Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele L. G., zastoupeného JUDr. Josefem Kopřivou, advokátem, sídlem Václavské náměstí 819/43, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2024 č. j. 4 Tdo 994/2024-390, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2024 č. j. 9 To 68/2024-339 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. prosince 2023 č. j. 38 T 108/2023-306, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a odsouzen k peněžitému trestu ve výši 50 000 Kč.
3. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku obvodního soudu. Usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení městského soudu.
4. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že v obchodním domě Ikea se pokusil odejít se zbožím bez zaplacení.
5. Stěžovatel namítá, že nebyla bez důvodných pochybností vyvrácena jeho obhajoba, že z obchodu nechtěl bez placení odejít a blížil se k východu pouze proto, aby u něj počkal na partnerku s dcerou. Soudy se spokojily se zjištěním, jaká interpretace provedených důkazů je pravděpodobnější, což by však k jeho odsouzení nemělo postačovat. Soudy také popisují obsah videozáznamu pohybu stěžovatele zavádějícím způsobem, když uvádějí, že byl "v prostoru karuselových dveří", ačkoliv byl ještě před nimi. Úvahy soudů o konspirativnosti rozhlédnutí se stěžovatele na záznamu, jakož i směru jeho chůze, pak mají charakter spekulací. Též není jasné, proč se ve spise nachází menší množství videozáznamů, než jaké by s ohledem na počet kamer v obchodním domě mělo být dostupné. Pokud pak Nejvyšší soud hovoří o pohybu stěžovatele mimo nákupní zónu, stěžovatel namítá, že uspořádání daného obchodního domu Ikea je takové, že se nakupující může snadno dostat mimo ni, ač chce třebas pokračovat v nákupu.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 83 a čl. 90, čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Navzdory tomu v podané ústavní stížnosti je zpochybňováno hodnocení důkazů obecnými soudy a Ústavní soud stavěn do role další soudní instance, která mu zjevně nepřísluší.
8. Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování [obdobně nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12
(N 152/74 SbNU 301) bod 23]. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhé předložení polemiky se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy, zejména pak takové, se kterou se již soudy rozhodující v řízení vypořádaly, samo o sobě neznačí nějaké porušení základních práv.
9. Pokud soudy vycházely z takových skutečností, jako je způsob pohybu stěžovatele na videozáznamech z obchodu, toho, že se nacházel mimo nákupní zónu, a jeho rozhlížení se směrem ke stanovišti bezpečnostní služby následované rychlým postupem směrem k východu, nečinily nic jiného, než že hodnotily provedené důkazy jako orgány k tomu oprávněné. Své úvahy logicky vysvětlily, když například uvedly, že byť stěžovatel v okamžiku zadržení ještě nebyl přímo v karuselových dveřích, blížil se k nim rychlostí, která neodpovídá verzi obhajoby, že by chtěl poblíž nich na někoho čekat (bod 14 usnesení městského soudu).
Soudy též měly k dispozici výpověď svědka, kterému stěžovatel měl před incidentem sdělit, že má možnost sehnat věci z Ikey za poloviční ceny. Povšimly si i toho, že byť stěžovatel tvrdí, že chtěl u dveří čekat na partnerku s dcerou, ty se po jeho zadržení na místě neobjevily (bod 34 rozsudku). K namítané nedostatečné šíři zajištěných videozáznamů uvážily, že není jasné, jak by jiné záběry mohly vyvrátit význam záznamů důkazně provedených (bod 15 usnesení městského soudu). Z pohledu přezkumu před Ústavním soudem je pak klíčové, že v rozhodnutích soudů je odkazováno na konkrétní skutečnosti, na kterých jsou výroky jimi učiněné založeny, přičemž Ústavní soud neshledává žádný extrémní nesoulad v provedených důkazech a zjištěných skutečnostech.
Není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení obecných soudů.
10. Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely zásadu volného hodnocení důkazů. Soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Dostatečným způsobem tak vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem. Zabývaly se i vznesenou obhajobou a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou.
Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 30. října 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu