USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 11. 2024 o dovolání obviněného L. G., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2024 č. j. 9 To 68/2024-339, v trestní věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 38 T 108/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. G. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 12. 2023, č. j. 38 T 108/2023-306 byl obviněný L. G. (dále jen „obviněný“ nebo “dovolatel“) uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil zkráceně tím, že dne 8. 2. 2023 od přesně nezjištěné doby do 15:36 hodin z prostor Obchodního domu IKEA v Praze XY, XY v úmyslu opatřit sobě majetkový prospěch odcizil z nabízeného nového sortimentu zboží konkretizovaného ve výroku rozsudku, které si postupně ukládal do úložných prostor dětského kočárku zn. Espiro a do modré nákupní tašky s označením IKEA, načež bez zaplacení obešel prostor kolem pokladní zóny, vyjel výtahem do prvního patra, kde sjel zpět dalším výtahem do přízemí na druhé straně proti schodům a v úmyslu vyhnout se ostraze, kdy o její nepřítomnosti na obvyklém místě pod schodištěm se přesvědčil rozhlédnutím, se rychlým krokem vydal ke vchodovým karuselovým dveřím, ve kterých byl zachycen pracovníkem ostrahy, a tímto jednáním způsobil společnosti IKEA Česká republika s. r. o., IČO: 27081052, se sídlem Skandinávská 131/1, 155 00 Praha, škodu v celkové výši 12.223 Kč.
2. Za to byl podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku a § 67 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 50 (padesát) denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činila 1.000 Kč (jeden tisíc korun českých), celkem tedy 50.000 Kč (padesát tisíc korun českých).
3. Proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání k Městskému soudu v Praze, který je svým usnesením ze dne 12. 3. 2024 č. j. 9 To 68/2024-339 podle § 256 tr. ř. zamítl.
4. Na to reagoval obviněný dovoláním, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. m) ve spojení s písm. g) a h) tr. ř.
5. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku se nejprve zabýval podle svého mínění nepatřičnými a nepřípadnými konstatováními odvolacího soudu a poskytl k nim komentář opakující, případně doplňující svá primární vyjádření, na která soud druhého stupně reagoval. Následně vyjádřil přesvědčení, že nebyl odsouzen za dokonaný trestný čin, ale za to, že se pohyboval s nezaplaceným zbožím v prostoru OD Ikea, což je však zcela běžné a ze strany obchodu respektované jednání. Velkou část svojí dovolací argumentace pak věnoval výkladu o tom, že šel směrem ke karuselovým dveřím vyčkat příchodu partnerky s dcerou, jak tvrdí od počátku.
V této souvislosti pak připomněl pravidlo in dubio pro reo, včetně judikatury, a požadoval právě jeho aplikaci. Zdůraznil, že OD Ikea je ve svém vnitřním uspořádání specifický a poskytuje kupujícím velkou volnost pohybu. Zároveň pak upozornění „Vstupujete mimo pokladní zónu. Vybrané zboží zaplaťte u pokladen v přízemí.“ interpretoval tak, že zákazník se podle tohoto pokynu může pohybovat i mimo pokladní zónu a je pouze upozorněn, že před odchodem musí zboží zaplatit v pokladní zóně. Svoji dovolací argumentaci pak uzavřel tím, že souhrn důkazů neprokazuje nade vši pochybnost úmysl obviněného spáchat či se pokusit spáchat přečin krádeže.
Nebyla dostatečně vyvrácena jeho obhajoba, a tedy ani naplněna subjektivní ani objektivní stránka trestného činu krádeže. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu ze dne 12. 3. 2024 č. j. 9 To 68/2024-339 a podle § 265k odst. 2 tr. ř. pak zrušil i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 12. 2023 č. j. 38 T 108/2023-306, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Dále navrhl, aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. byla věc přikázána Obvodnímu soudu pro Prahu 5, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodnul. Současně dal souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
6. K podanému dovolání zaslal své vyjádření státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství – § 265h odst. 2 tr. ř. (dále jen „státní zástupce“). Po stručné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a jeho výsledku a dovolací argumentace obviněného, konstatoval, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by formálně bylo možno podřadit výhrady vůči naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu, avšak tyto zůstaly zcela v obecné rovině. Nelze domýšlet konkrétní argumentaci za obviněného.
