Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele P. D., zastoupeného Mgr. Kateřinou Richterovou, advokátkou, se sídlem Týnská 633/12, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2023 č. j. 25 Co 205, 206/2023-540 a rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. dubna 2023 č. j. 0 P 162/2021-408 a č. j. 0 P 162/2021-412, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a G. Z. S. a nezletilého D. D., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 6 ("obvodní soud") nahradil souhlas stěžovatele se změnou místa bydliště jeho nezletilého syna z území České republiky na území Maďarska s tím, že tento výrok je předběžně vykonatelný jeho vyhlášením. Druhým rozsudkem z téhož dne obvodní soud svěřil nezletilého do střídavé péči obou rodičů dle harmonogramu specifikovaného v rozsudku s tím, že počínaje dnem 1. 7. 2023 i počínaje dnem právní moci rozsudku o rozvodu manželství se nezletilý svěřuje do péče matky, přičemž určil, že tento výrok je předběžně vykonatelný jeho vyhlášením (výrok I.). Obvodní soud dále rozhodl o běžném i dlužném výživném obou rodičů (výroky II. a III.) a upravil styk nezletilého se stěžovatelem počínaje dnem 1. 9. 2023, a to včetně prázdnin, přičemž i zde rozhodl o předběžné vykonatelnosti výroku jeho vyhlášením (výrok IV.).
2. K odvolání stěžovatele směřujícímu proti rozsudku o nahrazení souhlasu se změnou bydliště nezletilého i rozsudku o úpravě péče a styku (zde ve vztahu k výrokům I. a IV.) ve věci rozhodoval Městský soud v Praze ("městský soud"), který napadeným rozsudkem rozhodl, že soudkyně Mgr. Kamila Petrusová není vyloučena z projednání a rozhodnutí věci vedené před obvodním soudem pod sp. zn. 0 P 162/2021 (výrok I.). Dále potvrdil rozsudek o nahrazení souhlasu se změnou bydliště nezletilého (výrok II.) a výroky rozsudku obvodního soudu týkající se úpravy péče a běžného výživného (výrok III.). Odvolání stěžovatele proti rozsudku o úpravě péče a styku shledal městský soud částečně důvodným, a proto změnil rozhodnutí obvodního soudu ve vztahu k úpravě běžného i prázdninového styku s nezletilým (výrok V.). Městský soud současně změnil (doplnil) výroky rozsudku obvodního soudu týkající se dlužného výživného (srov. rozsudek městského soudu, body 20 a 21) tak, že žádnému z rodičů za dobu od 1. 5. 2023 do 30. 11. 2023 nedoplatek na výživném nevznikl (výrok IV.).
3. Stěžovatel se závěry obvodního a městského soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž se dovolává porušení základních práv zaručených čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Opětovně předkládá námitku podjatosti soudkyně Mgr. Kamily Petrusové, jejíž vypořádání odvolacím soudem považuje za nedostatečné. Stěžovatel brojí především proti rozhodnutí o změně místa bydliště nezletilého, které považuje za klíčové pro navazující rozhodnutí o péči. Obecně vzato namítá, že obecnými soudy učiněná skutková zjištění jsou neúplná a provedené důkazy jsou nesprávně a nepřesvědčivě zhodnoceny, přičemž odkazuje na okolnosti, které dle jeho názoru nevzaly obecné soudy dostatečně v potaz (oslabení citových vazeb na stěžovatele a polorodé sourozence v důsledku přestěhování do Maďarska). Opakuje, že v nejlepším zájmu nezletilého je zachování obou výchovných prostředí, bez změny místa bydliště nezletilého. Vymezuje se rovněž proti předběžné vykonatelnosti rozhodnutí o změně místa bydliště nezletilého.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obvodního a městského soudu nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
5. Podstata stěžovatelovy polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena především na nesouhlasu se změnou bydliště nezletilého a s tím souvisejícím svěřením nezletilého do výlučné péče matky.
