Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 448/02
Ústavní soud rozhodl dne 15. srpna 2002 v senátě složeném z předsedy
JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L.R., zastoupené JUDr. M. H., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2002, sp. zn. 29 Co 99, 100/2002, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. prosince 2001, sp. zn. 39 C 297/2000, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek, s výjimkou formální vady v předložené plné moci (absence datování a potvrzení jejího přijetí ze strany advokáta), ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojila stěžovatelka proti rozhodnutím obecných soudů [rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. prosince 2001 - 39 C 297/2000, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2002 - 29 Co 99,100/2002-58], a tvrdila, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a současně čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Obvodní soud pro Prahu 4 svým rozsudkem ze dne 3. prosince 2001 (39 C 297/2000) zamítl žalobu stěžovatelky, aby žalovaní (Y. E. a M. E.) byli povinni vyklidit dům čp. 767 se stavební parcelou č. 2656 a parcelou č. 2657 v k. ú. K. a takto vyklizené nemovitosti vydat stěžovatelce. Soud I. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že v již předchozím řízení, vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 7 C 403/91, se stěžovatelka domáhala povinnosti uzavřít dohodu o užívání předmětných nemovitostí, když její žaloba byla pravomocně zamítnuta, neboť bylo prokázáno, že žalovaní nejsou osobami povinnými dle § 4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., a proto stěžovatelce nesvědčí právo vlastníka k uvedeným nemovitostem. Odvolání stěžovatelky bylo zamítnuto rozsudkem Městského soudu v Praze, jak je vpředu označen, když odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu I. stupně.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti spatřovala stěžovatelka porušení svých ústavně zaručených práv (svobod) v tom, že obecné soudy při vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí nerespektovaly nález pléna Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 9/99 ze dne
6. října 1999, dle něhož osoby rehabilitované podle zák. č. 119/1990 Sb., které nesplnily podmínky zák. č. 87/1991 Sb. (podmínku státního občanství), mohou podat reivindikační žalobu dle občanského zákoníku. Stěžovatelka poukázala na to, že uvedené stanovisko Ústavního soudu je nutno vykládat extenzivně, a to na základě analogie legis i ve vztahu k osobám, které sice podmínku státního občanství splňují, nicméně neuspěly při uplatnění svého restitučního nároku dle zák. č. 87/1991 Sb. Stěžovatelka proto navrhla zrušení rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze, jak jsou vpředu označena. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), o což dle povahy vývodů ústavní stížnosti stěžovatelka usilovala. Zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III.
ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a ostatně nebyly stěžovatelkou ani tvrzeny. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů I. a II. stupně vyplývají dostatečně zřetelně důvody, pro které byla žaloba stěžovatelky zamítnuta a je z nich zřejmé, jakými úvahami se při rozhodování věci obecné soudy řídily, a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav aplikovaly (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Použitím určitého právního názoru, byť odlišného od přesvědčení stěžovatelky, k porušení práva na soudní ochranu (čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) ani k porušení čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nedošlo, odhlédnuto již od toho, že jejich tvrzené porušení stěžovatelka ani nezdůvodnila. Obdobně nedůvodný jeví se stěžovatelčin odkaz na jí označený nález Ústavního soudu ze dne 6. října 1999 ( Pl. ÚS 9/99 ). Z právní věty tohoto nálezu plyne, že "u soudně rehabilitovaných osob, jež nesplňují podmínku státního občanství a nemohou tudíž uplatnit nárok na vydání věci dle zákona o mimosoudních rehabilitacích a v jejichž případě byly vysloveny zrušující výroky o uložení trestu odnětí svobody a na ně navazující výroky o propadnutí majetku, nedochází tímto k nové expropriaci.
Jakkoli tyto osoby nemohou uplatnit nárok na vydání věci dle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nelze v jejich případě apriori vyloučit uplatnění práva na reivindikaci podle občanského zákoníku". Jak však sama stěžovatelka uvedla v ústavní stížnosti, pod uvedenou skupinu osob nespadá a svůj nárok v řízení před obecnými soudy již jednou neúspěšně uplatnila podle zákona o mimosoudních rehabilitacích (zák. č. 87/1991 Sb.). Je tedy zřejmé, že v uvedeném nálezu jde o věc skutkově odlišnou.
Z takto rozvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jako zjevně neopodstatněná. Zjevná její neopodstatněnost je dána konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ní bylo příkladmo poukázáno. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo nutno rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, aniž se jevilo účelné vésti stěžovatelku k odstranění formální vady v předložené plné moci.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 15. srpna 2002