Přestože totiž obviněný opakovaně popíral dokonání trestného činu, primárně tak vždy činil prostřednictvím alternativní verze skutkových zjištění. Pokud jde o pasáže reagující na odůvodnění usnesení odvolacího soudu, tyto shledal státní zástupce za zcela mimoběžné se záběrem všech uplatněných dovolacích důvodů, neboť dovolání proti důvodům rozhodnutí není přípustné. K obviněným reklamovanému pravidlu in dubio pro reo konstatoval, že má procesní charakter a týká se otázek skutkových. Zároveň skutečnost, že soud takové pochybnosti nemá a přijme řešení, které obviněný nesdílí, nutnost pravidla in dubio pro reo nezakládá.
V této věci se soud prvního stupně obhajobou dovolatele zabýval a vyvrátil ji. Státní zástupce pak jádro dovolací argumentace obviněného shledal v reinterpretaci skutkových zjištění, která ovšem nepřekročila meze běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování. Současně konstatoval, že dovolání obviněného je opakováním a pokračováním obhajoby uplatněné v předchozích fázích řízení, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů. S jistou mírou benevolence pak pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř. subsumoval výtku vůči závěru o dokonání trestného činu, kterou ovšem shledal zjevně neopodstatněnou, neboť princip samoobslužného nákupu předpokládá mimo jiné viditelnost vybraného zboží při cestě k pokladnám. Ačkoliv může OD Ikea vykazovat specifika oproti běžným supermarketům, obviněný si zdaleka nepočínal obvyklým způsobem – pronesl zboží navzdory předsunuté pokladní zóně manévrováním (obešel prostor pokladen, vyjel do patra a následně opět sjel dalším výtahem do přízemí na druhé straně schodiště a pokračoval ke vchodovým dveřím).
Ostrahu zaujal již při příchodu, neboť nakupoval s kočárkem a ukládal do něj zboží, aniž by měl poblíž dítě. Byl zadržen v nejzazším okamžiku těsně před opuštěním prostor OD Ikea, přičemž zvenčí již byla patrna silueta kočárku v prostoru dveří. Za zcela mylnou pak označil i interpretaci upozornění OD Ikea. Následně státní zástupce připomněl, že neexistuje důkaz podporující verzi obviněného (čekání na partnerku), neboť ani v průběhu zadržení ostrahou a následně hlídkou neinicioval potřebu vyhledat družku a neexistuje ani žádná komunikace, která by jakoukoliv domluvu potvrdila.
Ze shora uvedených důvodů tak uzavřel, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné a navrhl, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
7. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku.
8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí i zjistit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
9. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, lze stručně v obecnosti uvést, že explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro
skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal odvolacím soudem č. 2.
10. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, totiž dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí anebo k odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již předcházející řízení bylo zatíženo některou z vad předpokládaných v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Procesní situaci v nyní projednávané věci odpovídala druhá alternativa, neboť odvolací soud řádný opravný prostředek obviněného zamítl, avšak ten setrval na názoru, že tak učinit neměl, když řízení předcházející napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně bylo zatíženo vadami podřaditelnými pod uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
12. Zároveň nebylo možné odhlédnout ani od skutečnosti, že námitky obviněného jsou zásadně totožné s jeho obhajobou v předchozích fázích řízení. Jeví se tedy nutným připomenout, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné výhrady, které vznesl již v řízení před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publ. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. TR NS 17/2002-T 408). Tento závěr koresponduje i s judikaturou Ústavního soudu (usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, usnesení ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16) a judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, na které Ústavní soud odkazuje (García proti Španělsku, Helle proti Finsku). I podle rozhodovací praxe těchto soudů nelze závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, interpretovat tak, že je třeba podrobné odpovědi na každou odvolací, tím spíše dovolací, námitku. Není tedy v rozporu s právem na spravedlivý proces podle citovaného článku, pokud odvolací, a tím spíše pak dovolací soud, při zamítavém (nebo dokonce odmítavém) rozhodnutí toliko odkáže na odůvodnění rozhodnutí soudu nižšího stupně. V nyní posuzovaném případě se o takovou situaci jedná, neboť jak Obvodní soud pro Prahu 5, tak Městský soud v Praze se s podstatou všech nyní vznesených dovolacích námitek vypořádaly již v předchozím řízení v rámci svých rozhodnutí, přičemž své závěry patřičně odůvodnily. Nejvyšší soud přesto uvede ke konkrétním námitkám stručný komentář.
13. Předně je nutno konstatovat, že pasáž dovolání obviněného věnující se odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je prostou polemikou s argumentací tohoto soudu a jako takové jí nelze přiznat dovolací relevanci, neboť podle § 265a odst. 4 tr. ř. není dovolání proti důvodům rozhodnutí přípustné.
14. Současně je z celé dovolací argumentace obviněného zřejmé, že nesouhlasí s verzí skutku, kterou z provedeného dokazování přijal soud prvního stupně, a naopak trvá na tom, že skutečnosti odpovídá jeho alternativa (tedy, že šel ke dveřím čekat na partnerku). V této souvislosti ovšem nelze přehlédnout, že obviněný se dovolává vlastního hodnocení provedených důkazů, aniž by (a to ani formálně) tvrdil existenci zjevného rozporu mezi přijatými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, který by byl potencionálně způsobilý založit dovolací přezkum.
Tím se ovšem omezil toliko na pouhou polemiku se závěry soudu, která ovšem nenaplňuje žádný ze zákonem předpokládaných dovolacích důvodů. Obecně lze konstatovat, že soud prvního stupně provedl dokazování, co do rozsahu a kvality zcela odpovídající požadavkům § 2 odst. 5 tr. ř. a takto provedené důkazy pak hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, čímž dostál i povinnostem uloženým v § 2 odst. 6 tr. ř. Veškeré své hodnotící úvahy pak jednoznačným a srozumitelným způsobem vyložil v souladu s § 125 odst. 1 tr.
ř. Nejvyšší soud nepovažuje za nutné a ani účelné opětovně opakovat důvody, které vedly k odsouzení obviněného a v podrobnostech proto odkazuje na bod 32 a 34 odůvodnění rozsudku obvodního soudu, body 13 až 15 odůvodnění usnesení odvolacího soudu.
15. Ke shora uvedenému lze doplnit, že obviněný opakovaně poukazuje na pochybnosti ve věci a domáhá se aplikace pravidla in dubio pro reo. Toto pravidlo však má své místo jen tehdy, jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu; rozhodnout ve prospěch obviněného je nutno pokud ani vysoký stupeň podezření sám o sobě ještě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení totiž vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (nález Ústavního soudu ze dne 27.
3.2017 sp. zn. II. ÚS 4266/16-1). Jak je z uvedené citace patrno, důvodné pochybnosti by se měly vztahovat ke skutkovým zjištěním, a nikoliv k hodnocení každého důkazu zvlášť (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1451/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Naopak důkazy je nutno hodnotit v souladu s požadavky uvedenými v § 2 odst. 6 tr. ř., tedy ve vzájemných souvislostech, přičemž právě tímto procesem lze pochybnosti odstranit. Zásadu in dubio pro reo je tudíž namístě použít jen jsou-li pochybnosti o vině důvodné, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát.
Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit, není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1509/2016). V nyní posuzovaném případě nevyvstaly dvě rovnocenné verze, ale toliko verze jediná, ke které se soud přiklonil a kterou patřičně odůvodnil, včetně uvedení důvodů, kterými byla naopak varianta předestřená obviněným vyvrácena.
Dovolatel tedy porušení tohoto pravidla proklamuje, ovšem činí tak výlučně optikou vlastního hodnocení důkazů, tedy zcela neúčinným způsobem.
16. Pokud pak obviněný dovodil, že zákazník se podle výslovných pokynů OD Ikea smí pohybovat s nezaplaceným nákupem i mimo nákupní zónu, učinil tak na základě vlastní a nutno předeslat zcela selektivní a účelové interpretace upozornění obchodníka. Aniž by to dovolatel výslovně označil, lze tuto výhradu považovat za námitku zpochybňující dokonání trestného činu, neboť jejím prostřednictvím dovodil, že se věci nezmocnil, respektive ji neodejmul z moci prodávajícího, neboť byl oprávněn se s nezaplaceným zbožím pohybovat i mimo pokladní zónu.
Tím tedy formálně naplnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak námitkou zcela zjevně neopodstatněnou. Její podstata tkví v interpretaci upozornění „vstupujete mimo pokladní zónu. Vybrané zboží zaplaťte u pokladny v přízemí.“ Obviněný z ní vyvodil, že se s nezaplaceným zboží může pohybovat i mimo pokladní zónu. Tento výklad je ovšem zcela přepjatě formalistickým jazykovým výkladem, který neobstojí v kontextu logického a teleologického výkladu ani běžné zkušenosti nakupujícího v obchodním domě.
Je zcela standardní, že kupující v samoobslužné prodejně vybírá zboží sám a ukládá je do košíků, přičemž je při odchodu z obchodu předloží u pokladny (pokladní zóna) a uhradí jejich kupní cenu. Lze si stěží představit, že by jakýkoliv obchodník umožnil pohybovat se s nezaplaceným zbožím za touto pokladní zónou, neboť by pak jen těžko udržoval kontrolu nad tím, zda kupující odcházejí se zbožím skutečně až po jeho zaplacení. A právě z tohoto důvodu upozorňuje OD Ikea (patrně i s ohledem na specifičnost vlastního situačního uspořádání), že kupující opouští pokladní zónu.
Tuto výzvu tedy nelze vnímat jako souhlas s tím, aby se kupující pohyboval volně kdekoliv v prostorech obchodníka, ale naopak jde o apel a připomenutí, že po vstupu se bude osoba pohybovat již mimo pokladní zónu a musí proto splnit veškeré předpoklady, aby tak mohla činit legálně. Toto odpovídá nejen účelu této výstrahy, ale i běžné lidské zkušenosti, kterou lze od každého lucidního občana očekávat. Výklad předestřený obviněným naopak nelze než označit za účelovou dezinterpretaci, postrádající jakékoli logické opodstatnění.
17. Poslední okruh námitek obviněného pak směřoval vůči nenaplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu krádeže, aniž by ovšem obviněný uvedl nějaké konkrétní důvody, o které toto tvrzení opírá, tedy s výjimkou vlastní obhajovací alternativní verze, se kterou se již dovolací senát vypořádal shora. Z tohoto důvodu Nejvyššímu soudu nezbylo než povšechně konstatovat, že se s obviněným neztotožnil, neboť jak objektivní stránkou, tak stránkou subjektivní se již pečlivě zabýval soud prvního stupně (body 32 až 34 odůvodnění rozsudku obvodního soudu) a na jeho závěry lze plně odkázat. Obviněný bez jakýchkoliv pochyb věděl, že má v dětském kočárku zboží, jehož cenu neuhradil a není tedy v jeho vlastnictví. Stejně tak věděl, že opouští pokladní zónu a tedy, že odejímá veškeré tyto věci z moci prodávajícího, aniž by za zboží zaplatil. Z jeho chování zachyceného na kamerových záznamech a ze svědeckých výpovědí pak vyplývá i naplnění volní složky zavinění, neboť je zřejmé, že s těmito věcmi hodlal obchodní dům opustit a tím se jich zmocnit. V ostatních podrobnostech lze odkázat na bod 34 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Stejně tak objektivní stránka není nikterak zpochybněna, neboť ze skutkových zjištění soudu se podává, že byl zachycen v prostoru karuselových dveří vedoucích mimo prostory obchodu se zbožím, za něž nezaplatil. Nejvyšší soud tedy v rozhodnutích předchozích soudů neshledal ani v tomto směru žádné pochybení.
18. Na základě výše uvedených zjištění a učiněných závěrů Nejvyšší soud podané dovolání obviněného L. G. v konečném výsledku odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jím vznesené námitky dílem nenaplnily žádný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů a ve zbývající části pak zjevně postrádaly opodstatnění. Jelikož tedy vznesenými námitkami nebyly naplněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., nemohl být důvodně namítnut ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Toto své rozhodnutí Nejvyšší soud vyhlásil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 11. 2024
JUDr. František Hrabec předseda senátu