6. Ústavní soud předně připomíná, že k možnosti přehodnocování závěrů obecných soudů v rodinných věcech přistupuje obzvláště zdrženlivě, neboť obecné soudy provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení a obecně vzato rozhodují na základě bezprostřední znalosti osob i poměrů v dané věci. Ústavní soud vzhledem ke své povaze i úpravě řízení nemůže obecné soudy v popsaných aspektech nahrazovat. Tyto premisy platí o to více v řízeních ve věcech nezletilých dětí, která jsou vyvolána vyhrocenými rodičovskými konflikty.
7. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se způsobem, jakým městský soud a před ním též obvodní soud rozhodly o úpravě výchovných poměrů jeho nezletilého syna, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též na https://nalus.usoud.cz). V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy a jimi přijatá opatření dostojí požadavku souladu s nejlepším zájmem dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna.
8. Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře za tímto účelem vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá a na něž ostatně odkázal rovněž městský soud. Mezi tato kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 , body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů (srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ).
9. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí rovněž prizmatem těchto kritérií, přičemž dospěl k závěru, že obecné soudy při svém rozhodování vzaly uvedené ústavní požadavky do úvahy a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi posuzovaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, shledaly předpoklady pro změnu bydliště nezletilého a jeho svěření do péče matky, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují, resp. nelze je považovat za ústavněprávně excesivní, což teprve by bylo způsobilé založit potřebu kasačního zásahu Ústavního soudu.
10. Jak totiž vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, obvodní i městský soud kladly důraz především právě na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte. Není přitom relevantní, že stěžovatel se s hodnocením obecných soudů neztotožňuje a nadále předkládá vlastní verzi toho, co je a není v zájmu jeho syna.
11. Stěžovatelova argumentace směřuje především ke zpochybnění postupu obvodního a městského soudu v rámci procesu dokazování. Povýtce je však nutno na tomto místě uvést, že jakkoliv se stěžovatel snaží věci dát ústavněprávní rozměr tím, že uvádí porušení ústavně zaručených základních práv, jedná se ve skutečnosti toliko o polemiku se závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví ovšem Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud totiž opakovaně ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že proces dokazování i proces hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, do níž není zásadně oprávněn zasahovat. Ke kasaci rozhodnutí obecných soudů pak přistupuje pouze tehdy, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování (srov. např. nález, sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995).
12. Vady podobného charakteru nicméně Ústavní soud v přezkoumávané věci nezjistil. Dle jeho náhledu totiž ve věci rozhodující soudy podle zásad vyjádřených v ustanovení § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád posoudily všechny předložené důkazy, na jejichž základě dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které také náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Z ústavněprávního hlediska tedy obecným soudům není možno nic vytknout.
13. Obecné soudy ve svých závěrech o nahrazení souhlasu stěžovatele se změnou místa bydliště a s tím souvisejícím svěřením nezletilého do péče matky vycházely mimo jiné ze stanoviska a doporučení psychologa Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí (srov. rozsudek městského soudu, bod 19), znaleckého posudku psychologa PhDr. Václava Jiřičky, Ph.D. (srov. rozsudek obvodního soudu o úpravě péče a styku, bod 15) i stanoviska kolizního opatrovníka (srov. rozsudek městského soudu, body 17 a 19). Přihlédly i k přání nezletilého, který jednoznačně uvedl, že chce žít v Maďarsku, což potvrdil opakovaně v rámci pohovoru z března 2023, který s ním v základní škole uskutečnila soudkyně obvodního soudu, i v rámci následného pohovoru s psychologem Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí v září téhož roku. Přání nezletilého přitom soudy nepřevzaly bez dalšího, ale kriticky jej zhodnotily (srov. rozsudek městského soudu, bod 26). Ústavní soud má za to, že napadená rozhodnutí dostojí též požadavkům plynoucím z nálezové judikatury zdejšího soudu zdůrazňující, že kritérium velké vzdálenosti bydliště rodičů nemůže být jediným důvodem vylučujícím vhodnost střídavé péče, resp. zdůrazňující povinnost rovnoměrného vyvážení překážek spojených se zajištěním styku dítěte s rodičem na větší vzdálenost (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1279/21 ze dne 16. 8. 2021). V tomto kontextu totiž obecné soudy otázku péče neposuzovaly prizmatem vzdálenosti bydliště rodičů, ale hodnotily ji komplexně. Kromě výše uvedeného (např. stanoviska a doporučení psychologa, stanoviska nezletilého, kolizního opatrovníka) přihlédly např. k dobré integraci nezletilého v Maďarsku, jakož i k větší míře chápavosti a empatie vůči nezletilému ze strany matky - srov. rozsudek městského soudu, bod 26. Z hlediska možnosti střídavé výchovy ve dvou zemích pak soudy přihlédly k nedoporučujícímu stanovisku znalce, který v této souvislosti upozornil na neúměrnou emoční zátěž a zátěž s udržováním sociálních vazeb.
14. Na takto odůvodněných závěrech obvodního a městského soudu Ústavní soud nehodlá - a vzhledem ke svému shora zdůrazněnému postavení orgánu ochrany ústavnosti, který není součástí soustavy obecných soudů, ani nemůže - cokoliv přehodnocovat, neboť v nich neshledal nic, co by svědčilo o jejich excesivnosti či dokonce protiústavnosti.
15. Dovolává-li se stěžovatel podjatosti soudkyně obvodního soudu, uplatňuje zmatečností důvod, aniž by ovšem využil opravný prostředek v podobě žaloby pro zmatečnost, což striktně vzato znamená, že jeho argumentace je v této části nepřípustná.
16. Brojí-li dále stěžovatel proti rozhodnutí o předběžné vykonatelnosti rozsudku o nahrazení souhlasu stěžovatele se změnou bydliště nezletilého, přehlíží, že jeho námitkou se zabýval již městský soud, který mu dal zapravdu v tom, že obvodní soud ve svém rozhodnutí skutečně pochybil (srov. rozsudek městského soudu, bod 32). Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem - jak již bylo řečeno výše - je ochrana ústavnosti, což nelze zaměňovat s dohledem nad průběhem řízení před obecnými soudy v tom ohledu, zda precizně dodržují procesní pravidla a jakým způsobem vykládají podústavní právo. Proto také platí, že nikoliv každý procesně vadný postup ve smyslu porušení podústavního práva současně atakuje ústavně zaručená práva a svobody, a nemusí tedy vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1639/14 ze dne 30. 10. 2015). Obdobně ostatně postupoval rovněž městský soud, který pouze konstatoval pochybení na straně obvodního soudu, aniž by ovšem přistoupil ke zrušení prvoinstančního rozhodnutí, a to jednoduše proto, že by to bylo v dané procesní fázi nadbytečné. Městský soud potvrdil, že obvodní soud nepochybil, rozhodl-li o nahrazení souhlasu stěžovatele se změnou bydliště a jeho svěření do péče matky, a tedy souhlasil s věcným řešením nyní posuzovaného případu. Tomuto postupu městského soudu nemůže Ústavní soud cokoliv vytknout. V tomto ohledu je možné připomenout rovněž další relevantní závěry plynoucí z nálezové judikatury zdejšího soudu týkající se ústavněprávního rozměru porušení procesních pravidel. V usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02 ze dne 27. 8. 2003 Ústavní soud zdůraznil, že jakýkoliv proces neexistuje samoúčelně, nýbrž jeho cílem je dosažení vzniku, změny či zániku hmotných práv a povinností fyzických či právnických osob. Tato skutečnost se musí nutně odrážet také v rovině základních práv a svobod, v daném případě ve sféře vymezení rozsahu práva na spravedlivý proces. Teprve takové porušení objektivních procesních pravidel by mohlo být zásahem do subjektivního práva na spravedlivý proces, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu, například v nemožnosti provést konkrétní stěžovatelem zamýšlený procesní úkon, čímž by byl v důsledku znevýhodněn oproti jinému účastníkovi řízení či zkrácen na svých hmotných právech. K takovému zásahu ovšem v nyní posuzovaném případě nedošlo.
17. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ji usnesením odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. března 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu