Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III.ÚS 457/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 16. června 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. B. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2004, čj. 14 Co 93/2004-80, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 1. 2004, čj. 11 C 53/2003-54, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, podanou včas a i co do dalších formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím, na základě nichž mu nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků ve věci žaloby o zaplacení částky 827 598,23 EUR, podané proti eBance, a. s., neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo chráněné čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
V ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům vytýká, že nepřihlédly k jeho majetkovým a sociálním poměrům, příp. k výši soudního poplatku, a také že pokud uvedly, že si měl vytvořit potřebnou finanční rezervu v době před rokem 2001, kdy byla jeho finanční situace příznivá, nevzaly v úvahu, že mu byla odcizena značná finanční hotovost a pachatel této krádeže zjištěn nebyl; kromě toho mu žádný zákon neukládá povinnost vytvářet si dostatečnou finanční rezervu do budoucna na krytí případných ztrát. Obecné soudy rovněž nevzaly v úvahu, že u společností, kde je stěžovatel jednatelem a společníkem, byly dne 6. 1. 2003 podány návrhy na likvidaci (z důvodu nekonání valné hromady, že nebyl zvolen statutární orgán a že společnost neprovozovala žádnou činnost), z toho u dvou došlo k zániku jeho funkce jednatele k 28. 12. 2001, a že do dnešního dne rozhodnutí o zrušení společnosti vydáno nebylo. Z toho stěžovatel vyvozuje, že obecné soudy nepostupovaly v souladu s § 120 odst. 3 věty první o. s. ř.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu § 42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Jak patrno z odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení soudu prvního stupně, uvedený soud vycházel ze závěrů obsažených v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2003, čj. 13 Co 516/2003-66, jež bylo vydáno v obdobné stěžovatelově věci. Posledně uvedené rozhodnutí napadl stěžovatel obsahově obdobnou ústavní stížností, kterou však Ústavní soud usnesením ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 192/04 , podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavní soudu odmítl, když dospěl k závěru, že z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl.
Tento svůj závěr Ústavní soud odůvodnil tak, že podle § 138 o. s. ř. může na návrh předseda senátu přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; v souladu s tímto ustanovením občanského soudního řádu soudy zjišťovaly, jaké jsou poměry účastníka a na základě obsahu listiny - smlouvy o poskytování služeb přímého bankovnictví, obsahující mimo jiné údaje o příjmu žalobce ve výši 1 170 000,- Kč hrubého za kalendářní rok, jakož i zápisů v obchodním rejstříku o výši základního kapitálu firem, jichž je stěžovatel společníkem, nebylo osvobození od soudních poplatků přiznáno důvodně. I pokud byl výše uvedený výdělek vykázán k datu 14. 6. 1999, jak tvrdí stěžovatel, nutno souhlasit s obsahem odůvodnění rozhodnutí soudu II. stupně, v němž je příjem hodnocen jako nadprůměrný a v němž byla zohledněna i tvrzená pohledávka žalobce ve výši 3 750 000,- Kč.
Výše uvedené závěry lze plně vztáhnout na nyní posuzovanou věc, k čemuž možno dodat, že stěžovateli bylo již v roce 1999 známo, že jeho údajný nárok nebude ze strany žalované dobrovolně uhrazen, takže mu nic nebránilo soudní žalobu podat (a na svou útratu se pustit do rizikového a nákladného soudního sporu), resp. do budoucna počítat s vydáními s tím spojenými, a tak úvahám obecných soudů o tom, že si stěžovatel (jako osoba nepochybně těchto záležitostí znalá) měl a mohl vytvořit dostatečnou finanční rezervu, nelze nic vytknout. Bude to tedy stěžovatel a nikoliv obecné soudy, kdo svým nedbalým přístupem (nešlo-li ovšem z jeho strany o účelový postup) případně způsobí, že nebudou splněny podmínky pro domáhání se práv soudní cestou. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. června 2005