stupně řádně vypořádal i s dalšími návrhy obviněného na doplnění
dokazování, jak je namítal i v rámci dovolání, a sice výslechů svědků Ing. P.
D., V. P. a blíže neoznačeného svědka K. Výslechy těchto osob, které působily
na pozici obchodních zástupců, při znalosti obsahu úředních záznamů o podaných
vysvětleních svědky Ing. P. D. č. l. 79 – 82 trestního spisu) a V. P. (č. l. 75
– 78 trestního spisu) nepovažoval soud prvního stupně důvodně za potřebné k
prokázání skutku, který byl obviněnému kladen za vinu, neboť tito svědci k němu
nemohli uvést žádné relevantní informace. Pouze oba shodně potvrzovali jinými
důkazy prokázanou skutečnost, že s obchodní společností Hoan SK dříve
neobchodovali. Tím, že obviněný uvedeným svědkům nemohl klást otázky, nebyl
nijak zkrácen na svých právech na obhajobu, neboť úřední záznamy o podaných
vysvětleních není možno bez dalšího v rámci dokazování použít, mají především
sloužit soudu, ale i stranám, ke zvážení, nakolik k prokázání skutkového stavu
je výslech osoby dříve podávající vysvětlení potřebný. Na základě znalosti
těchto úředních záznamů pak soud prvního stupně důvodně vyhodnotil, že výslechy
těchto osob není nutné provádět s ohledem na předmět trestního řízení, obviněný
ani v průběhu hlavního líčení, popř. poté v rámci odvolacího řízení, neuvedl,
co nového dosud neznámého by měli svědci vypovídat o okolnostech, které by se
zároveň bezprostředně týkaly žalovaného skutku. Obecně sice obviněný namítal,
že svědkům nebyly položeny otázky pro trestní řízení klíčové, ale již nijak
nerozvedl, o jaké klíčové otázky se mělo jednat. Proto i soud odvolací
oprávněně aproboval postup soudu prvního stupně, který s náležitým odůvodněním
odpovídajícím uznávané judikatuře Ústavního soudu, jak byla rozvedena shora,
návrhy na doplnění dokazování v uvedeném směru zamítl.
25. Z těchto důvodů lze uzavřít, že soud prvního stupně se náležitě
zabýval jednotlivými důkazními návrhy a dospěl ke správné úvaze o nadbytečnosti
jejich provedení, což také náležitě a přesvědčivě zdůvodnil (srov. zejména str.
11 – 12 rozsudku soudu prvního stupně). S takovým postupem souhlasil i soud
odvolací a námitek proti němu nemá ani soud dovolací. I ze shora uvedené
judikatury Ústavního soudu vyplývá, že soud nemusí nutně provést každý důkazní
prostředek, který strany navrhnou, je to soud, kdo určuje rozsah prováděného
dokazování, respektuje-li současně shora vyložené právo stran na spravedlivý
proces a právo obviněného na obhajobu.
IV. c) K relevantně uplatněným námitkám nesprávné právní kvalifikace
26. Přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220
odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo
smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím jinému
způsobí škodu nikoli malou, pokud tímto činem způsobí škodu značnou, naplní
okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v odst. 2 písm. b)
téhož ustanovení. Uvedený trestný čin je možno spáchat pouze úmyslně, jak
vyplývá z ustanovení § 13 odst. 2 tr. zákoníku. Podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku
je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v
trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl
přímý, nebo dolus directus), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové
porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím
srozuměn (úmysl nepřímý, neboli dolus eventualis). Srozuměním se podle § 15
odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v
trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
27. Již shora bylo rozvedeno, že dovolací soud shledal jako nepřípustné
a neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu ty námitky, kterými obviněný
uplatňoval jinou verzi skutkového děje, na niž žádal aplikovat normy trestního
práva. To se týká i námitek, které směřovaly k zavinění jako obligatorního
znaku skutkové podstaty předmětného trestného činu. Lze jen připomenout závěry
soudu prvního stupně, který dokazováním zjistil skutkový stav spočívající v
tom, že obviněný nerespektoval povinnosti, které pro něj vyplývaly z § 135
odst. 2 a § 194 odst. 5 obch. zák. a ze stanov, když v rozporu s péčí řádného
hospodáře a konkrétními články stanov jednal sám bez dalšího člena
představenstva obchodní společnosti Timbeum, aniž by měl předchozí souhlas
dozorčí rady, fingoval dlouhodobou obchodní spolupráci s obchodní společností
Hoan SK, aby tyto své kroky zastřel, následně na ni převedl skladové zásoby v
hodnotě téměř desetinásobně převyšující částku (500 000 Kč), do které mohl s
majetkem nakládat sám, částka za dodané zboží nebyla nikdy uhrazena, neboť
obchodní společnost Hoan SK je nemajetná. Těchto svých povinností si obviněný
byl velmi dobře vědom, čemuž také odpovídá jeho snaha zastřít jejich porušení
tím, že vytvořil antedatovanou rámcovou kupní smlouvu s Hoan SK, která byla
zcela fiktivní, obviněný si tím jen vytvářel alibi pro převod skladových zásob
této obchodní společnosti. Obviněný nebyl schopen následně své kroky vysvětlit,
ani označit konkrétní osobu, s níž o smlouvě jednal, jak ověřil totožnost této
osoby, její oprávnění jednat za obchodní společnost Hoan SK apod. Obviněný
zcela vědomě a cíleně tedy porušoval své povinnosti řádného hospodáře, jakož i
specifické povinnosti uložené mu stanovami k ochraně majetku poškozené obchodní
společnosti. Není ani pravdivá skutková námitka obviněného, že by se obchodní
společnost Timbeum nesnažila získat kupní cenu přímo od obchodní společnosti
Hoan SK, naopak z trestního spisu je tato snaha patrná, byla prověřována
historie této obchodní společnosti, prostřednictvím spolupracujících advokátů
na Slovensku bylo pátráno po jejím majetku, avšak žádný nebyl dohledán. Nelze
pak vytýkat poškozené obchodní společnosti Timbeum, že rezignovala na marné
soudní spory s touto nemajetnou a nekontaktní obchodní společností, které by
dále jen finančně zatěžovaly poškozenou bez reálné možnosti vrácení alespoň
této investice.
28. Obviněný tak zcela nepochybně velmi dobře věděl, že svým postupem
nutně poruší vlastní povinnosti plynoucí mu z výše uvedených ustanovení
obchodního zákoníku a stanov. Současně si musel být obviněný vědom možnosti
způsobit škodu spočívající v neuhrazení kupní ceny. Obviněný si v tomto směru
počínal nejméně velmi ledabyle, ve vztahu k trestněprávně relevantnímu následku
lhostejně, pokud neučinil nic, co by vedlo k tomu, aby nároky poškozené Timbeum
byly zajištěny a tato obchodní společnost nebyla tímto obchodním jednáním
poškozena. Obviněný se totiž nespoléhal na žádnou konkrétní okolnost, pro
kterou by nemělo dojít ke vzniku škody. Takto jednal, ač nakládal s cizím
majetkem značné hodnoty (dosahující dokonce téměř hodnoty velkého rozsahu), a
to navíc za současného porušení vlastních povinností při nakládání s ním, jak
bylo uvedeno shora, přesto se vůbec nezajímal o historii obchodní společnosti
Hoan SK, její bonitu, o to, zda osoba spolukontrahenta je oprávněna za ni
jednat, zda nejde o nezmocněné jednatelství, zda není takové nezmocněné
jednatelství jen fingováno apod. V tom všem se projevuje nejméně naprostá
lhostejnost obviněného k následku v podobě majetkové škody na straně poškozené
Timbeum, která má povahu srozumění ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku, a to přinejmenším ve smyslu smíření podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku.
Rozhodně v tomto případě nejde o vědomou nedbalost ve smyslu § 16 odst. 1 písm.
a) tr. zákoníku spočívající v tom, že obviněný, ač věděl, že svým jednáním může
porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, bez přiměřených důvodů
spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Vědomá nedbalost se
shoduje s eventuálním úmyslem v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu
úmyslu zde chybí volní složka ve formě alespoň srozumění. Při vědomé nedbalosti
pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit
ani s tím není srozuměn, pouze se bez přiměřených důvodů spoléhá, že následek
nezpůsobí. Při posuzování odlišností mezi vědomou nedbalostí a eventuálním
úmyslem je třeba hodnotit, zda důvody, pro které se pachatel spoléhá, že
trestněprávní následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů, za něž je
možno považovat jen takové, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé
zabránit relevantnímu následku z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a
za jiných podmínek by k tomu mohly být reálně způsobilé. Nejde tedy o spoléhání
na náhodu. Tam, kde pachatel spoléhá jen na šťastnou náhodu, nejedná z vědomé
nedbalosti, ale s eventuálním úmyslem (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I.
§ 1 až 139. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 236). O takové
důvody, na které se mohl obviněný oprávněně spolehnout, však v daném případě
rozhodně nešlo, dokonce ani žádné takové důvody, o nichž by bylo vůbec možno
uvažovat, obviněný po celou dobu řízení nepředložil.
29. Obviněný tak zcela zřejmě porušil svoje povinnosti uložené mu
obchodním zákoníkem a stanovami poškozené obchodní společnosti, čímž současně
způsobil obchodní společnosti Timbeum škodu v celkové výši 193 244,12 EUR,
jednal při tom nejméně s úmyslem nepřímým, jak jej dovodily soudy nižších
stupňů. Právní kvalifikace jednání obžalovaného je tak správná a soudům nižších
stupňů v tomto směru nelze ničeho vytýkat.
V. Závěrečné shrnutí
30. Nejvyšší soud s ohledem na shora popsaná zjištění a právní závěry
uzavřel, že dovolání obviněného Ing. P. S. se sice částečně opírá o námitky,
které odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu, neshledal je ale opodstatněnými, a proto odmítl jeho dovolání podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Jde o závěr, který
lze učinit pouze na podkladě trestního spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba
opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo
dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Podle
§ 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 20. 12. 2016
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu
Vyhotovil:
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.